„Ženský uměj některý věci říct a hlavně udělat líp než ty zatracený chlapi,“ řekla mi tenhle pátek jedna moje slovutná novinářská kamarádka a kolegyně v letmé glose k tomu, že se v letošním nobelovském klání tak výrazně prosadily právě dvě ženy – Světlana Alexijevičová a Angela Merkelová.
Zauvažoval jsem, co je na tom pravdy a proč tomu tak je.
Světlana Alexijevičová je vystudovaná novinářka, ale od samého počátku své profesionální činnosti zkoušela dělat něco víc než jen čistou žurnalistiku.
Když si vzala do hlavy svou první knihu Válka nemá ženskou tvář, půjčila si od tehdy už věhlasných běloruských spisovatelů Alese Adamoviče a Vasyla Bykava na absolventku vysoké školy skoro závratnou částku 5000 rublů, koupila si přenosný magnetofon a s tím pak projezdila celý Sovětský svaz a zaznamenávala rozhovory s válečnými veteránkami.
Na jejich základě vznikla kniha, která popsala válečné hrůzy, jak je viděly právě ženské oči. Ta kniha nebyla disidentská, ale v kontextu sovětské literatury 70. a 80. let velmi neobvyklá. A proč? Protože ze stránek téhle knížky čišela často jiná pravda než ta oficiální.
Poslední kniha – Doba z druhé ruky – funguje podle stejného principu, jen její sdělení jsou ještě důležitější než ta někdejší. Alexijevičová nám velmi upřímně, někdy formou až otřesně krutou, osvětluje, proč mají dnešní Rusové tak rádi svého kágebáckého podplukovníka – protože skoro tři čtvrtiny z nich budou raději než v demokratické zemi žít na půdě velmoci, a dokonce jsou ochotni si to nechat něco stát, třeba kus životní úrovně.
Říkat něco takového o zemi, z níž jste sami vzešli, asi vyžaduje značnou dávku srdnatosti.
Angela Merkelová sice na nobelovské vavříny nedosáhla, ale to jí nic neubírá na jejich politických, občanských a čistě lidských kvalitách. Trpělivost, prozíravost a zároveň neústupnost, s jakou jedná s již zmíněným kágebáckým podplukovníkem, je jistě hodna obdivu už sama o sobě.
Odvaha, jakou prokázala v letošní uprchlické epopeji (a teď mám na mysli odvahu politickou, odvahu postavit se názoru zřejmě i v Německu většinovému) – to je něco, co se v dnešním světě politických kalkulací s televizní popularitou a předvolebními preferencemi hned tak nevidí.
A tak si tak říkám: nejsou ty ženský nakonec opravdu lepší než my zatracený chlapi?

Publikováno na ČRo Plus