ROZHOVOR / „Činnost OSPODu je velmi zajímavá, ale i právě proto je velmi důležité, aby byla vymezená zákoníkem práce. Protože OSPOD velmi často vstupuje do největší intimity, do soukromí rodin. A rodina je nedotknutelná, je to chráněno nejvyššími právními normami,“ říká předsedkyně Profesní komory sociálně-právní ochrany dětí Dagmar Kubičíková. Mluví také o tom, jaké pravomoci a povinnosti má orgán sociálně-právní ochrany dětí nebo jaké mylné představy o něm lidé mají.

Mohla byste popsat, co je v kompetenci OSPODu, jaké má pravomoci?

Činnost orgánu sociálně-právní ochrany dětí vymezuje zákon o sociálně-právní ochraně dětí, kde je nastaveno, co všechno ten orgán může. Co tam není vypsáno, tak by dělat neměl, neměl by překračovat tyhle svoje pravomoci. Činnost OSPODu je velmi zajímavá, ale i právě proto je velmi důležité, aby byla vymezena zákoníkem práce. Protože OSPOD velmi často vstupuje do největší intimity, do soukromí rodin. A rodina je nedotknutelná, je to chráněno nejvyššími právními normami. OSPOD nemůže být víc než rodič. Tedy když někdo do rodiny může zasahovat nebo se do ní nějak infiltrovat, tak to samozřejmě musí být velmi pečlivě ošetřeno zákonem. Aby to nebylo nadužíváno, nebo dokonce zneužíváno.

Já bych tu činnost rozdělila do základních čtyř kategorií. První je náhradní rodinná péče, to je takový obrovský klín z toho koláče. To je úplně všechno, co se týká dětí anebo lidí, kteří chtějí vytvořit náhradní domov, anebo naopak dětí, které svůj domov nemají. OSPOD vede v evidenci všechny děti ze svého správního obvodu, které nemají domov a mají potřebu umístění do náhradní rodinné péče, ať už je to adopce, nebo pěstounská péče. Stejně tak zavádí do evidence žadatele, kteří by měli zájem o osvojení dítěte anebo zájem se stát pěstouny.

Další klín toho koláče je tzv. kolizní opatrovnictví, což se týká toho, když se rodiče soudí o svoje děti, nebo se rozhoduje o dětech někde, kde je nemohou zastoupit rodiče, kteří by mohli být v kolizi. Tím stanoveným zástupcem potom bývá zpravidla OSPOD. Dále pokud se upravují jeho poměry, u koho bude bydlet, kde bude bydlet, jakou dobu, u toho také bývá OSPOD.

Potom – a to by mělo být podle mě úplně to hlavní – jsou to ohrožené děti. OSPOD by měl řešit problémy v rodinách, kde dochází k nějakým nedorozuměním mezi dětmi a rodiči nebo nedostatečné péči. Kde to nefunguje. Nezasahuje do rodin, kde jsou nepříjemným ukazatelům vystaveni všichni, když mají ekonomické problémy a podobně, to by OSPOD řešit neměl. Je samozřejmě potřeba respektovat právo rodičů vychovávat nějakým způsobem svoje děti, ale potom jsou limity a standardy, které naše země zaručuje. Když se ty limity překračují, je potřeba, aby OSPOD intervenoval a pomohl té rodině. Následně by měly pokračovat jiné podporující neziskové organizace, které by té rodině pomáhaly. 

No a poslední kategorií je kuratela pro děti a mládež. Tam OSPOD řeší situace, kdy se děti – většinou dospívající – dostanou kvůli svému chování do nějaké konfrontace, může jít o trestnou činnost, dostanou se do střetu se zákonem. Ale právě proto, aby zase OSPOD nebyl v tomto směru nadužíván, tak by to měly být situace, které se opakují, trvají dlouho a mohly by mít zásadní dopad na to dítě třeba v dospělosti.

Dá se to zjednodušit tak, že OSPOD vždy stojí na straně dítěte, hájí jeho zájmy a zastupuje ho?

Já si myslím, že takhle jednoduché to určitě má být. Ale daleko složitější je potom hledat, kde je ten zájem dítěte, jak vyhodnotit situaci. Protože ty intervence v zájmu dítěte se dějí proto, že to dítě samo někdy nedohlédne svou situaci, nedohlédne důsledky, nemá dost zkušeností, proto je zastupováno. OSPOD by měl zájem dítěte najít.

Je to tak, že lidé se na OSPOD mají obracet, když mají nějaké podezření na ohrožení dítěte?

