„Není nezbytně nutné uplatnit článek 50 okamžitě,“ řekl ministr zahraniční Spojeného království (UK) Phillip Hamond v televizi ITV. Je tomu opravdu tak? Domnívám se, že ano.
K tomu, abychom se dobrali pravdy, musíme znát v těchto dnech nejvíce skloňovaný článek 50 Lisabonské smlouvy. V něm se k našemu tématu v této fázi brexitu vztahují první dva odstavce:
Protože odstavec 2 odkazuje k článku 218 a jeho odstavci 3 navazujícího dokumentu, Smlouvy o fungování Evropské unie (ve znění Lisabonské smlouvy), seznámíme se i s ním, byť ve vztahu k tomu, co je předmětem tohoto textu, tedy zda má nebo nemá ministr Hammond pravdu, není tak podstatný:
Co je tedy zásadní: členský stát, který se rozhodne vystoupit, oznámí svůj záměr Evropské radě. Z toho plyne, že referendum z 23/6/2016 je více než čím jiným vnitřní britskou záležitostí. Reakce, kterou vyvolalo ve vedení EU, není na místě. Lidově řečeno: zatím „není co řešit“ – v tom smyslu, že bude co řešit poté, až Britové „oznámí svůj záměr“. Kdy to udělají, je primárně jejich věc.
Tlaky na Británii ve stylu (a míněno v nadsázce) „včera bylo pozdě“ jsou naprosto nepatřičné. Jestliže Cameron načasoval oznámení záměru na podzim letošního roku, měla by to „Evropa“ akceptovat a netlačit na pilu. Důvod premiérova rozhodnutí je zřejmý a pochopitelný. Oficiální jednání o odstoupení UK by měl vést jiný politický kormidelník. Cameron má na takové rozhodnutí právo – a EU by mu do toho neměla „kafrat“. Ostatně tři měsíce a nějaký den k tomu je časový úsek zcela zanedbatelný ve vztahu k době, po níž budou probíhat „brexitová“ jednání.
Nechápu, k čemu ten spěch. Znepokojení na obou stranách by jistě vyvolalo oznámení britské vlády, že hodlá oznámit svůj záměr vystoupit dejme tomu za několik let. Ale takto? Cameron nastínil férový scénář.
Objevují se samozřejmě spekulace, že referendum nemusí být/není (až tak) právně závazné. I kdyby nebylo – je závazně morálně, tedy z principu (a ani nemusí být vyšší). V demokracii britského typu je obtížně představitelné, že by rozhodnutí většiny účastníků referenda nebylo respektováno.
Domnívám se, že EU by měla zklidnit politické hormony a vyčkat času jako husa klasu. Tedy nechat Brity, ať si uspořádají své vnitřní poměry tak, jak ve své rezignační řeči uvedl premiér Cameron – a pak teprve přistoupit k rozvodu.
V porovnání s tím, jak neakčně přistupovala EU k migrační krizi, je podivuhodné, jak rychle sešlápla plynový pedál v případě demokratického rozhodnutí Britů z Unie odejít. Lídři EU zapomněli na dávnou biblickou moudrost: Všeliká věc má jistý čas a každé předsevzetí pod nebem má svou chvíli. Je čas rození i čas umírání, čas sázení a čas sklizně.
A také čas zahájení jednání o odchodu UK z EU po referendu z 23. června.
