Summit uskupení BRICS v roce 2019. FOTO: Alan Santos / Wikimedia Commons (CC BY 2.0)
FOTO: Alan Santos / Wikimedia Commons (CC BY 2.0)
KOMENTÁŘ / Středoevropský pozorovatel není nadšen reakcí Brazílie na válku Ruska proti Ukrajině. Postoj této významné jihoamerické země se nezměnil ani poté, co Bolsonara vystřídal staronový prezident Lula. Ve skutečnosti se nelze divit. I když se jinak v pohledu na politické a společenské otázky oba liší, neboť Bolsonaro patří k radikální pravé části politického spektra a Lula se naopak hlásí k levici, ve vztahu k Ukrajině a Rusku přesto můžeme mluvit o „jednotné zahraniční politice“. Ta spočívá ve snaze Brazílie patřit mezi „globální hráče“ současného světa. S tím souvisí důraz na „nezávislost“ na jiných velmocích, kterou doprovází úsilí o utváření tzv. „neutrální politiky“.
Když 24. února 2022 Rusko rozpoutalo velkou válku proti Ukrajině, vládl v Brazílii ještě Bolsonaro. Ten se 27. února, tři dny po začátku války, odhodlal ke kritice ukrajinského prezidenta Zelenského s tím, že by Brazílie měla zaujmout „neutrální postoj k Ukrajině“ a neuvalovat na Rusko sankce. O ukrajinském prezidentovi Bolsonaro řekl, že Ukrajinci svěřili svůj osud do rukou komika. Dále přiznal, že Brazílie je závislá na ruských hnojivech, přičemž jakákoli akce namířená vůči Moskvě by mohla ublížit jejímu zemědělství.
Brazílie jako mírotvůrce?
Přestože se Bolsonaro dle svých slov přihlásil k podpoře míru, nemělo to být za cenu, aby Brazílii přinášel problémy. Když se jej novináři ptali, jak by reagoval, kdyby na Ukrajině proběhl masakr, odpověděl, že Rusko má právo vyhlásit nezávislost Doněcké a Luhanské oblasti na Ukrajině. Bolsonaro tím potvrdil, že mu jsou bližší „ekonomické zájmy Brazílie“, které upřednostňoval navzdory případným masakrům, jež na Ukrajině následně skutečně proběhly.
Lula, který ho vystřídal, pracuje na „zprostředkování míru na Ukrajině“, aby prý pomohl vrátit Brazílii na globální politickou scénu, kterou země opustila během Bolsonarovy vlády. Bolsonaro na rozdíl od současného prezidenta nechtěl zastavit kácení brazilského pralesa, čímž se odmítal podílet na snížení světových emisí. Bylo by však lepší, kdyby se Lula soustředil pouze na tuto oblast a nesnažil se stavět do role „světového mírotvorce“. Ještě před převzetím úřadu prezidenta v loňském roce prohlásil, že spoluviníky konfliktu jsou ukrajinský prezident Zelenskyj, společně se Spojenými státy a Evropskou unií.
Ukrajinský prezident na tato slova zareagovat tím, že jde o „ruský pokus překroutit pravdu“. Se svým „angažmá za mír“ ovšem narazil též u možných evropských spojenců, což se projevilo při setkání s jeho „levicovým“ souputníkem, německým kancléřem Olafem Scholzem. Ten za ním přijel v rámci své latinskoamerické cesty 26. ledna 2023 do brazilského hlavního města. Jednou ze Scholzových priorit bylo přesvědčit země tohoto kontinentu, aby podpořily Západ v pomoci Ukrajině. Ze strany Luly se však setkal s odmítnutím, které doprovázelo přihlášení se k myšlence o „více vinících“. Její podstatou je neklást vinu za válku pouze Rusku. Konkrétně to na zmíněném setkání rozvedl takto: „Myslím, že důvod války mezi Ruskem a Ukrajinou musí být také jasnější. Je to kvůli NATO? Je to kvůli územním nárokům? Je to kvůli vstupu do Evropy? Svět o tom má málo informací.“
Podobně tvrdil, že „nikdo nechce ustoupit ani o milimetr“, jako by si myslel, že Západ a Ukrajina chtějí válku. Nakonec odmítl i dodávky zbraní, neboť dle Luly „Brazílie nemá zájem předávat munici, kterou lze použít ve válce mezi Ukrajinou a Ruskem“. Zdá se však, že brazilský prezident přichází s pofidérními „etickými argumenty“, protože své úsilí doprovází tvrzením, že reprezentuje zemi „oddanou míru“.
