V Česku začalo působit prvních pět speciálně vyškolených sexuálních asistentek pro lidi s postižením. Připravila je organizace Rozkoš bez rizika. Podle posudku ministerstva vnitra je možné sexuální asistenci poskytovat, ale jen za určitých podmínek.
„Sexuální asistentky byly dobře vybírány. Samy se pro práci rozhodly. Mají letité zkušenosti s muži a s prací s tělem. V praxi se už s lidmi s postižením setkávaly,“ řekla na mezinárodní konferenci o sexuální asistenci výkonná ředitelka organizace Rozkoš bez rizika (R-R) Lucie Šídová.
Sexuální asistence existuje ve Švýcarsku, Německu, Dánsku, Belgii, Francii, Rakousku a Nizozemsku. Zájemci o profesi tam musí absolvovat speciální kurzy či studium.
Podle ČTK: „Organizace Rozkoš bez rizika se zaměřuje na pomoc sexuálním pracovníkům a pracovnicím a na prevenci sexuálně přenosných chorob. O možnost sexuální asistence pro handicapované se začala zajímat před dvěma lety. Se zahraničními organizacemi začala spolupracovat na projektu Právo na sex, který podpořilo ministerstvo financí z programu švýcarsko-české spolupráce. Bližší informace jsou na webu www.sexualniasistence.org.“
„Volají je klienti či ti, kteří postiženým pomáhají. Ženy se mohou handicapovaných dotýkat a mít s nimi sex. Učí je ale také uvědomit si rozdíly mezi muži a ženami, říkat ne, mluvit o svých potřebách a pohlavním styku, používat sexuální pomůcky či navazovat partnerské vztahy. Pomáhají párům se začátkem intimního života. Informují o antikoncepci. Poskytují také poradenství příbuzným. Hodina vyjde na 1200 korun.“
Není to prostituce?
Na sociálních sítích už se rozběhla debata o tom, jestli jde v tomto případě o prostituci, nebo je to služba lidem, kteří ji potřebují.
Než se pustíme do morálky a proklínání prohnilého Západu, který už neví, co by si vymyslel, je třeba si uvědomit, že v oblasti sexu už mnoho tabu není. Pokud jde ale o sexuální život lidí s nějakým postižením, tady to tabu je. Tím nemám na mysli pornografická videa, která zobrazují sex s postiženými. (Naštěstí jsem nikdy žádné neviděl, ale jejich existenci mi zjevil jeden psycholog, který byl muž velmi tolerantní, ale v toto případě vyjádřil velké pohrdání.)
Argumenty proti se většinou objevují z konzervativnější části publika, tedy mezi katolíky. Tam ovšem nemůžeme hledat měřítko většinové společnosti, protože katolíci, jak známo, mají oficiálně zakázáno skoro vše včetně antikoncepce a jiného sexu než s právoplatným manželem/manželkou.
Nicméně jedna zajímavá otázka se objevuje, totiž jestli mají lidé na sex právo. Právo jednoho člověka totiž v normálním pojetí znamená, že někdo další má zase povinnost. Nikdo ale nemá povinnost poskytovat sex na požádání, ani manžel a manželka. (Apoštol Pavel ale realisticky píše, že když už se lidé vzali a kašlou na to, že konec světa je blízko, nemají se zbytečně odpírat.)
Spíše než o právu by bylo lepší mluvit o legitimní a pochopitelně potřebě, jejíž nenaplnění může pro někoho být frustrující. Lidem s postižením jsou jsou odepřeny mnohé životní radosti, ale nemusejí jim být upřeny všechny.
V každém případě platí, že je lepší mít více možností než méně. Smyslem sexu není jen počínání dětí, ale také projevování intimity, blízkosti a – kdo by to řekl – pocit rozkoše. Asi by bylo dobré nebrat rozkoš lidem, kteří jí mají v životě už tak dost málo.
