Nejspíš ani sama Česká televize ve středu 19. října večer netušila, jaká časovaná bomba tiká v předpokoji vysílacího studia. Bomba jménem Petr Nováček. Zprvu se totiž zdálo, že „top“ segmentem pořadu bude duel Hynek Kmoníček vs Jan Bartošek/Marek Ženíšek. (Kdo tato jména nezná, je svým způsobem šťastný člověk – a vlastně dál už číst nemusí. Mohl by o pocit štěstí snadno přijít.)

Řeč byla o setkání ministr Herman–dalajláma a celém tom cirkusu kolem něj, který vyvrcholil ohnutím páteře našich nejvyšších jako za protektorátu. Kmoníček argumentoval strategickým partnerstvím ČR–ČLR. K němu se prý vláda jako celek zavázala a „podle toho by se měli ministři vlády chovat“.

Znovu jsem si prostudoval text onoho strategického partnerství a nenašel jsem v něm ani náznak toho, z čeho bych mohl dovodit, že se ministři české vlády nemohou setkávat s dalajlámou – a to kdekoliv, třeba i na půdě ministerstva. To, že si čínský režim nepřeje, aby politici v zahraničí udržovali s dalajlámou jakékoliv kontakty, je pouze jedna stránka věci. Ta druhá je, že ČR se k ničemu takovému výslovně nezavázala, a tudíž čínskou hysterii kvůli kontaktům s dalajlámou (hradní kancléř Mynář v Rádiu Impuls dokonce naznačil, že ze strany Pekingu hrozily sankce vůči ČR, pokud by „prohlášení čtyř“ nebylo přijato) můžeme vnímat jako vměšování do vnitřních záležitostí ČR, které je naopak ve společném prohlášení ze dne 29. 3. 2016 podepsaném naším a čínským prezidentem výslovně zapovězeno.

Cituji:

»Na základě vzájemné úcty a rovnosti každá strana respektuje cestu rozvoje a vnitřní a vnější politiky druhé strany v souladu se zásadou nevměšování do vnitřních záležitostí, jak je uvedena v Chartě Organizace spojených národů.«

Kromě toho se v dokumentu praví:

»Česká republika znovu potvrdila dodržování své politiky jedné Číny a respekt ke svrchovanosti a územní celistvosti Čínské lidové republiky.«

Závěr k tomuto bodu: Pokud někdo porušuje principy zakotvené v textu definujícím strategické partnerství mezi ČR a ČLR, není to Daniel Herman, ale Peking. Z jednoduchého důvodu:

Čínská strana nerespektuje „cestu rozvoje vnitřní a vnější politiky“ ČR, k čemuž se v textu zavázala, pakliže kvůli tomu, že se někteří čeští politici chovají uctivě a civilizovaně k tibetskému duchovnímu vůdci v exilu, hrozí naší zemi jakési sankce (jak tvrdí jistě dobře informovaný hradní kancléř). V textu dokumentu se navíc hovoří o „vzájemné úctě a rovnosti“. Peking nejenže se nezachoval vůči nám uctivě, ale naopak povýšeně, bez jakéhokoli respektu k naší svobodě. To, že tamní režim má politický či spíše propagandistický problém s dalajlámou, je čistě jeho věc, a pokud představitelé českého státu berou tento problém „za svůj“, aplikují stejný princip „omezené suverenity“, jak jej známe z časů kremelského diktátora Brežněva, který tak ochotně převzal Husákův režim po okupaci Československa v srpnu 1968. O to je to celé obludnější.

Kromě toho: Tibetský dalajláma opakovaně prohlásil, naposledy před několika dny v Praze, že neusiluje o teritoriální odtržení Tibetu od ČLR. Tudíž ani v tomto bodu nebyla z české strany (jmenovitě ze strany člena vlády Daniela Hermana) porušena politika jedné Číny, kterou se Praha zavázala dodržovat.

Jak patrno, čínská hysterie kvůli přijetí dalajlámy ministrem české vlády se nemůže opírat o text strategické smlouvy mezi ČR a ČLR, neboť česká strana nic neporušila.

