Jméno komunisty popravené Milady Horákové zná u nás každý. Ve stejném procesu byl trest smrti udělen ještě další trojici mužů. Jedním z nich byl Záviš Kalandra, novinář, literát, historik a filosof. Původně levicový radikál Záviš Kalandra (1902–1950) opustil po kritice tzv. moskevských procesů řady komunistické strany. Za druhé světové války přežil několik koncentračních táborů, aby byl nakonec v červnu 1950 popraven na dvoře pankrácké věznice.
Rodák z Frenštátu pod Radhoštěm Záviš Kalandra přišel na svět 10. listopadu 1902 jako nejstarší ze čtyř potomků vzdělaného lékaře Břetislava Kalandry a Eleonory, rozené Fišerové. Kalandrův otec byl jedním z valašských přátel T. G. Masaryka a známým doktorem-lidumilem. Rovněž ve Vsetíně, kam se rodina roku 1912 přestěhovala, byl Břetislav Kalandra oblíbený, neboť se snažil o zlepšení situace dělnických rodin. Traduje se, že nemajetným pacientům připlácel na potřebné léky. A silné sociální cítění předal i svému synovi.
Nadaný Záviš záhy vymění vsetínskou školu za gymnázium ve Valašském Meziříčí. Tady naváže přátelství s Oldřichem Peclem – právě s ním bude později popraven na Pankráci. Ve „Valmezu“ zakládají spolužáci levicově zaměřený studentský klub, organizují přednášky a vydávají časopis. Po maturitě pokračuje dvojice do Prahy na Univerzitu Karlovu, kde se jejich cesty rozdělí: Pecl jde na práva, Kalandra volí klasickou filologii a filosofii.
Z nadšeného komunisty kritikem stalinského teroru
V jednadvaceti letech vstupuje idealista Záviš Kalandra do komunistické strany. S rozsáhlými vědomostmi, znalostí jazyků a snahou o kritické hledání pravdy se však vymyká, což se mu později vymstí. Zatím mladíkova hvězda stoupá. Spolu s Ivanem Sekaninou se angažuje ve vedení hnutí Kostufra (Komunistická studentská frakce), jeho články se objevují v Haló novinách, Tvorbě, Dělnické rovnosti, Rudém večerníku i Rudém právu, kde se dokonce stane šéfredaktorem.
Když se k moci ve straně dostává Klement Gottwald, Kalandra jej zprvu podporuje. Jeho intelekt však odmítá slepou poslušnost, nedokáže nečinně přihlížet postupné sovětizaci československých komunistů. Už počátkem třicátých let 20. století se kriticky vyjadřuje k politice strany. Bodem zlomu se stanou moskevské procesy v době Stalinovy Velké čistky.
Vražda populárního straníka Sergeje Kirova v prosinci 1934 spustila v Sovětském svazu lavinu teroru. Stalin, který s velkou pravděpodobností vraždu potenciálního konkurenta sám nařídil, využil situace k rozpoutání nebývalých vnitrostranických čistek. Ve čtveřici vykonstruovaných tzv. moskevských procesů se vypořádal se „starou gardou“. Průběh soudních procesů i rozsudky byly předem připraveny, absurdní doznání vynucena brutálním psychickým i fyzickým nátlakem. Strůjci Jagoda a Ježov z vedení sovětské tajné policie jsou později sami zlikvidováni obdobným způsobem.
V předehře v lednu 1935 obviní Stalin bývalé přátele Kameněva a Zinovjeva, kteří kdysi Kobu dostali k moci, ze spiknutí proti sovětské vládě a podílu na Kirovově vraždě. Spolu s dalšími soudruhy jsou odsouzeni k mnohaletému vězení. To ovšem nestačí, těžší kalibr tedy následuje v srpnu 1936. Pro členy smyšleného „trockisticko-zinovjevského centra“, plánující údajnou likvidaci vedoucích představitelů strany, je adekvátním trestem smrt.
Zastřelena je i většina ze sedmnácti osob odsouzených v lednu příštího roku. Další proces proběhne v utajení v červnu 1937. Před soudem stanou přední příslušníci Rudé armády v čele s náčelníkem generálního štábu Tuchačevským. Důvod poprav? Plánované svržení sovětského zřízení v dohodě s fašistickými mocnostmi.
