Výstava Architektura VII. dne, která probíhá v Centru současného umění DOX od 17. března do 22. května 2017, odhaluje historii kostelů, které byly v Polsku postaveny mezi lety 1945 a 1989, a to i přes tehdejší odpor komunistického státu vůči náboženství.

Od konce 2. světové války bylo v Polsku postaveno 3780 kostelů, což je více než v jakékoliv jiné evropské zemi. Většina z nich byla postavena v 80. letech, tedy v době, kdy výstavba kostelů nebyla ani povolena ani zakázána, a tudíž sehrála významnou roli v politice studené války. Kostely postavené z odpadových a načerno získaných materiálů se staly nejen projevem víry, ale také protestem proti vládě. Výstava Architektura VII. dne představuje fotografie, diagramy, mapy a krátké příběhy přímo ze stavenišť kostelů.

V poválečném Polsku se miliony konzervativních, pobožných lidí z menších měst musely přestěhovat do průmyslových aglomerací, které byly projektovány podle funkcionalistické sovětské šablony. S místem pro stavbu kostela se v ní však nikdy nepočítalo. To bylo pro nábožensky založené Poláky naprosto nepřijatelné, a proto začali sami bojovat proti duchovní prázdnotě komunistické ideologie a budovali si vlastní svatostánky. „Namísto použití továrních prefabrikátů se kostely stavěly pomalu, farníci se scházeli o sobotách, stavbě věnovali svůj volný čas a přispívali drobnými částkami. Takový kostel během výstavby prorostl do historie místní komunity, stal se místní legendou,“ vysvětluje Kuba Snopek, jeden z kurátorů výstavy.

Autoři projektu Architektura VII. dne – Iza Cichońska, Karolina Popera a Kuba Snopek – se snaží uceleně zdokumentovat tyto polské kostely a okolnosti jejich vzniku. Vždyť se jedná o mimořádné stavby, které ignorují prefabrikaci a pravidelnost, jimiž se vyznačovala tehdejší architektura východního bloku. Dá se tedy říci, že předběhly svou dobu, protože už tehdy byly vlastně výsledkem komunitní snahy, která stavěla na lokálním financování a investicích. A právě to jsou trendy v architektuře 21. století.

Polsko se vlastně v 80. letech nedobrovolně stalo největší světovou laboratoří tzv. bottom-up architektury. Role architektů se proměnila – z modernistických technokratů sloužících vládě se stali stavbyvedoucí s omezenými zdroji a individuálním talentem. A zajímavé je, že do stavby kostelů se zapojovali ti nejtalentovanější architekti a řemeslníci. „Kostely často vznikaly pouze za použití lopat, kbelíků a malých míchaček, protože velké stavební stroje patřily státu a nebyly zapůjčovány pro jejich výstavbu,“ dodává Iza Cichońska, kurátorka projektu. Budování větších struktur tak vyžadovalo specifická řešení a hlavně spolupráci stovek dobrovolníků.

Po zvolení Poláka Jana Pavla II. papežem v roce 1978 a po vzniku hnutí Solidarita v roce 1980 se stalo stavění kostelů kromě projevu náboženské víry také výrazem odporu ke komunistickému režimu. Zejména hnutí Solidarita vyvolalo další velkou vlnu zakládání nových kostelů. A tehdejší režim v urputné snaze udržet si svou moc tyto nové stavební projekty raději ignoroval. Fantastické architektonické provedení kostelů tak vytrvale narušovalo zkostnatělou byrokracii a stagnující výstavbu v centralizovaném státě. Dnes se tyto stavby kromě svého hlavního poslání staly také důkazem tvůrčí síly a odhodlanosti těch, kteří je tehdy vystavěli.

 

Právě v této době potřebujeme nezávislá média. Podpořte nás prosím a objednejte si předplatné Revue FORUM ZDE. Děkujeme!

Revue Forum Banner