Nejsledovanějším ryze zpravodajským kanálem na Twitteru je CNN Breaking News. Sleduje ho více než 51 milionů lidí, což je poměrně solidní číslo. Potud by se zdálo v pořádku, a dokonce žádoucí, že se tolik z nás zajímá o světové dění. Bohužel, má to jedno obrovské „ale“.

CNN je na žebříčku nejsledovanějších twitterových účtů až na 14. místě, přičemž před sebou nechává kanály celebrit jako Justina Biebera, Katy Perry, Cristiana Ronalda či Kim Kardashian. Mezi dvaceti nejsledovanějšími účty je kromě CNN ještě Barack Obama, zbytek je složen pouze z celebrit zmíněného typu.

Jistě, popularitu velkých osobností kultury či sportu lze do jisté míry pochopit, a i když nepatřím zrovna mezi zastánce všeobecného šílení po celebritách, je pravdou, že životy slavných navenek působí takřka dokonale – mají peníze, vliv, jsou oblíbení a krásní. Že účesy zpěváků nebo výstřihy hereček zkrátka dominují nad zprávami z krajů či ekonomickými aktualitami, to je prostě realita, šťavnaté bulvární drby vždycky byly a budou lidsky atraktivnější než syrové objektivní zpravodajství.

A právě v oněch uměle vytvořených kultech iluzorní dokonalosti shledávají běžní lidé jistý archetyp ideálů, jichž by jednou rádi dosáhli. Třebaže se v poslední době ukazuje, že představa bezstarostného života celebrit je globální mýtus a za nablýskanými šaty a drahými domy se téměř vždy skrývá stejně křehká a zranitelná duše, jako u každého průměrného úředníka nebo dělníka. Zkrátka osobnost se slávou ani penězi přebít nedá.

Mnozí z nás ale i tak v příbězích celebrit hledají pomyslný útěk od každodenního stresu. Svět slavných je něco jako film, neexistující bublina budující nesmyslné mantinely zdánlivě perfektního subsvěta, v němž se – i když pouze prostřednictvím bulváru – můžeme na chvíli skrýt před vlastní realitou. Pomiňme nyní fakt, že fanatismus spojený se slávou celebrit je často za hranicí snesitelnosti.

Problém nastává tehdy, když lidé vztahují paradigmata životů slavných i na svůj pragmatický život. Podle mnohých průzkumů považujeme celebrity za komplexní autority, jejichž slovo má zpravidla vyšší váhu než slovo odborníka. Když tedy Jennifer Aniston řekne, že smažit na oleji je zdravé, většina lidí to bude považovat za pravdivé, třebaže se všichni odborníci shodnou na opaku. Pravděpodobně je to způsobeno tím, že se mylně domníváme, že celebrity mají díky známostem kvalitnější a přesnější zdroje informací než my „smrtelníci“. I to je ale iluze.

A tady už stojíme na hranici závažného obelhávání sebe samých, kdy svět celebrit pro řadu z nás představuje pomyslný vrchol všeho, čeho můžeme v životě dosáhnout, a kdy jsou slavní lidé považováni za elity, aniž by jakkoli objektivně dokázali (nebo vlastně chtěli) svou autoritu potvrdit. I to je důvod, proč bulvár téměř všude ve světě dominuje nad seriózním zpravodajstvím. Přitom stále častější sebevraždy mezi celebritami ukazují, že realita je jiná, že slavní lidé řeší nejen stejné problémy každodenního života jako my ostatní, ale často jejich trable bývají mnohem kritičtější, právě kvůli tlaku, který na ně veřejnost vyvíjí.

A tím se dostáváme zpět k tomu, co bylo řečeno na začátku – stav společnosti nebude dobrý, dokud budeme naší energii plýtvat na vylepování plakátů Cristiana Ronalda, shánění podpisů Justina Biebera nebo masturbaci nad fotkami Kim Kardashian, namísto abychom se důsledně věnovali zprávám z domova a ze světa, jejich ověřováním a pokusem u voleb hodit hlas stranám, které mají reálný potenciál zlepšit naší životní úroveň. A dobrá nebude ani schopnost pracovat s informacemi, filtrovat je a správně ověřovat.

Nechci tvrdit, že je špatné zajímat se o životy celebrit, přece jenom to lze považovat za jistý relax mezi všemi těmi zprávami o ekonomických krizích, teroristických útocích či pádech vlád. Ale jestliže prioritizujeme články o rozvodu Brada Pitta s Angelinou Jolie nad články o vzrůstajícím evropském skepticismu vůči Unii, nemůžeme se zkrátka divit, že mediální gramotnost většiny občanů Česka, Evropy i světa se omezuje na okruh showbusinessu, a když přijde řada na řešení závažných problémů, nevíme si rady. A to, co přijímáme – ryzí emoce pocházející z bulvárních zdrojů –, pak interpretujeme dál, takže nedokážeme o vážných událostech uvažovat a hovořit racionálně, ale pouze prostřednictvím našich nestabilních a afektovaných pocitů. I z toho bezpochyby pochází velká část agrese a intolerance ve společnosti.

A abychom nezůstávali jen ve filozofické rovině, zmíněnou teorii můžeme převést i do české praxe; může totiž být jedním z klíčových důvodů, proč má Babišovo ANO pořád tak velkou podporu veřejnosti. Je to prostě proto, že veřejnost nezajímají odposlechy o ovlivňování médií nebo dluhopisy, kterým stejně nerozumí. Zajímá je, s kým je vlastně ta Hanychová těhotná a jestli toho Prachaře nepodvedla.

A u voleb to funguje podobně. Babiš je důsledkem toho, že se lidé o politiku nezajímají a k volbám chodí za sympatiemi – tedy za určitou emocionální iluzí –, a nikoli za racionální realitou. Babiš jako sympatická celebrita, archetyp českého mesiáše, který spasí zdejší politiku, je nablýskaná iluze – analogie za bulvární zprávy o tom, jakou modelku si zase Ronaldo přivedl do své vily. Skutečný Babiš, jeho moc a jeho cíle, to je temná realita – analogie seriózních zpráv, které bohužel značnou část veřejnosti vůbec netrápí. Babiš jako politik je produktem právě tohoto nesouladu, jehož přijatelné řešení se zdá být v tuto chvíli bohužel utopií.