Celé roky se zelení aktivisté (a nezapomeňme, k nim patřila i Adriana Krnáčová, než se zaprodala továrníku Babišovi) snaží přesvědčit Pražany, že autodoprava je v zásadě fuj. A že nejlepší by bylo, kdyby jezdili jen veřejnou dopravou a samozřejmě na kole. Kolo se tak z běžného prostředku zábavy stalo jakýmsi přímo mytickým prostředkem, kterým dokážeme svou pokrokovost a odhodlání zachránit planetu.

Ty kopce…

Coby někdo, kdo auto nemá a celkově ho používá spíše nerad, jsem s tím nikdy neměl principální problém. Jen mi trochu vadil nedostatek infrastruktury – že tu třeba nikdo nepostavil tu skvělou vícepatrovou prosklenou garáž na kola, jako mají v Hradci Králové před nádražím. Nebo že nikdo nikdy nesrovná pražské kopce, protože i když je výšlap fajn, pokud nemáte v práci sprchu, budete celý den sedět v propoceném tričku, což ne každý ocení. Proto mi boj za cyklistiku a proti autům přišel spíše jako série ideologických výkřiků do tmy. Stejně jako většině Pražanů, kteří sice skutečně většinou jezdí metrem či tramvají, ale přesto si tvrdošíjně drží i auto, se kterým jezdí třeba na velký nákup, s dětmi, na chalupu nebo… v létě na kolo.

Pražští bojovníci proti automobilismu teď ale konečně přišli, jak na to. Prostě začali zavírat silnice.

Já třeba bydlím v Libni. Kdysi se říkalo „Žižkovu a Libni, zdaleka se vyhni“. A v případě Libně to platí dosud, alespoň z hlediska dopravy. Úplně přesně bydlím v Dolní Libni, na Palmovce. To je taková velká křižovatka, ze které vedou čtyři směry. Tedy, teď už jen dva. Nejdřív zavřeli cestu nahoru do Kobylis a potom Libeňský most. A k tomu ještě půlku metra. To je teď v Praze takový hit. Zavře se najednou polovina východů z metra, aby se půl roku opravovaly dvacet metrů dlouhé schody, a k tomu se rozkope i nejbližší tramvajová trať. A někde se zavře i most. Ten Libeňský zavřeli přes noc, asi aby nedopadl jako lávka v Tróji, která spadla.

Já mám ovšem k Libeňskému mostu takový blízký vztah. Bydlím na jedné straně řeky a na druhé straně jsou Holešovice, kde prožili svůj život mí prarodiče. A pod mostem býval takový poloilegální podnik zvaný Ústřice. Pivo bylo za babku, jídlo jsme si mohli klidně přinést vlastní (a kořalku taky) ,a když se nám nechtělo jít po flámu domů, mohli jsme se tam natáhnout a přespat. A nikomu tam nevadilo mlácení do kytar, vedle byl jen autobazar. Ústřici ovšem asi před deseti lety zbourali, že se prý bude opravovat most a vadila by. Tak určitě…

Jako v Bosně

Takže most nám zavřeli. „Prostě to zvládnem“, že… jenže do Holešovic člověk občas musí a zpátky do Libně pak musíte přes most hezky pěšky. A musím uznat, má to něco do sebe. V duchu jsem se přenesl více než dvacet let zpátky, k mé první cestě do Bosny. Bylo to těsně po válce, málokdo měl auto a ještě méně lidí mělo práci, a tak byly ulice vždycky plné. A protože každé správné bosenské město leží na nějaké řece, chodili lidi pořád sem a tam přes most, přes který nejezdila žádná auta. Stejně jako nyní v Libni.

Když jsem tedy šel přes most poprvé, vlastně sem si to docela užíval, byl to úplně jiný most. Dřív byl vždy prázdný, pustý a bez života, jen tu a tam s bezdomovcem vlekoucím se do holešovické Naděje, a najednou ožil. Všude lidé, občas někdo na kole. Výjimečně na takovém růžovém, které si můžete na jednom konci mostu po stáhnutí jakési aplikace do mobilu vypůjčit a pak zase vrátit. Je to takový zvláštní pocit, když můžete chodit bez obav po kolejích. Ale můžete, protože přes tenhle most prostě nikdo nepojede. Nostalgicky jsem zavzpomínal na babičku, taky tady takhle chodila, protože po válce tady auta taky nejezdila.

I podruhé mě to bavilo, ale říkal jsem si, že v půlce mostu by mohl být třeba nějaký stánek s pivem. Že bych si dal jedno malé. Petr Placák sice nedaleko na Libeňském ostrově má hospůdku, ale to by bylo na dýl. Prostě jen to jedno malé, pozorovat lidi, dopít a jít. Ale zastánci sousedsko-eko-přátelských vztahů na magistrátu, pokud vím, neudělali nic pro to, aby zjednodušili drobné podnikání, takže než by si nějaký nešťastník vyběhal povolení a pořídil EET na to, aby prodal pár piv, tak se ten most snad už vážně začne opravovat…

Potřetí sem nesl už docela hodně těžký náklad z jistého holešovického obchodu se střelivem a vzpomněl jsem si na růžová kola. S pocitem jako voják po Mnichovu jsem se rozhodl, že této ekoteroristické služby využiju, aplikaci stáhnu, kolo si vypůjčím a zařadím se mezi síly pokroku. Ale ouha, kola hledám marně. Zmizela. Zdá se, že Pražany nepřiměl používat kolo ani zavřený most. Praha se holt nestane Amsterodamem a já propásl šanci zařadit se mezi pokrokový lid.