Nepřítel nikdy nespí, a tak čtvrté soudní přelíčení následuje v březnu 1938. Mezi jednadvaceti obviněnými je i bývalý předseda vlády Alexej Rykov spolu s „proklatým křížencem lišky a svině“, jak Stalin nazve svého někdejšího velkého příznivce Nikolaje Bucharina. Odsouzenci prý zamýšleli předat část sovětského území zahraničním mocnostem a plánovali Stalinovu vraždu. Jak jinak, i oni jsou „spravedlivě“ odsouzeni a popraveni. Podobné brutální čistky proběhnou po válce i v ostatních státech nově utvořeného sovětského bloku.
Kalandra se kriticky staví k sovětské praxi už v knize Zapovězená Ženeva (1932). Rozesílá kritické letáky a roku 1936 vydává s kolegou Josefem Guttmannem brožuru Odhalené tajemství moskevského procesu. Takovou věc soudruzi neomlouvají, což dají nepohodlnému novináři rychle najevo. Kalandra získá nálepku zavilého trockisty a je vyloučen z KSČ. Po rozchodu s radikálními komunisty začne vydávat protistalinistický časopis Proletář (1937) a posléze Proletářské noviny (1938).
Ovšem nejen komunistickými doktrínami živ je Záviš Kalandra – valašský rodák se zajímá o surrealisty. České i francouzské (Čin André Bretona), Schopenhauera i freudovskou psychoanalýzu (Princip slasti a princip reality v umění), přispívá do Světozoru a spolupracuje s Přítomností Ferdinanda Peroutky. V knize Znamení Lipan zpracuje husitské téma, před válkou vznikne většina z jeho kontroverzní knihy České pohanství, i když první část rukopisu zabaví gestapo.
Před nacisty Záviš Kalandra neuprchne. Neopustí přátele ani svou ženu, výtvarnici a ilustrátorku Ludmilu Rambouskou (1899–1952). Gestapo si pro něj přijde na podzim 1939 kvůli jeho komunistické minulosti. Skutečnost, že Kalandra vypomáhal Mileně Jesenské s organizací ilegálních přechodů do Polska, zůstane naštěstí utajena.
Kalandra putuje do německého vězení, posléze do koncentračních táborů Sachsenhausen, Flossenbürg a Ravensbrück, kde se ještě krátce setkává s Jesenskou. V únoru 1945 převezou Kalandru zpět do Sachsenhausenu. Následuje pochod smrti směr Schwerin. Tam ho 3. května 1945 zastihnou spojenecká vojska a Záviš Kalandra se vrací pěšky domů do Prahy. Na rozdíl od Mileny Jesenské a mnoha dalších přežil. Nikoliv nadlouho.
V poválečné době se věnuje převážně literatuře a vědě. Pod pseudonymem František Kohout vydává brožuru Socialisté a antisemitismus (1946), dokončuje České pohanství (1947). Novináře však v sobě nezapře, a tak přispívá do tiskovin zaměřených na sociální demokraty a národní socialisty. S komunisty nechce mít nic společného a prorocky varuje před pomstychtivým stalinistickým režimem. Kritice vůči sovětským zásahům do aktuálního československého dění se rovněž nevyhýbá. Po únoru 1948 je jen otázkou času, kdy bude nepohodlný novinář zatčen.
Stane se tak nejspíše náhodou už počátkem listopadu 1949. Kalandru sice vede StB v patrnosti, není však v okruhu hlavních cílů. Policie přichází zatknout jiného „trockistu“, Kalandrova přítele a příbuzného MUDr. Arnošta Ungára, který bydlí ve stejném domě. Právě v okamžiku zatýkání si k němu Kalandra zaskočí zatelefonovat.
Kalandrova cesta na popraviště
K připravovanému procesu s tzv. skupinou Milady Horákové, kterou osobně ani neznal, byl Kalandra připojen tak trochu uměle. Mezi souzenými národními socialisty, sociálními demokraty a lidovci byl jediným marxistou. Snad měl být použit jako odstrašující případ odpadlíka od mateřské strany. V červnu 1950 stane před Státním soudem třináct osob, obžalovaných z přípravy protistátního převratu a teroristických akcí „v žoldu špionážních služeb USA, Anglie, Francie a Jugoslávie“. Přelíčení trvá od 31. května do 8. června 1950.
