Demonstranti zaplnili Václavské náměstí, nyní dokonce Letnou. Demonstrace byly v uplynulých týdnech snad v každém větším městě. Od současných držitelů moci (prezidenta Zemana, premiéra Babiše a hlavně od jejich přisluhovačů) slyšíme, že protestují frustrovaní lidé, kteří prohráli volby. Co vlastně chtějí, vždyť se mají dobře, ne? 

Na náměstí chodí lidé s rozličnými politickými postoji. Je jich stále víc. Spojuje je ale názor, že Andrej Babiš zneužívá moc ve svůj prospěch a že má odejít. Prostě se starají o demokracii a není jim jedno, že si tu někdo přivlastňuje jejich stát a strká si ho do vlastní kapsy. 

Ekonomická situace je dobrá, lidé nejsou v ulicích kvůli existenčním obavám. Mají ale pocit, že to, co se tu děje, není normální, že střet zájmů přerůstá ve zneužití moci, že nestačí o tom mluvit, ale je potřeba jít to říct na veřejnost. Zvednout lidi z obýváků a přivést je na náměstí nelze jen tak. Kdyby pro to občané neměli opravdu vážný důvod, tak jsou doma a nadávají na sociálních sítích nebo u televize. Demonstrace ukazují, že lidé mají vážný důvod. Chtějí změnu, nechtějí Babiše. Nejde o výsledky voleb, nejde o politické směřování. Jde o konkrétní osobu, jejíž problémy a skandály dusí vládnutí i celou Českou republiku. Překročily snesitelnou míru. Protože část médií a většina v Poslanecké sněmovně si toho ještě nevšimla, tak jim to lidé jdou říci. Je na tom něco nejasného? Nechápe to jen politický analfabet nebo bezcharakterní cynik. I takových tu je ale dost.

A opozice? Prakticky každý týden tlačíme na vládu a vládní většinu. Přicházíme s iniciativami a navrhujeme řešení situace. Ale ve stejném okamžiku zase čtu ty žvásty o bezzubé opozici, o tom, že nemáme plán B a podobné pitomosti. Bylo by možné se nad bídou těchto „argumentů“ zasmát, kdyby neukazovaly na vážné problémy s porozuměním tomu, co je demokracie. Tož se těch chytráků komentátorů ptám, jakou mají „dobrou radu“ pro opozici? Žádnou! No, to nepřekvapí. Jen ty otravující řeči o tom, jak všechno, co děláme, je zbytečné, slabé a beznadějné. Někteří to tak píší už pěkných pár let. Vytrvale podrývají důvěru k demokratickým institucím, ke snahám poctivou politikou vrátit důvěru normálním politickým stranám a normální politice. Co je teď, to je špatně, zato jednou… Očekávají nového vůdce nebo novou politickou stranu, pardon, hnutí, strany už se prý nenosí. To pak přijde, slavně vytroubí, že teď už konečně přichází nový vítr, pak neslavně odejde, a zase dokola. Nepoučitelní, namyšlení a zabednění až hanba. 

Mně ale nevadí to znovu vysvětlit. Tak pěkně popořádku: Opozice je opozicí proto, že nemá většinu. Kdyby měla, tak by vládla. Chtít po menšině, aby svrhla vládu, a když to neudělá, tak je prý neschopná, to je asi takový nesmysl, jako vyčítat Brnu, že není větší než Praha. No může být lepší, ale větší prostě ne, tak to teď je – a víme to i my Brňané. Tedy menšina (opozice) má v demokracii jen limitované možnosti. Do voleb. Správná otázka není, zda nedělá, co dělat nemůže, ale zda naplno dělá, co dělat může. A tady si troufnu tvrdit, že jsme obstáli. I v těchto dnech.

Opoziční strany dokáží spolupracovat, domluvit se na společném postupu. Že nemáme výsledky? A co hlasování o EET nebo zajištění sociálních služeb? Jen příklady z poslední doby, jak dokážeme i s menšinovým postavením úspěšně pracovat. Nakonec je to vidět i na výsledcích. V evropských volbách opozice posílila a měla by nyní většinu. Parlamentní volby jsou ale teprve před námi. 

Opozice se dokázala domluvit i na využití nejsilnějšího nástroje, který máme, tedy vyvolání hlasování o nedůvěře vládě. Otázka proč to děláme, když nemáme většinu, si zasluhuje jednoduchou odpověď: proto. Ptejte se ale těch, kdo tvoří většinu. Ptejte se ČSSD, proč podporuje osobní zájmy Andreje Babiše, proč jí nevadí trestně stíhaný premiér, pochybné dotace, placení Agrofertu z peněz občanů, mezinárodní ostuda. Nám to vadí, proto nedůvěra. 

A „plán B“? Přistoupím na chvíli na tuto hru. Ve skutečnosti menšina může nabídnout „plán B“ až po volbách. A to má taky dělat. Ale vzhledem k nedostatku představivosti současné většiny a některých komentátorů nabízím většině „plán B“ i pro tuto situaci. Jsou tři možnosti, co dělat po případném úspěšném vyslovení nedůvěry vládě: 1. pokračování stávající koalice s jiným premiérem, 2. vytvoření jiné koalice, 3. předčasné volby. 

Všechno je v těchto třech možnostech zahrnuto. Pověří-li např. po vyslovení nedůvěry prezident Zeman znovu Andreje Babiše a pro ČSSD by byl nepřijatelný, platila by varianta 2. Nechtělo-li by ANO vládnout s SPD, musela by nastat varianta 1. Nešlo-li by nic z toho, byla by na stole varianta 3. A tak dál. Myslím, že ani teoreticky se žádná další varianta nedá vymyslet. 

„Plán B“ tedy máme, jen nemáme odpovědné členy mocenské většiny, kteří by chtěli změnit současnou neúnosnou situaci. Ale to není ani slabost ani odpovědnost opozice. Ptejte se, páni komentátoři, jich. My děláme, co máme. 

Vyslovit nedůvěru je naše povinnost. Je to morálně politické gesto, ale nejen to. Je to i jasné pojmenování toho, kdo hájí osobní mocenské zájmy Andreje Babiše. O to tu dnes jde, o nic jiného. Všichni mají šanci ještě vystoupit z vlaku, který směřuje do politické bažiny a pro Babišovy satelity do politické bezvýznamnosti. Opozice dává odpovědnou šanci této příležitosti využít. 

Nelze mít premiéra, který je trestně stíhaný a kvůli tomu mění ministry, je v trvalém střetu zájmů, jeho vláda přihrává jeho firmám dotace a on se hádá s evropskými orgány ne o zájmy České republiky, ale o peníze pro svůj holding. V tom máme s lidmi na náměstích stejný názor. Postupujeme v souladu, aniž se na tom musíme domlouvat. Demokracie nepotřebuje složité mocenské hry a dohody, stačí vůle hájit svobodu a právní stát. A tu mají jak lidé na ulicích, tak my v Poslanecké sněmovně. 

Autor je předseda ODS.