Ve firmě i politice platí některé společné zásady. Například: Když někdo hlasitě a opakovaně vyhrožuje výpovědí (v politice demisí) – a skutek utek, stává se nedůvěryhodným a nadto směšným.

Z toho vyplývá jedno podstatné: Moudrý muž váží slova. Pracovník firmy a o to víc politik. Andrej Babiš o sobě a svých lidech sice říká, že politiky nejsou (slogan „Nejsme jako politici, makáme“), ale protože zásada zmíněná v předchozí větě platí i pro (politické) nepolitiky, stávají se všichni ti, kdo v posledních dnech v ANO něčím vyhrožovali, a pak, když nebyly splněny jejich (chce se napsat vyděračské) požadavky, své slovo nedodrželi, stali se nedůvěryhodnými – a nadto směšnými.

Politika není jen o činech, ale také o slovech. Těch je z logiky věci hodně, protože politika není jen uměním možného, ale také uměním komunikace. Jsem-li v pozici, kdy má slova slyší jen spolupracující tým, pak v případě, že jsou v rozporu se skutky, znedůvěryhodním a zesměšním se pouze v rámci tohoto týmu. Jsem-li v pozici, kdy má slova slyší prostřednictvím médií celý národ, pak se v případě nesouladu s činy znedůvěryhodním a zesměšním před celým národem.

A jako politik (či politický nepolitik) se vystavuji podezření, že budu obviněn ze lži. Je toho víc, co se budou „nepolitici v politice“ čili lidé z ANO muset doučit, a toto je jeden z domácích úkolů. Řečeno za použití jejich sloganu „Nekecáme, makáme“: Netvrdím, že nemakáte, ale kecáte, až se vám od úst práší, což se týká obzvlášť vašeho předsedy. Nezapomeňte, že méně je někdy více.

Andrej Babiš natolik podlehl víře ve vlastní protikorupční mesianismus, že když se věci nevyvíjejí podle jeho představ (v demokracii, nota bene v koaličním modelu vlády ani nemohou, to si plete s totalitou), začne si počínat iracionálně a navíc (k mému údivu) hystericky.

Není to také tím, že se pokusil o něco, co z principu nemůže fungovat? Totiž řídit stát jako firmu? Když s tímto přístupem narazil, začal verbálně kopat kolem sebe. Jako malé dítě, které přijde o hračku – a vzteká se, válí po zemi, ječí jak pavián, buší pěstičkama o zem a posléze i do přítomné maminky. (Pozoroval jsem jednou takovýto výjev v Egyptě a byl to nezapomenutelný zážitek. Podobně „nezapomenutelně“ se v nynější, trochu umělé krizi chová Andrej Babiš.)

Nicméně Babiše neradno podceňovat. Patřím k těm, kdo zastávají názor, že ministr financí „zápas o Šlachtu“ prohrál. Proto je třeba mít se na pozoru. Babiš je jako nepolitický politik nevyzpytatelný a dokáže být i nebezpečný. Tak jak mluví, tak také jedná. Vypadá to, že když je v úzkých, tak bez rozmyslu kdekoho obviňuje z kdečeho, například ze lží, byť sám také neříká pravdu, například když do omrzení opakuje, že Chovanec rozprášil Šlachtův útvar).

Pokud se nynější vládní formace udrží, je jen otázkou času, kdy dojde k další krizi. Upřímně řečeno, problém s koaličním vládnutím mají tradiční (standardní) politické strany všude ve svobodném světě, natož pak v těch zemích, které měly to „štěstí“, že jejich „moudří“ voliči poslali do parlamentu samospasitelná hnutí (v ČR v nedávné minulosti například Věci veřejné). Dnes máme ve vládě ANO – a pokud bychom se chtěli navzájem trochu postrašit, zkusme si představit, že by v kabinetu místo Babišova hnutí seděli lidé ze „starého“ Okamurova Úsvitu (se stejným počtem poslaneckých mandátů). To by byl teprve „fičák“.

