Existují situace, kdy člověk objektivní nejenže být nemůže, ale ani nesmí. Krajní příklad: Lidice 1942. Hovořil o tom kdysi (někdy v osmdesátých letech) Vilém Hejl ve vysílání Svobodné Evropy. Interpretuji volně: V případě lidické tragédie nelze být trochu pročeský a trochu proněmecký. Nelze být objektivní ve smyslu „nejednostranný“. Zmíněná hrůzná událost patří z principu mezi události černobílé. Je zřejmé, kdo představuje stoprocentní zlo a kdo je stoprocentní obětí.

Žádná zlatá střední cesta. Žádný „vyvážený“ pohled.

A jak tomu je v konfliktu, který je pro zjednodušení a poněkud nepřesně nazýván konfliktem palestinsko-izraelským (nebo obráceně)?

Základním stavebním kamenem, nebo ještě lépe vstupní branou izraelsko-palestinského mírového dialogu je závazek palestinské strany z roku 1993, že se zříká terorismu. Bez tohoto kruciálního slibu by nebylo uznání Organizace pro osvobození Palestiny jako zástupce palestinského lidu ze strany Izraele, nebylo by mírového procesu, nebylo by ničeho.

Není možné – a teď mám na mysli palestinskou stranu – chtít jednat o čemkoli, vznášet takové či onaké nároky včetně teritoriálních, a současně vést vůči Izraeli a jeho občanům teroristickou válku, ať už v jakékoli podobě. Anebo to možné je – a pak se nelze divit tomu, že vzájemný dialog je na bodu mrazu.

Netvrdím, že lze uhlídat každého obyvatele Palestinské autonomie, aby se nestal teroristou. Je ale možné, aby takový terorista, je-li při vraždění usmrcen, nebyl adorován jako mučedník. Je možné zastavit podněcování k teroru z nejvyšších míst autonomie. Je možné zabránit tomu, aby děti ve školách autonomie byly vedeny k nenávisi vůči Izraelcům a jejich zabíjení. Je možné, aby establishment Palestinské autonomie stál spolu s vládou Izraele na stejné straně barikády v boji s terorismem. Nejen proklamativně, ale reálně.

Dokud toto nebude, nemohu při referování o izraelsko-palestinském konfliktu zastávat jiné než jednostranně proizraelské postoje. Kdybych psal o Lidicích 1942, také bych musel stát na straně tamních obyvatel a být jednostranně protinacistický.

Prapočátek arabsko-palestinského konfliktu tkví v tom, že Arabové odmítli právo Židů na návrat do jejich pravlasti. Dovolím si navodit modelovou situaci. Když za protektorátu poslali nacisté židovskou rodinu do koncentračního tábora a následně arizovali jejich rodinný dům, měla tato rodina, pakliže by holocaust přežila, právo získat tento dům zpět? Zastávám názor, že ano. To znamená, že ti, kdo tento dům v arizaci získali, by měli řešit jiné bydlení, nikoli tato židovská rodina.

A v zásadě o tom je celý arabsko-izraelský konflikt. Není neřešitelný a řešení se neobejde bez kompromisů. Je ovšem nutné připomenout, že tak jako jsou v českých zemích doma primárně Češi (Moravané a Slezané) a na Slovensku Slováci, jsou v Zemi izraelské primárně doma Židé (Judejci, Izraelité). A že stát Izrael je demokratickým státem židovským.

Dokud nebude tato objektivní skutečnost pochopena Araby a těmi, kdo stojí na jejich straně, bude jakékoli volání po „objektivitě“ při hodnocení tamního konfliktu pouze falešnou hrou a karikaturou skutečné objektivity.

Článek vyšel na autorově blogu.