Vstřícnost k Rusku nespadla z nebe
Ve čtvrtek 2. března 2023 pak absolvoval první videohovor s ukrajinským prezidentem, v němž potvrdil, že Brazílie spolu s několika dalšími zeměmi pracuje na mírovém plánu. Jelikož ale Zelenskému řekl, že „válka nikoho nezajímá“, ukázal tím na nepochopení situace, neboť tím naznačil, že za konflikt mohou obě strany společným dílem. Zelenskyj následně pozval brazilského prezidenta na Ukrajinu, ten mu ale odpověděl, že pozvání přijme až ve „vhodnou dobu“. Lula se též vyjádřil, že ruskou agresi pokládá za „historickou chybu“ s tím, že podporuje územní celistvost Ukrajiny, což Brazílie nedávno potvrdila podporou rezoluce v OSN. Otázkou je, zda mu tato kritika Ruska vylepšila obraz u Zelenského a ukrajinských spojenců, neboť jeho předchozí výroky nikam nezmizely.
Zásadní je, že Lulova vstřícnost k Rusku nespadla z čistého nebe. Již v roce 2001, dva roky před započetím jeho prvního mandátu, který vykonával v letech 2003–2010, došlo k založení BRICS. Jde o společné hospodářské uskupení Brazílie, Ruska, Indie, Číny a Jižní Afriky, přičemž Jižní Afrika, se k těmto zemím přidala až v roce 2010. První summit skupiny se uskutečnil až v roce 2009, a to v ruském Jekatěrinburgu. I když si státy tohoto sdružení kladly různé cíle, byly to primárně Brazílie a Rusko, které usilovaly o protiváhu vůči vlivu Spojených států. Ukazuje se, že toto sdružení má dalekosáhlý vliv do dnešních dnů, neboť jak Brazílie, tak Rusko pokládají za jeden z hlavních cílů usilovat o zmenšení globální role USA.
V případě Brazílie i Ruska jde o pochopitelné navázání na předchozí éru i proto, že ve vedoucích pozicích jejich zemí jsou stejní lídři jako v roce 2009. Prezidentem Ruska byl tehdy sice Dmitrij Medvěděv, premiérem však Putin. Na stranu Brazílie a Ruska se dnes staví i Čína, která se dříve vůči Spojeným státům nevymezovala. Ukazuje se tedy, že Lulovy dnešní aktivity jsou úzce svázané s „ekonomickou diplomacií“, neboť bere ohled na „hospodářské spojence“, kterým je zavázán. „Etika míru“ se tak pochopitelně stává poněkud pokryteckou.
Korupce a křesťanství jako cesta k vítězství
Po Lulově konci v roce 2010 držela prezidentský úřad nadále Strana pracujících. Od roku 2011 byla nejprve prezidentkou Dilma Rousseffová, která musela úřad v roce 2016 předčasně opustit. Důvodem se stal korupční skandál Petrobras, v jehož rámci se tato ropná společnost dělila o své nadměrné zisky se spřízněnými politiky z vládnoucí strany. Následně Rousseffovou až do voleb v roce 2018 nahradil její viceprezident Michel Temer. V rámci vypořádání se s těmito skandály došlo dokonce k Lulově odsouzení v roce 2017, a to za korupci a praní špinavých peněz.
