Slovo socialismus patří k těm pojmům, která jsou již zcela zkompromitované. Platí to přinejmenším u nás, kde se o socialismu a komunismu hovořilo čtyřicet let, takže si lidé tyto pojmy spojili většinou s autoritativním režimem a nedostatkem.

Přitom bývaly doby, kdy socialismus představoval ideál. Lidé si s ním spojovali světlé zítřky, kdo nebyl socialista, byl stoupencem starých pořádků, nespravedlnosti, útisku lidí, nerovnoměrné distribuce lidských statků, prostě stál na straně smrti proti životu. Kdo by chtěl něco takového?

Jenomže to všechno vzalo za své. Po roce 1990 se u nás v reakci na minulou dobu najednou většina lidí přihlásila k pravici, aniž přesně věděli, co se tím myslí, prostě jen odmítali svět šedé upadající diktatury, ve které žili. Z takzvané levice u nás zůstali jen komunisté. Komunisté ale vždy byli problematičtí v tom, že nešlo o klasickou politickou stranu, ale o agenturu pro výkon moci, která se jako politická strana jen tvářila, protože to pro ni bylo výhodné. Politika totiž předpokládá svobodné soupeření stran, a tady nic takového z podstaty režimu nebylo. Pak tu ještě byla sociální demokracie, která do prvních svobodných voleb šla samostatně, ale proti Občanskému fóru neměla šanci.

Samý bývalý komunista

ČSSD měla jiný problém kvůli tomu, že v ní byla řada bývalých komunistů a potom její ovládnutí populismem Miloše Zemana a jeho rétorikou o spálené zemi. Nestala se moderní levicovou stranou. Stanislav Gross v čele strany na nějakou dobu vzbudil naděje, že on bude tím českým Tony Blairem, který dá straně moderní švih, ale to se nestalo. Důvod byl jednoduchý, Gross nebyl Blaire. Být mladý a být technolog moci, to je na moderní socialismus málo.

V čem spočíval onen blairismus? V Británii rekordní investice do veřejných služeb, důraz na vzdělání a na mezinárodním poli výrazné spojenectví v rámci NATO a boj proti terorismu. Ve své rané fázi byl blairismus spojen také s podporou evropské integrace a účasti Británie na společné měně Euro. To poslední pak poněkud ochladlo.

Blaire svedl boj se „starou labour party“. Povedl se mu husarský kousek, že konzervativcům sebral myšlenky někdejší premiérky Margaret Thatcherové ohledně volného trhu, jako byly deregulace, privatizace státních odvětví, potlačení moci odborů a přenášení politické moci na místní úroveň. Nelíbila se mu ale chudoba, do které spadly rodiny s dětmi.

Ačkoliv Thatcherovou později v soukromí označil za vyšinutou, byla jednou z prvních osob, které pozval do svého sídla poté, co se ujal úřadu, a ona zase prohlásila, že se Británie Blaira nemusí bát. Blaire prohlásil: „Vím, že věrohodnost celého projektu New Labour spočívala v přijetí toho, že mnohé z toho, co chtěla udělat v 80. letech, bylo nevyhnutelné a byl to důsledek nikoli ideologie, ale výsledek sociální a ekonomické změny. Způsob, jakým to udělala, byl často velmi ideologický a někdy zbytečně, ale to nic nemění na základním faktu, že Británie potřebovala industriální a ekonomické reformy thatcherovského období.“

Třetí cesta

Sám Blaire svůj přístup nazval „třetí cestou“. Tento přístup teoreticky propracoval Blairův poradce sociolog Anthony Giddens. Podle stoupenců třetí cesty se tradiční socialismus, který hlásal ekonomický determinismus a potřebu zničit kapitalismus, vyčerpal. Spíše se objevilo volání po „novém kapitalismu“, s vyrovnanými rozpočty, investicemi do lidského rozvoje, důrazem na osobní odpovědnost, ochranu sociálního kapitálu a životního prostředí, decentralizace státní moci na pokud možno co nejnižší úroveň státní správy a povzbuzení společného podnikání soukromých firem a veřejného sektoru.

Ničeho takového jsme se u nás nedočkali. Spíše jsme byli svědky toho, jak sociální demokracii ovládli zemanovci se svou nenávistnou kampaní, ve které vylíčili výsledek transformace jako spálenou zemi. Zeman a potom Paroubek byli takoví apokalyptičtí kazatelé, kteří popisovali úpadek země způsobený velkým satanem (Klaus), ze kterého zemi vyvede nový mesiáš (Zeman, Paroubek). Tato mytologie je dodnes živá. Specifickou roli sehrál u nás Václav Klaus, který sice velmi pravicově hovořil, ale ve skutečnosti dělal jakousi mírnou sociálně demokratickou politiku západního stylu – kromě důvěry v občanskou společnost, kterou Klaus nesnášel. Deregulace nájemného drhla, reálné starobní důchody v poměru k průměrné mzdě byly nejvyšší za Klausových vlád, lidé ale uvěřili nakonec Zemanovi. Občané měli pocit, že byli okradeni a že všude řádí korupce a zlodějina. To sice vesele řádila, ale ne více než v jiných srovnatelných zemích. V takové atmosféře skutečně nebyla nálada na nějakou novou levici. Byl to skutečně skvělý tah obvinit českou pravici z toho, že tu zavádí kapitalismus 19. století, což nebyla pravda, a přitom hlásat socialismus 19. století.

Nejsou lidé

Důvod, proč levice nemůže účinně vládnout, je v tom, že nemá osobnosti jako Blair. (A revoluční marxista a sociolog Jan Keller skutečně není Anthony Giddens.) Pravda, současná vláda vykazuje větší loajalitu k našim západním spojencům, než se čekalo, a je to dobře. Bohuslav Sobotka byl ohledně svých schopností bojovat se Zemanem podceněn. V podstatě se mu podařilo Zemana a zemanovce jako stranu a zemanovce jako frakci pohřbít. Jenomže očekáváme víc, abychom mohli socialisty s přijatelně čistým svědomím volit. Třeba to, že se nebude útočit na živnostníky a střední třídu, že se dočkáme skutečné podpory vzdělání, že ochrana životního prostředí a zavádění alternativních zdrojů energie nebude nový velký tunel a krádež, že se nebude lhát o církevních restitucích, protože se to líbí prosťáčkům. Politika by neměla spočívat v tom, že se jen brání nejhoršímu, někdy bychom ocenili, že politika bude prosazovat i dobré věci.

Tragédií této země je zákopová válka mezi pravicí a levicí a potom jsou tu ještě neustále bující nádory různých populistických stran, které sice časem na svou impotenci uhynou, ale mezitím blokují voličské hlasy a obsazují témata, kterých se „velké strany“ bojí. Čekali bychom, že socialisté se bát nebudou, jenže se bojí úplně stejně jako kdokoli jiný. Jejich revolučnost totiž spočívá v hesle „hlavně žádnou změnu“.

Bylo by to hezké, kdybychom mohli žít normální politický život s normálními politickými stranami nalevo a napravo a několika blázny pro pobavení někde na okraji. Aby Bůh mohl na tuto zkoušenou zemi už milostivě pohlédnout. Ovšem platí, člověče přičiň se…“