Pokud si pan Kmoníček myslí opak, mám pro něj zásadní otázku: Pakliže by se vedení českého státu zachovalo skutečně sebevědomě, vyjádřilo čínské straně ostrý protest proti tomu, jak zachází s dalajlámou, a požadovalo, aby s ním zahájila přímá jednání o jeho požadavcích (aby ve svazku s Čínou byla dodržována lidská práva Tibeťanů a aby byla zachována a respektována buddhistická tradice Tibetu), akceptoval by komunistický režim v Pekingu takový protest? Vyhověl by našemu přání? Zajisté nikoli. Tak proč se my podřizujeme čínské propagandě ve vztahu k dalajlámovi?

Opět platí: Obě strany dohody o strategickém partnerství jsou si rovny, ale jedna „si je rovnější“. Představa, že by se čínský prezident servilně omluvil Miloši Zemanovi za špatné politické a mediální zacházení s dalajlámou, je samozřejmě stejně tak absurdní jako sama představa rovnosti strategického partnerství mezi malou demokratickou zemí a obřím komunistickým státem.

Věc má ovšem ještě jeden aspekt – a tím se dostávám k tomu, co řekl komentátor Českého rozhlasu Petr Nováček v televizním pořadu Události, komentáře ve středu 19. října. Je to tak závažné, že by tomu měla být věnována prvořadá pozornost.

Nevím proč, ale vzpomněl jsem si na hlášku z jednoho komunistického filmového braku ze 70. let: „Čím vyšší zájem, tím nižší poloha.“ To jenom na okraj.

Petr Nováček naznačil, že za všemi těmi vzletnými slovy týkajícími se strategických vztahů s Čínou je ve skutečnosti cosi podstatně přízemnějšího. Posuďte sami:

Petr Nováček: Pokud je mně známo, tak odkudsi přišlo jisté varování i panu premiéru Sobotkovi, aby zmobilizoval ty další pány, kteří pak podepsali to prohlášení (Zeman, Štěch, Hamáček – jde o „prohlášení loajality vůči čínskému režimu“ – pozn. LS), protože v opačném případě by mu (Sobotkovi) mohla vláda brzy skončit. Říkám jenom to, co jsem jako novinář, který se tím zabývá, tou politikou, odjakživa, a má nějaké kontakty, tak co jsem z nejrůznějších zdrojů posbíral. Nato se stalo to, co se stalo, a nedá se prý říci, že by to všichni ti čtyři nesli dobře. Co se týče důvodů, o těch se opět můžeme jenom domnívat, jaké jsou, a bývají uváděny velmi zajímavé, ale já nevím, jestli si mám dovolit je tady říct.

Moderátor Takáč: Zkus to.

Petr Nováček: No… politici samozřejmě řeknou: Je to spekulace a jak si to může ten Nováček dovolit, ale já se jich často nedopouštím (spekulací – pozn. LS). Už někdy před mnoha měsíci, v souvislosti s chystanou návštěvou čínského prezidenta u nás a s ohlášeným podpisem řady dohod, se v takzvaných politických kuloárech hovořilo o tom, že je takový spěch na to, aby pan čínský prezident přijel a aby ty dohody se podařilo uzavřít proto, že pokud se tady uskuteční ty ohlášené čínské investice, takže se sem tam najde nějaký drobný peníz, který by mohl jedné politické straně pomoci konkurovat hnutí Andreje Babiše, jehož rozpočtové možnosti jsou vzhledem k těm dalším stranám nekonečné. A také by mohl pomoci (ten „drobný peníz“ – pozn. LS) v příští prezidentské volbě, protože ti, kteří pomáhali před pěti lety, patrně prostřednictvím Lukoilu, už znovu nepomohou. Nevím, co je na tom pravdy, ale byl jsem opakovaně ujištěn o tom, že tak to je – a to že může být také důvod, proč teď byl obrovský zájem na tom, nějak tu záležitost, která nastala kolem dalajlámy, urovnat a proč jsme přijali prohlášení, tedy čtyři ústavní činitelé, které já jako vzděláním historik znám z historické literatury – ať se na mě nikdo nezlobí, já to jinak nechci porovnávat – z doby, kdy protektorátní vláda psávala do Berlína.

Co dodat? Snad jen to, že rozhodně máme o čem přemýšlet. O něčem, proti čemu je nedávná aférka kolem zpoždění prezidentského letu na státní pohřeb do Bratislavy „z prdu kulička“.