ROZHOVOR / Působí nenápadně a na první pohled byste ho šacovali spíš na autora romantických či studentských komedií. Z pomyslného pera Mira Šifry však padají až na výjimky samé temné kusy: Rédl, Zrádci, Rudý kapitán, Úsvit. Teď vstoupil do kin další takový – film Miki, příběh mafiána Mikuláše Černáka, který vládl v 90. letech slovenskému podsvětí. Jeho druhý díl s názvem Černák uvidíme v kinech v lednu příštího roku. Šestatřicetiletý Slovák, který žije v Praze, patří k nejvíce zaměstnaným scenáristům dneška.

Vyrůstal jste prý poblíž obce, kde se gangster Černák pohyboval. Byla to při psaní výhoda?

Ano. Byl to tak trochu návrat domů. Vyrůstal jsem deset kilometrů od Telgártu, kde se narodil i Černák, je to v Horehroní. Takže si pamatuju, jak o něm vesnicí kolovaly různé historky. Byl jsem tehdy ještě malý kluk, ale vnímal jsem, co se povídá, a viděl jsem občas v televizi, jak vybuchují auta, jednou jsem viděl i pohozené mrtvé tělo kousek od naší vesnice. Mluvilo se o tom, že v blízkém lese bývají mrtvoly lidí.

To nebylo úplně veselé dětství, už chápu, proč píšete jen temné krimi. Mimochodem s nápadem natočit o Černákovi film jste přišel vy?

Ne, první impuls přišel v roce 2019 od producentky Zuzany Mistríkové. Zeptala se mně, jestli jeho příběh nechci zpracovat. Váhal jsem, nebyl jsem si jistý, jestli to dělat chci, zdálo se mi, že po všech temných seriálech, které jsem napsal předtím, je to zase na stejnou notu. A jestli vůbec bude o čem psát. Ale pak jsem zašel za Mikulášem Černákem do vězení a zjistil jsem, že je vlastně docela zajímavý. Potkávalo se v něm cosi hezkého z dětství z naší společné krajiny a zároveň jeho nová tvář – bylo evidentní, jak se časem změnil. Zajímalo mě proč. Zvláštní také bylo, jak tvrdil, že není psychopat, a posílal mi různé odborné posudky, aby to dokázal. Zaujal mě právě tenhle moment – že se sice vydává za normálního člověka, zároveň má ale na kontě řadu podvodů, krádeží a vražd.

Proč se podle vás na tuhle dráhu pustil? Měl kolem sebe fungující rodinu i milující matku. Byla to touha po penězích a moci?

Ano, určitě peníze a také ego, respektive moc, jak říkáte. Lákalo ho to postavení i síla, tohle oboje podsvětí přinášelo. Ale je třeba vidět i možnosti systému, v němž se pohyboval. Běžně slouží stát jako regulace, ochrana, má určité bariéry, jak organizovanému zločinu čelit. Tady, speciálně v Horehroní, kde Černák působil, byla v 90. letech hotová divočina. Mafie tam měla ideální líheň i podmínky.

Dobral se Černák za mřížemi nějaké sebereflexe?

Ne moc. Byl jsem za ním víckrát a bylo zřejmé, že je to pořád tentýž Černák jako před lety, vězení z vás neudělá svatouška. Ale řekněme, že se snaží o nápravu, že o věcech i o sobě přemýšlí. Chová se tam slušně, požádal – na což má nárok každé tři roky po 25 letech vězení – o podmínečné propuštění, tak uvidíme. Podmínka by asi pro něj znamenala hrozbu, musel by sekat velkou dobrotu.

Medializace zločinců bývá někdy ošemetná. Nebojíte se, že film udělá z Mikuláše Černáka trochu hrdinu?

Ne, myslím, že ho líčíme dostatečně negativně, se všemi jeho brutálními činy. Když jsem se na něj ptal právě v Horehroní, viděl jsem na lidech a v jejich očích strach. On má na kontě velkou špínu, násilné zločiny a řadu mrtvých lidí, mnozí pozůstalí tam stále žijí. Modla se z něj podle mě nestane. Ano, vyprávíme příběh vraha, ale vždycky záleží na úhlu pohledu. Pro mě je to pokaždé příležitost vyjádřit se k určitému tématu. V tomhle případě šlo o to ukázat divoké období, v němž se formovala porevoluční slovenská společnost a konkrétní mechanismy vlivných styků a moci. I způsob, jakým se to dělo – jak Černák postupně podplácel faráře, policajty, slovenské politiky.  

