Miloši Zemanovi podle agentury STEM věří 54 procent lidí. Bylo by zajímavé vědět, co mu věří. Jak ale známe schopnost lidí porozumět otázce, nejspíš to sami nevědí. Spíš se jim tak nějak líbí, protože vypadá jako oni a myslí si to, co oni. Jak kdo vypadá, není nutné komentovat, za to si někdo může, někdo ne. Pokud jde však o myšlení, stojí to za zmínku. Věří lidé Zemanově vstřícnému vztahu k autoritativnímu Rusku? Jeho servilitě vůči Číně? Jeho výběru spolupracovníků, který představuje katastrofu?

Přiznejme si, že to nejspíš těch 54 procent neřeší. Nezajímá je Rusko a Čína a Šlouf a Mynář a Ovčáček. Zeman pro ně představuje takový socialistický a poněkud ošuntělý model Jánošíka, co to nandá mocným a nafoukaným. Mocní byli kdysi ODS a tuneláři, ti nafoukaní jsou dnes hypotetická pražská kavárna. Ten samý princip zkoušeli kdysi Miroslav Sládek, Vít Bárta a dnes ještě další ukřičení přátelé lidu. S tuneláři se tedy za Zemanovy vlády moc nezatočilo. Slibovaná „akce čisté ruce“ se nekonala, jediný výsledek byl, že mu zavřeli ministra jeho vlastní vlády. Údajné soupeření na život a na smrt s Václavem Klausem se ukázalo být cynickou hrou.

„Za celý svůj život jsem se nesetkal s blbějším a závistivějším stvořením, než je český novinář,“ pravil kdysi Miloš Zeman.

Jeho problém bude nejspíš v tom, že možná setkal, ale nepoznal to. A dál radši asociací nechme.