Na největší z československých monstrprocesů navázaly desítky dalších. Obzvlášť významně se na tom prvním podíleli sovětští poradci, zavádějící u nás dosud neznámé tzv. otázkové protokoly, podle nichž se obžalovaní museli donekonečna nazpaměť učit své výpovědi před soudem. Samotný Kalandra vypovídá 3. června 1950. Pravděpodobně už počítal s možností trestu smrti, ze studia moskevských procesů přece dobře věděl, jak to v takových případech chodí.
O vině bylo rozhodnuto předem. Prozápadní špionáž, organizovaná „ilegální skupinou národních socialistů“, trockistická minulost, podezřelé styky s Ondřejem Peclem a později omilostněným Lacem Novomeským. A také s britskou novinářkou Mary Baker, zaměstnanou nějaký čas v Československém rozhlase, s vazbou na tiskovou agenturu United Press, s níž Kalandra seznámil i přítele Pecla. Muži jí měli předat seznam švýcarských firem, díky nimž mohlo Československo obcházet americké embargo na strategické zboží. Účel? Sabotovat zájmy československého průmyslu a znemožnit další zdárný vývoj země.
Předchozí hodiny a hodiny vyčerpávajících výslechů absolvoval Kalandra vestoje. Přesto i u soudu dokázal absurdní obvinění glosovat se zbytkem svého sarkasmu a ironie, čímž přiváděl k zuřivosti především prokurátora Juraje Viesku.
Rozsudek byl vynesen 8. června 1950. Všichni obžalovaní se měli dopustit velezrady a vyzvědačství v oblasti zvláště důležitých státních tajemství. K trestu smrti byl kromě Záviše Kalandry a JUDr. Milady Horákové odsouzen i podnikatel JUDr. Oldřich Pecl a bývalý štábní strážmistr SNB Jan Buchal. Čtveřice dalších obviněných dostala doživotí, posledních pět osob tresty odnětí svobody v délce od 13 do 28 let.
V rozsudku nad Kalandrou pravil nechvalně proslulý fanatický prokurátor Josef Urválek: „Tak končí Záviš Kalandra! Začal s nepřátelstvím proti dělnické třídě, proti její komunistické straně, proti Sovětskému svazu. Na lavici obžalovaných sedí společně s odporným podvodníkem a špiónem, bývalým uhlobaronem Peclem! Se zkrachovalými politikáři všech možných reakčních stran! Všichni se sešli jako nepřátelé našeho lidu, který si buduje šťastný život ve své vlasti. Sešli se jako špióni, záškodníci a rozvratníci, jako nejhnusnější lokajové nepřátel naší republiky, imperialistických válečných štváčů! Až sem přivedlo Kalandru zavilé nepřátelství k pracujícímu lidu, ke komunistické straně, k Sovětskému svazu!“
Rozsudky smrti vyvolaly velký ohlas v zahraničí. Na Gottwalda jakožto prezidenta republiky se obracejí známé osobnosti, mimo jiné Winston Churchill, Albert Einstein, Jean-Paul Sartre a Albert Camus, stejně jako významné organizace i představitelé politických stran. Ve prospěch Kalandry vystoupí šestice harvardských profesorů historie. Velkorysosti se dovolávají marně. Den před popravou zamítá Klement Gottwald žádosti o milost, neobměkčí jej ani prosby Kalandrovy manželky Ludmily.
Mezi poslední Kalandrova přání náleží kromě rozloučení se ženou i prosba o jídlo: „Žádám, aby mně bylo dáno jakékoliv jídlo, jen abych neměl hlad.“ Milada Horáková, Jan Buchal, Oldřich Pecl a Záviš Kalandra byli popraveni v úterý 27. června 1950. Na dvůr pankrácké věznice přichází Záviš Kalandra jako první. Umírá ve 4:40 hodin ráno.
V roce 1968 je rozsudek Státního soudu v Praze zrušen, plná rehabilitace však přichází až po sametové revoluci. Prezident Václav Havel udělil roku 1991 Záviši Kalandrovi Řád Tomáše Garrigua Masaryka I. třídy in memoriam. K sedmdesátému výročí popravy byla na domě čp. 5 v pražské Revoluční ulici, kde valašský rodák naposledy bydlel, umístěna pamětní deska. V rámci projektu Poslední adresa tak Kalandrovi příbuzní a zástupci Ústavu pro studium totalitních režimů upozornili na osud jedné z mnoha obětí komunistického režimu.
Helena Kalendová je výtvarnice, fotografka a publicistka se zaměřením na historii, kulturu a hudbu