Ono se to po pravdě řečeno děje tak trochu i dnes, je to tak?

Částečně, jen už to neprobíhá tak brutálně jako v 90. letech. Věci se dějí, ale víc skrytě, řekněme v rukavičkách. Dnes se nestane, že by šel nepohodlný člověk na diskotéku a tam se mu něco stalo, nebo vyšel z domu a střelili ho rovnou na ulici. I sám Černák mi řekl, že dnes už by to, co páchal, dělat nemohl. Je to zkrátka sofistikovanější.

Bohužel přibyly další události. To, co se děje na slovenské kulturní scéně, je nehorázné. Výpovědi šéfům Národního divadla a Národní galerie, akce tajemníka ministerstva životního prostředí Štefana Kuffy, který narušil představení košického divadla v obci u Kežmaroku a vstoupil na jeviště, protože se mu nelíbil film promítaný v rámci inscenace. Zase jiný projev moci a zvůle. Jak to na vás působí?

Myslím, že celá ta skupina kolem ministryně kultury doufala, že až dostane nějaké vysoké funkce, všichni z kulturní scény je budou respektovat – jako vážené lidi. Jenže to se nestalo, a tak se začali mstít. Proto ty výpovědi. Je to jen obyčejná trapná ublíženost. Tihle lidé nemají ani žádnou vizi kultury, jsou to takoví nešťastní panáčci. Kteří prostě škodí.

Může se to podle vás ještě zhoršovat?

Vnímám tyhle věci trochu z odstupu, žiju už patnáct let v Praze. Do Bratislavy jezdím jen občas za rodinou a přáteli. Jsem krátkodobý pesimista a dlouhodobý optimista. Myslím si, že se situace bude dál zhoršovat, že to ještě nekončí. Protože současná garnitura nemá žádné brzdy. I když lidé sem tam vyjdou do ulic, což je dobře. Ale dlouhodobě jsou jejich neschopnost a zloba podle mě neudržitelné a věřím v obrat.

Jak moc se mají slovenští filmaři obávat dalšího vývoje? Na fondu se prý kontrolují scénáře, jestli jsou dostatečně vlastenecké. Váš projekt o vraždě Jána Kuciaka a Martiny Kušnírové Naši lidé ve spolupráci se slovenskou veřejnoprávní televizí stojí, pokud vím.

To nemohu komentovat, nezlobte se. Pokud jde o jiné mé projekty, píšu dlouhodobě podle toho, co mi přijde dobré a podnětné. Snažím se nebýt na slovenských grantech závislý, nějaká cesta se vždycky najde, i díky tomu, že pracuji v Praze. Když jim budou mé scénáře připadat málo dobré nebo vlastenecké, no tak budou. Neřeším to. My jsme s Mikim dostali naštěstí podporu už v lednu, tehdy prošel. I když se pak někteří ptali, proč to dostal Miki a ne film o partyzánském veliteli Golianovi… Který mimochodem v další fázi stejně grant obdržel.

A je podle vás Miki dost vlastenecký?

Náš film je zrcadlem společnosti. A to vlastenci moc rádi nemají.

V jaké fázi je seriál Studna, jejž jste psal pro Voyo a k němuž vás inspiroval skutečný případ, známý i ze seriálu 30 případů majora Zemana? Můžete o něm říct něco víc?

Je dotočený. Má šest dílů, točila ho režisérka Tereza Kopáčová. Na rozdíl od majora Zemana, kde byly některé důležité momenty vynechané, jsme se víc zaměřili na danou rodinu Jelínkových. Na to, jak žila, jak to vypadalo v jejich domě, odkud se bere v lidech zloba, že nakonec ublíží svým nejbližším.

Píšete samé temné věci. Můžete v noci klidně spát?

Já zkusil i něco jiného, v seriálu To se vysvětlí, soudruzi. Ale úplně se to nepovedlo. Humor mi asi není souzený, tak zřejmě zůstanu s tou temnotou.