Většina lidí na světě věří v něco, co je mimo svět. Někdy se tomu říká nadpřirozeno. Je to vlastně poměrně pozdní způsob uvažování, který souvisí s tím, jak rostl význam vědy, která se zabývala přírodními (přirozenými, naturálními) záležitostmi. Aby se od toho odlišil zbytek, začalo se mluvit o přirozeném a nadpřirozeném. Řekněme si rovnou, že to nebylo úplně šťastné rozdělení, protože věci buď jsou, nebo nejsou. Jsou pravdivé, nebo nejsou. Samozřejmě různým způsobem. Nikdo neřekne, že je Balzac lhář, ačkoliv většina jeho postav a dějů nikdy neexistovala. V čem a jak je literární fikce pravdivá, je ale na jinou úvahu.

Byla by to čistě odtažitá debata, kdyby nesouvisela s tím, co dnes pozvedá, nebo naopak děsí mnoho lidí. Třeba v případě nábožensky motivovaného terorismu.

V principu je možné někoho přesvědčit pomocí zdravého rozumu, že se nemá někde odpálit jako sebevražedný atentátník, protože přinejmenším on sám bude mrtvý a kdo je mrtvý, nemá už žádné další životní možnosti, protože mrtví už nemají žádné možnosti. Jakmile ale dojde na nadpřirozeno, tato argumentace selže, protože ke svému činu dotyčný dostal údajně pokyn z nějakého jiného a vyššího světa a po svém činu se do tohoto světa dostane, takže je vlastně celkem rozumné, když vezme bombu a odpálí se, popřípadě postřílí pár odpůrců.

Dá se samozřejmě argumentovat tím, že jiný systém, který se odvolává na nadpřirozeno, považuje odpálení bomby za zločin a že se dotyčný možná dostane do jiného světa, dejme tomu nazývaného peklo, ale on věří svému systému a ten váš bude považovat za matoucí a lživý a v pekle skončíte pochopitelně vy.

Proč lidé věří věcem, které nejenom nejsou, ale ani nemohou být vidět a které nelze prokázat? Tím se zabývá článek psychologa Jeremyho E. Shermana na serveru Psychology Today. Dovolíme si parafrázovat.

Kdo by neměl rád ten pocit transcendence, když se cítí šťastný, půvabný, vděčný, v klidu, doma a sjednocený s vesmírem? Transcendence je jako kouzlo mařící moc gravitace, je to strategie, která nám pomáhá dostat se z nížin a pozvedá nás do nějaké vyšší extatické roviny.

Můžete počkat na to, až vás tento pocit přepadne, nebo si ho pěstujete v církvi, v lásce nebo v přírodě, v tanci, hudbě, umění.

Některé postupy boje proti „gravitaci“ jsou z hlediska obsahu neutrální. Cvičení, umění, sport. Když provozujete tohle, tak vaše transcendence nepřichází do styku s filozofií, krédem nebo kosmologií.

Další antigravitační praktiky jsou spojené se souborem názorů, jako je to u náboženské nebo jiné duchovní praxe. Získáváte transcendenci plus krédo, často s důsledkem, že krédo je jedinou pravou cestou k pravé transcendenci, jako kdybyste mohli získat skutečný vzestup, když konečně vidíte realitu zřetelně a jasně, skrze nenápadnou čočku doprovodného kréda.

Krédo často zahrnuje interakci s nadpřirozenou, transcendentní oblastí. Pozvednete se a dostanete so Božího pohledu. Prostřednictvím této jiné světské perspektivy vidíte realitu jasně, nezkresleně a pravdivě.

Máte třeba přítele, který téměř denně cvičí. Říká vám, že mu to pomáhá vyrovnávat se se stresem a pozvednout svého ducha. Řeknete si: Jasně.“ Proti jeho antigravitační strategii nic nemáte. Život je stresující a všichni potřebujeme způsoby, jak pozvednout ducha.

Máte dalšího přítele, který věří v Boha. Říká vám totéž, že mu to pomáhá vyrovnávat se se stresem a pozvednout ducha. Opět se mu nelíbí jeho antigravitační strategie. Přesto, když se objeví nějaké tajemství, na které se se vědci stále snaží odpovědět, váš přítel vám řekne, že to není žádné tajemství. Existuje nadpřirozené vysvětlení.

