Když se začali objevovat na Vítězném náměstí bezdomovci, a v metru Dejvická jsem viděl už třetí smažku, zpozorněl jsem. Praha 6 je maloměsto, kde turisté, bezdomovci či prodavači omítky vydávané za kokain nejsou. Ale bezdomovců od podzimu přibývá, jak by jejich počet zde kopíroval počet obětí viru označovaného hlupáky za chřipečku. Včera bylo sluníčko, i vylezl jsem na kafe na pódium, kde přes léto bývá kavárna Šesták. A jednomu z bezdomovců dal dvě dvacetikoruny a dvě cigarety, a on si se mnou na revanš popovídal.

Pro pohoršené salónní pravičáky, kteří mají stejně realistické představy o bezdomovcích, jako měl Karel Marx o dělnících: Dlouhodobí bezdomovci, kteří si svou situaci zavinili sami, v Česku skoro nejsou. Pokud se někdo dostane na dno, a snaží se vrátit, až donedávna náš sociální systém fungoval tak, že to šlo.

Mezi dlouhodobými bezdomovci je dle mých pozorování tak 40 procent psychotiků (duševně nemocných), 40 procent slabomyslných (pomocné a zvláštní školy každoročně vyprodukují obrovské množství lidí, co se de facto nemají šanci uživit), a dvacet procent tvoří nejrůznější hraničáři a poruchy osobnosti, kteří jsou (podobně jako řada těch výše jmenovaných) závislí na alkoholu nebo drogách. A není pro ně – kromě levných ubytoven a polévky zdarma – v žádné společnosti žádné pomoci. Chyba je součástí každého procesu, i procesu lidské evoluce. Za socialismu byli zavření, což bylo trestuhodné – ale na nějaké fungování jinde než na dně společnosti nemají díky přírodě potenciál.

Pán s taškami

Nezaměnitelný znak bezdomovců – igelitku staršího vydání plnou hadrů – měl ten pán hned dvakrát. Bylo mu jedenačtyřicet, od roku 2013 je na ulici. Předtím doplňoval zboží v regále v supermarketu a bydlel u rodičů. Když se s nimi nepohodl, odstěhoval se, ale vydělat si na bydlení a jídlo nezvládl. Mluvil divně, a nepřekvapilo by mne, kdyby měl diagnostikovanou schizofrenii. Povídali jsme snad dvacet minut (já si popravdě občas úzkostně připlácnul respirátor ke ksichtu, aby těsnil), a mně ho bylo zcela upřímně líto. Protože tam, kde se živil léta předtím – v centru, kde chodí turisti, u nádraží, kde jezdí davy lidí – se dalo něco vyžebrat. Už ne. Turisti nejsou. Lidé nejezdí. A ti, co po ulicích chodí, vypadají, že mají svých starostí dost.

A mají roušky, zakrytý obličej, a on má taky často roušku, a tak s ním nikdo nepocítí soucit. Bytost bez tváře lítost nevzbudí. To neříkal on, to je můj dodatek. On – abych to shrnul – říkal, že v centru už se bezdomovci nechytají, mají hlad, a zkoušejí to všude možně po Praze. Pokud psychotičtí lidé na dně už mají – ve střední Evropě v jedenadvacátém století – hlad, prázdný žaludek, je kolaps společenského systému a společenské smlouvy blízko. Oni jsou jen indikátorem – skoro všem ostatním totiž poklesly příjmy a vyhlídky o podobný skok jako těm bezdomovcům, jen ostatní byli ode dna dál než on. Stát v úplnosti selhal – a ti hladovějící bezdomovci jsou neoddiskutovatelným signálem.