Následující rok mu byl zvýšen trest z devíti a půl roku na dvanáct let. Nejvyšší federální soud jej však před dvěma lety zprostil všech obvinění a následně se propuštěním z vězení dostal na svobodu. To Lulovi otevřelo příležitost, aby se v roce 2022 mohl po více než deseti letech znovu ucházet o prezidentský úřad. I když v roce 2018 i díky korupčním skandálům Strany pracujících vyhrál Bolsonaro, v roce 2022 byl naopak poražen staronovým prezidentem.
Důvodem pro soupeření obou táborů nebyly jen politické rozdíly. Důležitou úlohu hrálo také odlišné chápání křesťanství ze strany Bolsonara a Luly. Bývalý prezident přirovnával volební souboj s levicí v letech 2018 a 2022 k náboženskému střetu a mluvil o ní jako o Satanovi. Sebe naopak vnímal jako Bohem vyvoleného. Pojetí voleb jako „svaté války“ opomíjelo skutečnost, že Lula je stejně jako on křesťanem. Oba se totiž hlásí ke křesťanství a jsou (či byli) členy římskokatolické církve, ale pro každého z nich jsou prioritou jiné věci.
Bolsonaro totiž v cestě za vítězstvím zdůrazňoval „křesťanské hodnoty“, za které pokládal například důraz na rodinu či odmítání práv LGTBQIA+ lidí. Ačkoli je původně římský katolík, nyní se i pod vlivem baptistické manželky, která je jeho třetí ženou, hlásí k evangelikálnímu hnutí, respektive k jeho letniční verzi. „Konverzi“ k letničním potvrdil v roce 2016, kdy jej významný pastor tohoto hnutí pokřtil v řece Jordán, kde byl podle Nového zákona pokřtěn Ježíš Kristus.
Jedním z hlavních důvodů, proč se Bolsonaro začal hlásit k letničnímu hnutí, je, že v Brazílii je tento typ křesťanství na vzestupu. Oslovování těchto křesťanů není pouze doménou bývalého brazilského prezidenta. Podobně totiž ve snaze oslovit evangelikály důrazem na „křesťanské hodnoty“, jednal i Bolsonarův vzor, americký prezident Donald Trump, který ale sám věřícím křesťanem není.
Tato podobnost ovšem nebyla jediná, co je spojovalo. Jelikož oba byli do značné míry „autoritářskými vůdci“, přirozeně jim imponoval autoritářský vůdce v Kremlu – Vladimir Putin. Možná i proto tito exprezidenti nevnímají současnou válku na Ukrajině jako výhradní problém Ruska. Můžeme to vidět i na Trumpových postojích, když říká, že kdyby vládl on, Rusko by na Ukrajinu nezaútočilo. Je zajímavé, že tato „záliba“ v ruském vůdci vede nakonec k podobným postojům jako u brazilské levice.
Důraz na chudé jako cesta do „ruské náruče“
Současný prezident Lula se jako křesťan hlásí k tzv. „preferenci pro chudé“. Tu rozvíjela ta část brazilské katolické církve, která se hlásí k teologii osvobození, jež má původ v Latinské Americe v sedmdesátých letech minulého století. Zmíněná teologie a její stoupenci přispěli zásadním způsobem k zahraniční orientaci latinskoamerického kontinentu. Během vojenských diktatur v sedmdesátých a osmdesátých letech totiž hledali politickou podporu na obranu chudých, přičemž „nezištnou“ podporu jim nabídl Sovětský svaz. Spojené státy byly naopak jejich „úhlavním nepřítelem“, neboť napomáhaly tamním diktaturám, které se podílely na útisku chudých.
