Syrský gambit ruských politologů na domácí politické scéně – tak hodnotí ruská média posun vlivu jednotlivých politiků v nejbližším okolí Vladimira Putina.
Ruská státní moc sází na geopolitické metody uplatňování vlivu i doma. Přesněji řečeno vojenská operace Moskvy v Sýrii má být cestou k překonání zahraničněpolitické izolace země, již způsobila zatím utlumená východo-ukrajinská krize.
Na vnitropolitické scéně se pak má prosadit antikorupční agenda a téma „vyčištění státně úřednického aparátu“. Na tomto pozadí údajně vzrůstá vliv někdejšího prezidentského kandidáta a bývalého vicepremiéra Sergeje Ivanova a kupodivu i dnešního šéfa kabinetu Dmitrije Medveděva, který už od svých prezidentských let 2008-2012 bývá považován spíše za figurku než za plnokrevnou politickou figuru.
Klesá naopak váha ještě nedávno všemocného vicepremiéra Igora Sečina a problémy by údajně mohl mít i moskevský primátor Sergej Sobjanin. Právě k takovýmto závěrům dospívá analytická zpráva společnosti Minčenko Consulting.
Její autoři se domnívají, že jak postupně vzrůstá zahraniční tlak na Moskvu, sílí politická váha nejbližšího Putinova okolí. Tito lidé, jimž se dnes po bolševicku říká „politbyro“, prý předkládají prezidentovi „varianty prolomení tíživé mezinárodněpolitické izolace Ruska“.
O ekonomiku se nezajímají
Jednou z takovýchto variant je právě vojenská operace v Sýrii, byť zatím hodně omezená, protože ta činí z ruského prezidenta a jeho týmu „významné hráče v otázkách blízkovýchodního urovnání“. Nějaké zásadní ekonomické reformy však tato iniciativa nepředpokládá – nanejvýš kádrové změny, navíc ve formátu, jemuž u nás v české kotlině říkáme „krabice, krabice, hejbejte se“.
Podle zmíněné analýzy ze zcela nové situace těží především Sergej Ivanov, protože ten se prý „v podmínkách mnohostranné geopolitické hry cítí jako ryba ve vodě“. Na druhém místě se hlavně díky svému současnému úřadu ocitá ministr obrany Sergej Šojgu.
To, co ruští politologové prognostikují, zní docela nadějně: Kreml podle nich bude dál pacifikovat a zmrazovat konflikt v Donbasu a naopak formovat zcela nový obraz aktuální celosvětové reality číslo jedna – společným nepřítelem Ruska a Západu je dnes „radikální islamismus“.
Pokud tomu dobře rozumíme, Západ je najednou vnímán jako víceméně přirozený spojenec v boji se společným nepřítelem.
Zároveň by se v dnešním tažení proti regionálním elitám mohlo stát, že do popředí zájmu se dostanou právě mladí a zatím neokoukaní regionální politici, kteří by se nakonec mohli ocitnout až v moskevském centru dění. Jediné, co tato analýza neuvádí, zda je to spíš dobře anebo spíš přinejmenším nepředvídatelné.
Převzato z ČRo Plus