Kolaps právě nastal

To nejhorší, největší úder epidemie, nás však pravděpodobně teprve čeká. Dle všech ukazatelů budou tři příští týdny zcela kritické, a snad jen zázrak odvrátí kolaps neodkladné zdravotní péče. Ta preventivní a odkladná již jsou odloženy, vlna covidu přinesla zdravotníkům důležitější práci. Vlna moru, která je kvůli naprosto neschopné, populistické a prolhané vládě dnes v některých ukazatelích nejhorší na světě. Hlad bezdomovců stejně jako křivky nadúmrtí ukazují, že kolaps právě nastal. Ale optimisté, kteří sledují validní informace o britské, jihoafrické a brazilské mutaci, a dokážou interpretovat, jak se poslední týdny a dny chová křivka nárůstu úmrtí, vědí, že pravděpodobně bude hůř. A my, kteří budeme v případě kolapsu neodkladné péče na konci fronty, přestáváme vycházet z domova. Ano, pokud se rozjede ještě silnější vlna, na kterou nárůsty ukazují, může se velmi snadno stát, že na jednu třicetiletou matku dvou dětí a na mne zbude jeden ventilátor. Tak se nechám odvézt domů, abych umřel v pohodlí. Sama epidemie je dílem přírody. Katastrofický průběh, který je v České republice dnes nejhorší na světě, však zavinila tato vláda lemplů.

Zdroj tabulky: https://www.worldometers.info/coronavirus/

Psychotypy Babišových lidí

Andrej Babiš byl jako 1. místopředseda vlády Bohuslava Sobotky a ministr financí ČR ve funkci od 29. ledna 2014 do 24. května 2017. Od 6. prosince 2017 je premiérem. To jest, osm let měl na to, aby obsadil rozhodující místa ve státě, de facto ve všech institucích, svými lidmi. Lidmi věrnými Agrofertu, ne-li přímo jeho bývalými manažery. Principem byrokratické evoluce pak došlo k tomu, že etičtější státní úředníci odešli sami a jejich mravně elastičtější kolegové se plně soustředili na udržení svých pozic.

Na počátku svého vládnutí Babiš zverboval řadu věrohodných osobností.  Profesor RNDr. Jiří Zlatuška, CSc., je pro mne typickým příkladem intelektuála, který Andrejovi skočil na špek. Ve svých začátcích Babiš angažoval řadu slušných (a politicky naivních) lidí, aby je zneužil, schoval se za jejich popularitou a věrohodností. Podobně Babiš angažoval více osobností, a všichni skončili podobně jako pan profesor Zlatuška, který je respektovanou vědeckou autoritou v informatice. Pro vyloučení mé podujatosti vůči panu velkouzenáři Babišovi čerpám ze zcela objektivní Wiki: „Od roku 2013 se (prof. Zlatuška) angažuje v hnutí ANO 2011, za které byl ve volbách do poslanecké sněmovny v roce 2013 zvolen poslancem. V prosinci 2013 se stal předsedou sněmovního školského výboru. V únoru roku 2015 byl ve funkci předsedy výboru potvrzen poté, co pro údajnou chybu v komunikaci s poslanci a ministrem školství Marcelem Chládkem byl na neohlášeném programu odvolán. Funkci chtěla převzít stranická kolegyně z ANO Ivana Dobešová. Ve volbách do Poslanecké sněmovny PČR v roce 2017 již profesor Zlatuška nekandidoval, a následně vystoupil z hnutí ANO.“

A tihle lidé už Babišovi dávno došli. Teď už nemá šanci získat nikoho schopného (nemyslím všeho schopného, ale schopného zvládnout epidemii). Nyní proto má klíčové role obsazeny exmanažery Agrofertu a jinými kamarádíčky, jejichž největší ctností je poslušnost Vůdci. A ti mají k službám zbytky státních úředníků, kteří před Babišem ze státní služby neutekli, ale hlavně se nechtějí protivit jeho lidem. A sám Babiš, zvyklý vládnout podle nálad na facebooku, neví, co dál. A proto jeho lidé na klíčových místech také nevědí, co mají dělat. A jimi řízení úředníci zato naprosto přesně vědí, co nedělat: Totiž nepřipoutat pozornost, aby jim někdo nepřišil za tu explozi epidemie vinu. Takže de facto nemá kdo konat, v krizi jsou kývači k ničemu. Nevědí, co dělat. Nevědí, jak úkolovat úředníky. Nevědí, jak vynutit nařízená vládní opatření. Nevědí nic – a Andrej Babiš tuplovaně. Takže epidemie koronaviru bude mít v Česku světově unikátní průběh: Naše země bude spontánně promořena, protože panu velkouzenáři Babišovi na fejzbůčku nikdo neřekl, jak epidemii zastavit.

MAKE BABIŠ SLOVAK AGAIN!