Hned ráno jsem si naběhl. Chtěl jsem mít za sebou poslední nákup co nejdříve. Přivstal jsem si, neboť ve staré tržnici měli dle informace na internetu otevřeno už od šesti.

Odjíždím prvním svátečním busem, procházím vestibulem a narážím na zavřené dveře. Na stěně visí rozvrh vánoční prodejní doby. Na Štedrý den je otevřeno od sedmi. Ještě že není ledovka jako předchozího rána. Mohu se projít opuštěným centrem města. Mužů nemnoho, pár mladých žen spěchá. Kam asi? Do práce. Do hotelů, do lázní. Dnes, ve svátek? No ovšem. A co jejich rodiny? Nesváteční úděl.

Prozradil mi den před Vánocemi jeden muž z takto postižené rodiny svůj program. Vracel se z práce, manželku čekala opačná cesta. „Budu vařit polévku a připravovat salát. Ona se vrátí pozdě odpoledne.“ Že by jí nepomohl ho samozřejmě ani nenapadlo. Mohlo by: je po noční směně, proč by nešel do postele. Nepůjde.

Teprve nyní jsem si všiml, jak se změnily výkladní skříně. Tam, kde se prodávaly kabelky, je nyní Outlet. Hned vedle něco úplně nového. Botanické produkty. Třeba mají ve dvoře i botanickou zahradu. Jenomže je příliš brzy, nemohu si to ověřit.

V hlavě se mi honí myšlenky z předchozího dne. Jsem roztrpčen. Jednak z podrazu Obamovy vlády, která v Radě bezpečnosti nechala projít protiizraelskou rezoluci. Nemám z toho dobrý pocit. Ale všechno špatné je k něčemu dobré. Obama tím vytváří prostor pro Donalda Trumpa. Opakuji nevím po kolikáté: nebyl to můj kůň. Ale čím víc vody proteklo od jeho zvolení všemi řekami světa, tím víc musím přiznat, že se mi Trump zamlouvá také víc a víc. Asi je to tak, že naše doba potřebuje osobnosti tohoto druhu – má-li se něco změnit.

Ta druhá věc: ze všech stran slyšíme, že nebudeme tančit tak, jak pískají islamisté. Nenecháme si přece vnutit jejich styl, ochráníme naši civilizaci. U nás se musí podřizovat oni, ne my. Přitom se už podřizujeme. Mediálně. Vzpomeňme na pátek třiadvacátého. Sotva obletěla svět zpráva o zastřelení jistého Tunisana, který měl být strůjcem masakru v Berlíně, už jsme o nikom jiném neslyšeli. Anis Amri byl hvězdou zpravodajských kanálů. Od dopoledne do pozdního večera.

Několik hodin před nejkrásnějším dnem v roce vytlačil Amri většinu vánočních témat.To nekritizuji. Neříkám, že tomu tak nemá být. Jen konstatuji.

Islamisté zabíjejí naše lidi a vnucují nám tak své vražedné téma. A my se tím tématem zabýváme „horem dolem“. Tak to prostě je. Nenamlouvejme si, že není.

Přiblížila se sedmá, pozvolna jsem dokráčel do staré tržnice. Co že to mám vlastně koupit? Vánočku, ruličku papíru na zabalení těch nemnoha dárků, nějaké exotické ovoce, šampaňské. Zvládnuto. Dokonce mám štěstí na kasu bez fronty.

Do odjezdu autobusu zbývá ještě pár minut, jdu se podívat na nabídky zájezdů naší oblíbené cestovní kanceláře. Dopřávám si na pár okamžiků exkurzi za hranice všedních dnů. Čtu jména hotelů u Rudého moře, z nichž řadu důvěrně znám. Tam jsme prožili ty nejbáječnější dovolené. Pod azurovým nebem, obklopeni pískem a v teplém moři korálovými rybami. Svět, který mi učaroval do konce života.

Z romantického snění mě vyrušilo tiché kap, kap, kap. Začíná mírně krápat, mizím pod střechu dopravního terminálu. Deštivý Štědrý den 2016 začíná. Co přinese?