Evropská občanská společnost by měla umět na islamistickou ideologii reagovat stejně jednoznačně jako na projevy neonacismu. Myslí si to Haras Rafiq, ředitel britské nadace Quilliam, který se problematice dlouhodobě věnuje. V rozhovoru ovšem zároveň varoval před častým a nebezpečným směšováním islámu jako náboženství právě s islamistickou politickou ideologií.
„Průměrný člověk musí začít chápat, že islamismus je fašistická totalitární ideologie. Musíme ji umět v občanské společnosti učinit nepopulární,“ míní Rafiq. Nové a nové zákony a omezení věc nevyřeší, Evropa podle něj nesmí opustit své liberální základy. „Jednak to není filozoficky správně a zadruhé to nebude fungovat. Tuhle bitvu zákazy nevyhrají,“ řekl.
Rozhovor ČTK ředitel poskytl v londýnské kavárně nedaleko budovy nadace. Po lednovém útoku na pařížský časopis Charlie Hebdo doporučily britské tajné služby lidem z Quilliam nepřijímat v kancelářích cizí návštěvníky. Nadace založená v roce 2008 se jmenuje po Williamu Quilliamovi, konvertitovi k islámu, který otevřel první britskou mešitu.
Postup vůči radikálním islamistům, který také s pomocí nadace Quilliam nyní realizuje Británie, spočívá podle Rafiqa na dvou základech. Jedním je právě snaha zvýšit odolnost populace vůči „vábení“ islamistické ideologie a jejích často charismatických propagátorů.
Tady Rafiq vidí úkol především pro školy, učitele a muslimské, ale také nemuslimské komunity. „Tohle prostě není náboženský problém. Navíc, pokud to necháme jen na muslimech, polarizujeme debatu. V zásadě říkáme, že to je problém všech muslimů, a dáváme tak munici extrémní pravici,“ míní. Průměrný Brit s muslimskými kořeny je podle něj často přesvědčen, že se jej problematika terorismu vůbec netýká. Řeší totiž otázky, jako jsou vlastní zaměstnání či dobré vzdělání pro děti.
Přesto jsou to často právě děti těchto lidí, které islamismus zajímá a láká. Podle Rafiqa je za tím kombinace určitých osobních předpokladů, evropské tradice rebelujícího mládí a skutečných či domnělých osobních nebo skupinových ponížení, které umí propagátoři islamismu zmanipulovat a využít.
Někdy je přitom radikalizace až neuvěřitelně rychlá. Letos v březnu byl v Británii ke 22 letům vězení odsouzen devatenáctiletý Brusthom Ziamani, jenž plánoval útoky nožem na britské vojáky podobné vraždě Lee Rigbyho z roku 2013. Jeho posun k extremismu trval pouhých několik měsíců. Rafiq uvádí, že v některých jiných případech se vše dělo ještě výrazně rychleji.
Druhým pilířem reakce je práce bezpečnostních složek a odborníků v prostředí už zradikalizovaných osob, které mohou uvažovat například o cestě do řad Islámského státu (IS) v Sýrii a Iráku či o přípravě teroristického útoku v Evropě. Kromě vyšetřování a mnohdy nezbytného zatýkání je podle Rafiqa důležitá i snaha tyto často mladé lidi deradikalizovat a vysvětlit také neaktivním sympatizantům, že souhlasí s něčím, co je v zásadě nepřijatelné.
Rafiq v této souvislosti nabízí na první pohled neortodoxní řešení. S přesvědčováním, že tudy cesta nevede, mají pomáhat také sami bývalí islamisté. Znají totiž způsob myšlení těch, koho oslovují, a také mohou přesvědčivě vysvětlit vlastní důvody, jak se k extrémní ideologii dostali i proč se s ní nakonec rozešli. „V arabštině je přísloví, které by šlo přeložit asi takhle: Existují znalosti z knih. A pak je také znalost chuti,“ poznamenal Rafiq.
Ti, kdo mladé lidi na cestu džihádu lákají, jsou podle něj velmi dobří a zkušení ve využívání digitálních technologií. Průměrný věk těch, kdo z Británie zamíří bojovat do Sýrie, je mezi 14 až 20 lety, jsou z generace, která má využívání moderních komunikačních technologií dokonale zažité a právě přes ně se nyní do kontaktu s ideology islamismu často dostává. Lidem, kteří před desetiletím odcházeli pomoci Al-Káidě či Tálibánu proti západním vojákům v Afghánistánu, bylo v průměru přibližně o deset let více.
Rafiq připomíná, že s podobnou situací si ještě méně než Británie vědí rady další západoevropské státy, od severských zemí přes Nizozemsko, Německo po Belgii či Francii. „Hlavním prvkem, který stále chybí, je podpora vzniku společnosti, která by byla vůči podobné ideologii sama o sobě odolná,“ míní. Země se tak soustředí jen na extremisty samotné: Těch ale přes veškerou snahu policie a tajných služeb neubývá, protože islamistická sdělení na internetu i jinde lákají další a další mladé.
Vznik hnutí, jako je německá Pegida či české Islám v ČR nechceme (IVČRN), pak Rafiq chápe právě jako důsledek neschopnosti evropských vlád i občanské společnosti se s problémem vypořádat. „Lidé v určité zemi nemusí být přímo ohroženi násilím, ale celý ten koncept a agrese v jiných částech světa vede k polarizaci mezi islámem a krajní pravicí,“ upozornil. Připomněl, že o činu tří lidí, kteří v lednu útočili v Paříži, se díky současnému okamžitému zpravodajství dozvěděl celý svět. „V Česku se v důsledku toho mohou někteří lidé cítit ohroženi. A v důsledku debaty, která se o věci vede, mohou mít pocit, že je ohrožena celá jejich identita,“ připouští.
Součástí evropské hodnotové sady je podle Rafiqa možnost kritizovat každou myšlenku včetně těch náboženských. „Čárou je pro mne antimuslimská nenávist,“ upozornil. Právě proto ovšem podle něj musí umírněná občanská společnost nalézt jednoznačný postoj i vůči islamistické politické ideologii. „Mezi krajní pravicí a islamismem je symbióza,“ dodal.
