Problém s „ukrajinstvím“ se prý musí vyřešit až do konce a je nutné zařídit, aby obyvatelstvo podporovalo armádu, píše na ruském webu Vzgljad novinář Timus Šerzad. Podle něj se to nepovedlo v carském Rusku, ale Sovětskému svazu ano. Podle autora nelze trpět žádnou slabost ve vlastních řadách.
V článku „Problémy politického ukrajinství je třeba vyřešit až do konce“ píše: „Ruská historie názorně ukazuje, jak důležitá je dlouhodobá a systematická podpora armády ze strany veřejnosti. Vezměme si například první světovou válku – na začátku války panovalo všeobecné nadšení a jásot. Lidé přicházeli na demonstrace s portréty cara a národními vlajkami. Úřady však lidi na útrapy rozsáhlého a vleklého konfliktu vážně nepřipravily. Výsledkem bylo rychlé ochlazení a poté nenávist. Stejná nenávist, která svrhla cara a nakonec zničila říši.“
V SSSR to dopadlo lépe: „Velká vlastenecká válka byla úplně jiná záležitost. Vedení, které se poučilo ze zkušeností z první světové války, nechtělo ideologii odsunout do podřadné pozice. Lidem bylo jednoduchým a srozumitelným jazykem vysvětleno, za co země bojuje a proč trpí těžkým nedostatkem.“
Nyní autor pociťuje ohledně podpory vojáků bojujících na Ukrajině nedostatky: „Navzdory původním předpokladům si probíhající speciální operace na Ukrajině vyžádá více času. A na takovou dobu je zásadní schopnost udržet náladu obyvatelstva… Dnes máme spoustu dobré palebné síly, ale také spoustu pochybností. Nepřítel v Kyjevě naopak nepochybuje. Ukrajina je proti Rusku. Alternativní verze ruskosti podobná kulturou a genetickým jádrem, ale jdoucí opačným směrem, pokud jde o formování významů, sebeurčení, světonázor.“
Podle Šerzada „samotné vojenské, ekonomické nebo politické úsilí ke zničení tohoto projektu nestačí“ a „život ukázal, že nelze vše zlomit jedním přístupem“, a proto se společnost „musí stmelit podle hlavní zásady – že otázka politického ukrajinismu musí být vyřešena až do konce“.
Aniž by uváděl konkrétní případy a zda jde o dění na okupovaných územích, nebo snad dokonce v Rusku, zaznamenává odlišné pohledy na vojenskou snahu Ruska a požaduje, aby takové přístupy byly vymýceny: „Ve společnosti mohou existovat alternativní pohledy, názory a přesvědčení na celou řadu otázek. Ale ne o věcech, na kterých závisí samotná existence země a možná i celého národa. Nelze vést dlouhou a úpornou konfrontaci a zároveň se smířit se službami, kde někoho neobslouží kvůli písmenu Z na autě, nebo s kavárnami, které vybírají peníze pro ukrajinskou armádu. Nelze se smířit s drobnými v kapsách některých institucí humanitárního charakteru, s malými (a někdy ne tak malými) úředníky na místě, jejichž smyslem existence není rozvoj vlastní země, ale získání domu v jiné zemi.“
Hlavní škody jsou podle ruského novináře přímo duchovní, nejsou v tom, že by snad někdo hmotně podpořil Ukrajinu: „Nebezpečí spočívá jinde – už samotným faktem fungování v Rusku a v ruském sémantickém prostoru jako celku všechny tyto věci zkreslují duchovní a mobilizační obraz světa. Vytvářejí v národě dojem, že nebojuje o svou existenci, ale že si pohrává s nějakým nesmyslem. Že vše, co se děje, je stále jakoby pro zábavu. Tolerovali jsme určité struktury, názory, myšlenky, které už svou existencí podkopávaly naši státnost zevnitř. Pravděpodobně se někdo trpící kargo-kultem bavil tím, že mu to zajistí status ‚slušné‘ země. Nyní se však situace radikálně změnila. Setrvávání jakýchkoli subjektů, které by předávaly nebo, ještě hůře, vytvářely pochybnosti, by se rovnalo sebevraždě.“
Nakonec uzavírá: „Bude společnost dostatečně důsledná a duchapřítomná, aby plně pochopila potřebu zabývat se touto otázkou? Výsledek určí budoucnost Ruska – v jakých hranicích bude existovat, na jakých principech bude stát, v jakých podmínkách bude žít a rozvíjet se.“