Zajímavým způsobem se otázka teologie osvobození objevila těsně před výměnou prezidentů, totiž 31. 12. 2022, shodou okolností v den, kdy zemřel emeritní papež Benedikt XVI., který se vůči této teologii vymezoval. Odcházející prezident Bolsonaro totiž v souvislosti s Benediktovou smrtí řekl, že „v obraně pravdy evangelia neohroženě kritizoval omyly takzvané ‚teologie osvobození‘, která hodlala zaměnit křesťanství s nejednoznačnými koncepty marxismu“. Těmito slovy ale v podstatě zaútočil na nastupujícího prezidenta Lulu. Ke vzniku jeho Strany pracujících, která byla založena v roce 1980, totiž přispěli i katolíci ovlivnění teologií osvobození.
Současného prezidenta koneckonců podporuje mj. známý římskokatolický brazilský teolog osvobození Leonardo Boff, jenž výrazně kritizoval Bolsonarovu vládu. V osmdesátých letech minulého století došlo k jeho napomenutí a potrestání od Benedikta XVI., který tehdy ještě pod občanským jménem Joseph Ratzinger působil jako prefekt Kongregace pro nauku víry. Hlavní výtkou vůči Boffovi a některým dalším teologům osvobození byla jejich údajná spjatost s marxismem.
Obvinění se opíralo o skutečnost, že tito teologové kritizovali kapitalismus, a přitom používali marxistickou analýzu. S tím souvisely výhrady primárně vůči Spojeným státům a zemím „prvního světa“, jak je ve svém výroku potvrzuje již uvedený Boff: „Základní věcí je uvědomit si, že kapitalistický systém je zlo. Nikdy nevytváří spravedlnost, jenom chudobu. Pokud jde o první a třetí svět, nikdy nemohou vyřešit problémy, které trápí chudé, pokud jde o zdraví, bydlení, práci nebo vzdělání.“
V těchto slovech Boff upozorňuje na závislost zemí třetího světa na prvním. Za hlavního viníka pokládá kapitalismus, který dle něj způsobuje nerovnost mezi lidmi. Naopak příznivěji se staví k marxismu: „Marxismus nemůže být pokušením, neboť jeho použití v teologii je pouze nápomocné. Nezajímám se o Marxe nebo o marxismus samotný, ale pouze jako o potenciální zbraň pro potírání chudoby, nespravedlnosti a jako světlo k prozrazení iluzí o kapitalismu s jeho mechanismy útisku pracujících.“
Ve výše uvedených výrocích naopak nezaznívá žádná kritika vůči Sovětskému svazu, který patřil spolu s dalšími socialistickými zeměmi k tzv. druhému světu. Sympatie k zemím východního bloku během studené války může být příčinou dnešní neochoty prezidenta Luly odsoudit dnešní Rusko za válku proti Ukrajině. Vděčnost za inspiraci v minulosti totiž pravděpodobně u brazilské levice přetrvává dodnes, a to i když v čele Ruska již nestojí komunisté.
Západ potřebuje pomoc „těch druhých“
I když v současné Brazílii existují mezi pravicí a levicí nepřekonatelné rozpory, jedno je zřejmé. Tato země chce mít v současném světovém uspořádání důležitou úlohu, a proto se nechce v současné válce na Ukrajině jednoznačně přiklonit na žádnou stranu. Lavírování brazilských prezidentů může mít nedozírné následky. Celkově je totiž zřejmé, že pokud by za Ukrajinou nadále stály výhradně pouze Spojené státy se spolupracující Evropou, na Rusko to stačit nebude. Svět je totiž natolik globalizovaný, že je třeba také příspěvku těch zemí, kterým je konflikt na Ukrajině vzdálen. Jinak sice můžeme snít o „obraně západních či euroamerických hodnot“, ovšem bez pomoci „těch druhých“ to nedokážeme.
Matouš Holeka je teolog a publicista, studoval v Praze na Husitské teologické fakultě a Evangelické teologické fakultě Univerzity Karlovy, poté ještě v Amsterdamu. Zabývá se ekumenickou a interkulturní teologií, působí jako knihovník na ETF UK.