Ačkoli existuje spousta vědců, kteří věří v Boha, věda se snaží všechno vysvětlit přirozeně a bez výjimek. Věda vychází z toho, že příroda má smysl i bez přidání nějakých nadpřirozených sil. Pokud vědci ještě nemají přirozené řešení nějakých tajemství, stále hledají v přirozeném vesmíru. Věda se nemůže s problémy vyrovnat jednoduše tím, že konstatuje, že je něco „zázrak“.

Koneckonců, pokud zázraky něco vysvětlují, co pak brání, aby vysvětlovaly všechno? Kde nakreslit čáru mezi tím, co může a nemůže být vysvětleno nadpřirozenými silami?

Jak bychom vůbec mohli zjistit, co se děje v nadpřirozené říši? Abychom cokoli zjistili, používáme naše smysly, ať už přímo, nebo nepřímo s vědeckými nástroji. Podle definice je ale nadpřirozená oblast nepřístupná a mimo smysly.

Předpokládejme, že se někdo jednoho dne probudí a najde gigantické znamení na obloze: „Nadpřirozená říše je skutečná a já jsem v ní. Tvůj pravý Bůh.“ Je to nadpřirozený důkaz? Ne. Protože toto znamení by bylo přirozené, zjistitelné smysly.

Protože nadpřirozená říše je mimo smysly, je to „divoká karta“. Můžete věřit všemu, čemu chcete a nic z toho, co dělají vědci, nemůže vaše přesvědčení vyvrátit. Jako strategie proti „gravitaci“ je to skvělé. Můžete se uklidnit a o špatných zprávách můžete říci, že „je to Boží vůle“ a nic vám nedokáže, že se snad mýlíte.

Nadpřirozeno je také jako karetní trumf. Nadpřirozeno je super. Větší, lepší, pravdivější. Tvrzení, že víte, co se děje v nadpřirozené říši, je způsob, jak postavit vyšší autoritu proti jakémukoli přirozenému důkazu.

Možná si myslíte, že je v pořádku používat nadpřirozené trumfové karty pro dobrou věc, jako když třeba tvrdíte, že nadpřirozený Bůh chce, abychom se všichni vzájemně milovali.  Ale jakmile spojíte trumfovou kartu s divokou kartou, co ostatním zabrání, aby takovou techniku nepoužili pro konání zla?

Říkáte, že nadpřirozená duchovní síla nás řídí, že se milujeme navzájem; Náboženští teroristé zase říkají, že nadpřirozená síla je řídí, aby použili jaderné zbraně k přinesení božího království na zemi. Kam nás takový způsob myšlení může nakonec dovést? Když opustíme vědu, nic pak nezastaví křižácké konflikty vedené spory o to, čí nadpřirozená intuice je silnější. Svatá válka umožněna odvoláváním se na sféru, do které se nikdo nemůže dostat.

Takže je tu výzva. Možná může být vyřešena tím, že se oddělí dva způsoby využívání „nadpřirozeného“. Je dobré ho použít jako strategii proti „gravitaci“, ale ne jako alternativu k vědě.

Tolik autor Jeremy E. Sherman.

V podstatě jde o to, pokud autorovi dobře rozumíme, že nemáme nadpřirozeno míchat do našeho sociálního jednání, pokud jde o užívání násilí a nemáme ho používat jako klacek a to ani pro potírání konkurenčního nadpřirozena.

V poslední době se vede kvůli islamistickému terorismu dost debat o tom, zda je příčinou terorismu islám, protože v jeho základních textech lze najít dost netolerance a válečnické tradice, nebo zda je to naopak, že totiž lidé s agresivními sklony si dodatečně vyhledají náboženství, aby své činy legitimizovali. Pravda je zřejmě trochu mezi. Když je někdo agresivní, je pro něj jednodušší stát se muslimem, nebo i křesťanem, než třeba buddhistou. V buddhismu má té opory málo. Jak ale ukazuje realita buddhistických zemí, jako je třeba Thajsko, ani buddhismus nezabrání násilí. Každé náboženství a spiritualita nakonec může tvrdit, že sebeobrana je povolená a jak široce se definuje sebeobrana, to je právě ten problém.

V každém případě je jisté, že „nadpřirozeno“ je dost výbušná síla. Silnější než jaderné zbraně.

Právě v této době potřebujeme nezávislá média. Podpořte nás prosím a objednejte si předplatné Revue FORUM ZDE. Děkujeme!

Revue Forum Banner