Každý, kdo má to podezření, by měl kontaktovat OSPOD, protože všichni máme oznamovací povinnosti. Práva dětí a ochrana dětí se týkají úplně každého z nás, zdaleka ne pouze orgánů sociálně-právní ochrany dětí. Pokud tedy máme podezření, že někde je s dítětem nedobře zacházeno, nebo že je mu dokonce ubližováno, tak určitě máme oznamovací povinnost. Můžeme se obrátit na policii, ale stejně tak to můžeme říct i OSPODu. 

Ten má ve svém zákoně i povinnost chránit osoby, které takové věci oznámí. Mohou požádat o to, aby ze spisové dokumentace nebylo poznat, kdo to oznámil. 

Spolupracujete s nějakými neziskovými organizacemi?

Rozhodně. Já osobně si vůbec neumím představit, že by OSPODy neměly neziskové organizace a že bychom vzájemně nespolupracovali. Říkám, že jsme jako puzzle, jsme prostě spojené nádoby. 

OSPOD třeba může chtít po rodičích, aby zlepšili situaci svých dětí, aby byly naplňovány jejich potřeby, vytyčí v tomhle směru základní cíle. Ale za celou svou praxi jsem poznala jen velmi málo rodičů, kteří by chtěli vědomě nepečovat o své dítě, každý chce být primárně dobrým rodičem, nikdo to nedělá schválně. Takže většinou, pokud se těm rodičům nedaří naplňovat potřeby svých dětí, tak to je proto, že jim to z nějakého důvodu nejde. Neumí to, nikdo je to nenaučil, oni sami měli složité dětství a podobně. A k tomu právě potřebují organizaci, která jim v tom pomůže. Je celá paleta takových organizací, se kterými spolupracujeme a bez nichž si rozhodně tu sociálně-právní ochranu dětí neumíme představit. 

S jakými mylnými představami nebo předsudky se v práci setkáváte?

OSPODy mají u veřejnosti samozřejmě negativní konotaci. Já bych řekla, že to je naprosto přirozené, protože musíme mít na paměti, že OSPOD je někdo, kdo přichází do rodiny, která má nějaký problém, která je svým způsobem nešťastná. Už jsem to tady vyslovila, že každý chceme být asi v životě dobrým rodičem a žádné dítě nezlobí schválně svého rodiče. A lidé proto nepřijímají dobře, když právě třeba zásahem OSPODu nabydou dojmu, že nejsou dobrým rodičem, že dělají chybu ve svém nejzásadnějším životním poslání. Vztahy v rodině jsou křehké a všichni jsme citliví na to, aby nám někdo říkal, jestli se chováme dobře, nebo ne. 

OSPOD musí být opravdu velmi ostražitý k tomu, jak bude komunikovat, co bude užívat za slova, jak se s lidmi bude bavit, protože to, že někdo selhává například v rodičovství, je pro něj obrovský problém. Takže to, že tam přijde OSPOD a začne to řešit, nemusí vždycky vnímat příznivě. 

Ochrana dětí se týká úplně každého z nás, zdaleka ne pouze orgánů sociálně-právní ochrany dětí. Pokud tedy máme podezření, že někde je s dítětem nedobře zacházeno, nebo že je mu dokonce ubližováno, tak určitě máme oznamovací povinnost.

A potom je taky přirozené, že hledáme viníky, proč se nám něco nedaří. Z pudu sebezáchovy je docela přirozené, že někdo řekne, že měl zrovna smůlu, že narazil na špatnou pracovnici a podobně.

Pak samozřejmě ještě zůstává to, že naše země dlouho žila v socialistickém zřízení, kde opravdu institucionální péče a hromadné normy byly hrozně důležité. Jinakost se neodpouštěla. Takže i z té doby si asi nese ta „sociálka“ nějakou svoji pověst. 

A v neposlední řadě je to právě i to, že málokdo se ptá, málokdo se opravdu podívá na to, od čeho tady OSPOD je. A je třeba spousta profesí, které mají představu, že OSPOD je tady pro ně. Když ve škole dítě neprospívá, hodí se to na OSPOD. Ale děti mají rodiče a primárně by to s nimi měli řešit rodiče. I když se potom rodiče se školou nepohodnou, neznamená to hned, že by do toho měl vstupovat OSPOD. Takže velmi často si ještě někteří pletou, že OSPOD je tady právě od toho, jak jste řekla, aby byl na straně dítěte. 

Občas nás školy kontaktují a pak si stěžují, že jsme jim nepomohli. Já se jim vždycky snažím vysvětlit, že my jsme tam právě za to dítě. A my chceme, aby i zlobivé dítě mohlo chodit do školy, mohlo se řádně vzdělávat, nemuselo být přeřazované jinam. Takže z toho potom taky vznikají nedorozumění, že vzájemně neznáme svoje profese.

Co by se v systému mělo změnit, aby ochrana práv dítěte fungovala lépe?