Ukázalo se, že klíčovou záležitostí tohoto týdne bylo to, jak se zachová ministr vnitra. Proto jsem s mimořádnou pozorností sledoval středeční odpolední tiskovou konferenci Milana Chovance, policejního prezidenta Tuhého a dalších zástupců sboru, jakož i policejních exprezidentů Koláře a Tomáška. V průběhu brífinku bylo čím dál tím jasnější, o co tady jde: na jedné straně odborná organizační záležitost, na druhé straně až křečovitě hysterická reakce Andreje Babiše a spol. (včetně některých médií, o jejichž jisté podlosti bude ještě řeč).

Prezident Tuhý přednesl koncepci navrhované reorganizace. Dělal jsem si pečlivě poznámky. Nejsem nekritický: Ptám se, proč takto nevystoupil generál Tuhý už předtím, když změny představoval poprvé (8. června). Toto považuji za chybu: chybu v komunikaci. Lidově řečeno, policejní šéf dobře míněné „zboží“ mizerně „prodal“. Snad se z toho poučí.

Zásadní otázka byla, zda Chovanec koncepci zřídit Národní centrálu proti organizovanému zločinu (NCPOZ) podepíše, či nikoli. Podle mého soudu neměl na výběr, a bylo by tomu tak i v případě, kdyby kolem toho nerozpoutali Babiš a spol. ono neuvěřitelné divadlo. Natož v nastalé situaci. Znamenalo by to ustoupit nátlaku, což se rovná porážce. Andrej Babiš tak paradoxně přispěl k tomu, že Chovanec musel podepsat takříkajíc „i kdyby nechtěl“.

(Malá odbočka. Protože jsem člověk obezřetný, neměl jsem před tiskovou konferencí vnitřní jistotu, myšleno stoprocentní, jak se Chovanec zachová. Když jsem celou věc kozultoval se svojí ženou, odpověděla bez váhání: Chovanec podepíše. Měla pravdu.)

Ministr vnitra se nechal slyšet, že i on udělal chybu. Měl prý reorganizaci podepsat okamžitě a na nic nečekat. Zkusme se nad tím zamyslet. Nemá náhodou pravdu? Má. Odpadlo by nesmyslné obvinění typu, že Chovanec podepsal rafinovaně, sotva premiér Sobotka vytáhl paty a odletěl na státní návštěvu komunistické Číny.

Jak již bylo zmíněno, na tiskové konferenci byli přítomni a organizační změnu podpořili i dva bývalí policejní prezidenti – Kolář a Tomášek. Když jsem pak pročítal jednotlivé servery, abych se seznámil s tím, jak celou záležitost pojaly, byl jsem poněkud znechucen. Některé (nechci jmenovat, výčet by mohl být neúplný) napsaly toto:

„Kolář rezignoval v roce 2005 poté, co policistům utekl při domovní prohlídce Radovan Krejčíř. A Tomášek, který dnes šéfuje policistům v Karlovarském kraji, nesměl půlroku řídit kvůli výraznému překročení rychlosti. Dopravní hlídka ho před pěti lety nachytala, když se Karlovými Vary řítil v autě rychlostí 101 km/h.“

Je to samozřejmě pravda. Ale – je to fér? Absolutně nechápu, proč by kvůli tomu, že policistům utekl Krejčíř, nemohl Kolář, a kvůli dopravnímu přestupku nemohl Tomášek prezentovat svůj (v tomto případě podpůrný, ale to se snad ještě smí) názor na reorganizaci policejních sborů. Ano, Kolář vzal odpovědnost za fatální policejní selhání. Tomášek se dopustil něčeho, co by jako policista z principu udělat neměl. Nicméně byl za to potrestán. (Kdo z nás nikdy nepřekročil, a to i výrazně, povolenou rychlost, ať hodí kamenem.) Mají být kvůli tomu oba vyloučeni z odborné diskuse?

Prezentovat oba důstojníky tak, že v souvislosti s jejich vystoupením na zmíněné tiskové konferenci uvedu pouze tyto jejich „hříchy“, může nanejvýš špatný bulvár v účelové honbě za lacinou senzací. Seriózní média by se k tomu snížit neměla. Leč právě na jejich stránkách jsem toho byl svědkem. I to je jeden z žalostných obrazů české žurnalistiky: Slušný novinář se k něčemu takovému nikdy nesníží, i kdyby ve „sporu o Šlachtu“ zastával probabišovskou pozici. Opak je, žel, skutečností.

Komentář vyšel na autorově blogu.