Náš pan prezident a pan předseda vlády zcela cíleně určují vkus a styl svých voličů. Činí tak osvědčeným způsobem, tedy čelem k masám. Plánovitě tak navazují na modely homogenizace vědomí většinové společnosti, které určovaly ráz doby v socialistické éře. Pluralita názorů byla tehdy potlačována a pokusy o alternativní způsoby existence byly nežádoucí a pro vládnoucí komunisty nebezpečné, tudíž nepřátelské vůči zřízení. Podle toho s nimi zacházela nejen oficiální propaganda, ale i represivní složky státu.

Naše dnešní vládnoucí duo používá k ovlivňování veřejnosti všemožné moderní marketingové metody, což někdy působí až komicky. Často si říkáme, kde je to jejich dno, a ejhle, ono je stále níž a níž. Součástí taktiky jejich týmů je podbízení se nízkým pudům a emocím ze společenského suterénu. Kam jinam zařadit infantilní rozhovory s flexibilním Xaverem, které překonávají i produkci multibaviče Soukupa. Do stejné kategorie patří i pravidelný formát Čau lidi, v nichž začíná premiér používat podobný slovník, který známe z legendárních Šumanových nahrávek. Vzpomínáte na jednu z nich, v nichž big boss posílá ve své mateřštině pravdu a lásku do dámského přirození? Ani Zeman nezůstal se svým živým překladem slova pussy nikterak pozadu. Ostatně do stejné „intelektuální produkce“ patří i bizarní selfíčka paní premiérové či tweety mluvčího hlavy státu… To vše přispívá k nebývalé buranizaci a bohužel i agresi ve veřejném prostoru.

Lifestyle (životní styl) obvykle odráží individuální postoje, způsob života, hodnoty i pohled na svět. Vytváří pocit sebe sama a pomocí symbolů určuje osobní identitu jedince. Způsob sebeprezentace nám naznačuje o konkrétní osobě i to, jaké má názory na společnost, politiku, víru, kulturu, zdraví i intimitu svého já. Vrcholoví reprezentanti země chtě nechtě nastavují obecné normy. Je pak jejich zásluhou, když se jejich excesy stávají pokleslou normou. V dnešní postfaktické době spoluvytváří obrazy naší reality zejména mediální kultura. V ní je určujícím kamenem konzumní chování, tedy spotřeba konkrétních komodit. To nemusí být jen zboží, ale třeba i cíleně zaměřená lifestylová produkce rádoby normotvorných celebrit, které se tváří jako dějinné vyvolené osobnosti.

Podobné duo, jako je náš mocenský tandem Zeman-Babiš, jen tak někde nenajdete. Jsme skutečně unikátní. Bohužel. Miloš Zeman připomíná rozverného veterána z odborářských výletů ROH (Revoluční odborové hnutí) v letech vyspělého socíku. Chce pobavit a zaujmout a oslnit své okolí tím, kolik toho zná a jak mocné má kámoše. Je to na úrovni estrád z večírků MDŽ (Mezinárodní den žen). To Andrej Babiš je jiný kabrňák. Typický novodobý zbohatlík, ne nepodobný těm, kterým jsme na počátku devadesátých let říkali noví Rusové (čím víc pruhů, tím víc Adidas). Babiš je tvrďák, který přeci ví, jak to ve velkém světě chodí. On to už trénoval ve své PZO (Podnik zahraničního obchodu) v osmdesátých letech minulého století. A pak si v Blavě odskočil do Vinárny U obuvníka.

Jejich fandové se vracejí do libých pocitů svého mládí, kdy bylo vše tak jasné a jednoznačné. Žádné kecy nějakých pražských kaváren. Každý správný mamlas mluvil hodně nahlas, aby všichni mamlasi věděli, že souhlasí. Jejich lokajové jenom oprášili staré dobré návyky a zvyklosti. K nim patří i trocha toho špiclování a udávání, a rafinované modernizované způsoby třídního boje. Jejich voliči netouží po nějaké veliké svobodě a demokracii. Za to si přeci nic nekoupí. To jejich premiér a jejich prezident se o ně postarají a ostatním zavřou ústa, aby byl konečně zase klid na práci (a po práci si užít legraci).

V každé vesnici bude zimák a ve školách se zase bude učit ruština, a k tomu i čínština. Musí se jít s dobou. Západ podle nich jasně selhal a všeci jejich pohunci přeci kradli, tak co s nimi, vždyť patří na smetiště dějin. Kupředu, zpátky ni krok. Hra na zápaďácké klaďase končí ve chvíli, kdy je zřejmé, že jeden z dua hájí zájmy východních říší a ten druhý ztrácí předchozí předstíraný směr ve chvíli, kdy mu ten drzý Brusel šahá na jeho evropské dotace. Česko se stává jeho (jejich) firmou. Takhle jednoduché to je, a takhle jednoduše nás vidí jen trochu zasvěcení vnější pozorovatelé. Podle nich jsme zemí promarněných nadějí a rukojmími našeho mocenského dua v lifestylovém provedení. Škoda. Zbývá dodat jediné – mlčení znamená tichý souhlas čili soft formu kolaborace. Krom toho: nad Prahou sa zase blýska a hromy divo bijú… Takže sorry jako.