Za mě – a ten pohled je velmi úzký, já samozřejmě nemůžu mluvit úplně za všechny – by to potřebovalo stabilitu, abychom si všichni mohli zvyknout, jaké tady máme instituce a naučili jsme se ten systém vymáhat. Myslím si, že tam máme největší rezervy, protože když se do toho systému, který je nějakým způsobem nastavený, často zasahuje, když je spousta výkladů situací, tak potom samozřejmě vyvstává určitá nejistota a nic si nemůže „sednout“. Nemáme žádné záchytné body, které by zajišťovaly každému jistotu. Tím, že žijeme v různých krajích v České republice, tak to samozřejmě nemůže vypadat úplně všude stejně, ale myslím si, že bychom měli mít základní osnovu, aby ten přístup byl stejný, ať už bydlíte v Plzni, nebo třeba v Ostravě.

Co v této oblasti funguje podle vás dobře?

Já si nestěžuju, spíš bych řekla, že opravdu je škoda, že máme nějak nastavený systém a že ho nevyužíváme tak, jak bychom ho využívat měli. Například teď se mluví o tom, že by měl být zaveden nový systém, úplně nový zákon. A když jsem byla na představení toho zákona, tak tam paní ředitelka z ministerstva práce říkala, že bude skvělý, protože ten nový systém bude mít centrální evidenci dětí a všichni uvidíme to, co potřebujeme vědět. Když se ty ohrožené děti třeba budou stěhovat, tak to díky tomu budeme vědět.

Ale my už to máme teď v tom současném zákoně. My nepotřebujeme nový zákon, protože už to máme, ale jenom nejsme schopni to nastavit. Takže já se spíš ptám, jestli potřebujeme nový systém, anebo jestli bychom nepotřebovali v naší branži odborníky, kteří by dokázali aplikovat věci, které už dneska platí, ale my je nevyužíváme.

Takže myslíte nějak ty současné zákony a pravidla jen „přetavit“ do praxe?

Ano, přesně tak. My máme například jednotný informační systém v zákoně. Ministerstvo práce a sociálních věcí ho mělo zavést už v roce 2015, a stále nefunguje. Ale je to škoda, protože by to hodně pomohlo. A takových věcí je spousta.

Jak práci sociálky změní zákon o domácím násilí?

Já si myslím, že to úplně konkrétní vliv pro sociálně-právní ochranu dětí nemá. Každý OSPOD by měl mít ze zákona nastavené své standardy kvality, kde by měl mít ošetřeno, jak pracuje s lidmi nebo s rodinou, kde se objevilo domácí násilí. Využíváme k tomu zase organizace, které se na domácí násilí zaměřují. Myslím si, že určitě bude dobré, když to bude zákonně ujednoceno, ale že by nám to dosud dělalo nějak zásadní problém, to spíš ne. Já si myslím, že domácí násilí už dostalo poměrně velkou osvětu, a který OSPOD chce, tak má podmínky k tomu si nastavit, jak bude pracovat s rodinou, kde se objevilo domácí násilí.

Vy musíte spolupracovat i s orgány státní moci, s policií a soudy. Jak ta spolupráce funguje?

Určitě je to vždy o lidech, to asi nemůže ošetřit žádný systém. Ale jinak si myslím, že komunikujeme dobře, nemáme zásadní problémy. Jsme vlastně všichni na stejné lodi, když třeba OSPOD slouží pohotovosti, tak to je především pro policii. Když zjistí v mimopracovní dobu, v noci nebo v mimopracovní dny, že je někde ohrožené dítě, tak volá OSPOD a tam se všichni snažíme opravdu pomoct, co můžeme. Takže já myslím, že komunikujeme opravdu dobře. 

Když se nějaký případ, který se týká ohroženého dítěte, dostane k soudu, je tam vždy přítomen také OSPOD?

Pokud se jedná u soudu o dítě, tak je tam OSPOD skoro vždy. Téměř si neumím představit situaci, kdy by tam nebyl, protože pokud se soudí rodiče o dítě, což je velké množství soudních řízení, tak jak říkám, tam musí mít dítě určeno kolizního opatrovníka. A v současné době je to stále ještě ze zákona OSPOD.

V jiném soudním řízení potom může být OSPOD navrhovatelem. Například když se zjistí, že je dítě doma ohrožené a ani s podporou se nedaří narovnat ty podmínky, tak je povinností OSPODu se obrátit na soud. Pak je tam coby navrhovatel a navrhuje řešení. V naší zemi je to jenom jediný OSPOD, kdo může podat návrh na vydání předběžného opatření na umístění dítěte mimo rodinu.

Takže OSPOD je u soudu buď jako kolizní opatrovník, nebo jako navrhovatel, vyskytuje se tam velmi často.