V článku ozřejmím, v jakém smyslu. Úvodem snad jen na vysvětlenou. Tento text je reakcí na výrok českého ministra zahraničí, v němž schůzku Herman – dalajláma přirovnal k setkání s Henleinem (za první republiky).
Za toto přirovnání se Lubomír Zaorálek záhy omluvil. Omlouvat by se nemusel, kdyby si místo Konráda Henleina vybral Jásira Arafata. (Zato by mu některé souvislosti otevřely oči.)
Toho v dubnu 1990 pozval do Prahy prezident Václav Havel. Bylo to počin nanejvýš problematický (a mnou silně kritizovaný). Československo v onom roce obnovilo diplomatické styky s Izraelem a vzájemné vztahy se začaly normalizovat (v pravém významu tohoto slova): z lítého nepřátelství živeného komunistickou Prahou (která tím poslušně plnila rozkaz Kremlu) na nadstandardní přátelství založené na nezapomenutelné tradici, kterou představovala životně důležitá československá vojenská pomoc novému státu bránícímu se arabské agresi. Na mysli mám samozřejmě rok 1948.
Problematičnost Arafatovy návštěvy u Havla v dubnu roku 1990 spočívala v tom, že v té době byl host šéfem organizace (PLO), která stále usilovala o likvidaci židovského státu na území historické Palestiny a bojovala proti němu teroristickými akcemi. V onom roce (1990) ještě nebyl Arafat u izraelských politiků „v kurzu“, tak jako o tři roky později.
Připomeňme: Na Madridské blízkovýchodní konferenci (poslední to zásah SSSR do světového dění před jeho rozpadem), konané na přelomu října a listopadu 1991, nebyla žádná „delegace Státu Palestina“, nýbrž a) reprezentace palestinských Arabů byla součástí jordánsko-palestinské delegace, a za b) v části delegace reprezentující palestinské Araby nesměl být nikdo z PLO, ale pouze osobnosti mimo tuto teroristickou organizaci.
A druhé připomenutí: PLO byla Izraelem přijata za partnera pro jednání teprve poté, co se její předseda Arafat písemně zavázal, že PLO uznává Stát Izrael a zříká se terorismu. K tomu došlo až v roce 1993.
Jinými slovy, a zde se záměrně opakuji, v roce 1990 byl Arafat šéfem organizace usilující o likvidaci Izraele a jako takového ho přijal Václav Havel. Když nahlédneme na webové stránky Knihovny Václava Havla, najdeme tam v historickém přehledu u tohoto setkání tento údaj:
Dáme-li vše dosud uvedené do patřičných souvislostí, dojdeme k závěru, že by nebylo divu, kdyby tehdejší izraelská vláda Jicchaka Šamira spustila povyk nikoli nepodobný tomu, jaký předvedla vláda v Pekingu kvůli setkání Herman – dalajláma. Argumentovat mohla třeba takto:
- Sotva jsme obnovili přátelství a navázali diplomatické styky, váš prezident se paktuje s člověkem, který nám jde po krku. Izrael je rozhodně proti schůzkám představitelů jiných vlád s Arafatem v jakékoli formě. Doufáme, že budete respektovat obavy Izraele a neposkytnete mu příležitost k protiizraelským teroristickým aktivitám.(Poslední dvě věty jsou parafrází toho, co řekla mluvčí MZV ČLR soudružka Chua Čchun-jing v České TV 2/11.)
Pokud mě paměť neklame, z Jeruzaléma nic podobného tehdy nezaznělo. A to navzdory tomu, že v té době platil izraelský zákon zakazující přímé kontakty mezi Izraelci a členy teroristické organizace PLO (zrušen až v prosinci 1992). Izrael měl tedy dost dobrých důvodů reagovat podrážděně na setkání Havel – Arafat.
Uvádím to všechno jenom proto, abych poukázal na zřejmý rozdíl mezi tím, co tehdy představoval Arafat, pokud jde o vztah palestinských Arabů vůči Izraeli, a co dnes představuje či nepředstavuje dalajláma vůči Číně – s ohledem na to, že je pouze duchovním představitelem (od kdy mají v materialismu a ateismu ukotvení komunisté panickou hrůzu z lidí hlásící se k – podle nich – chimérám, přeludům a „opiu lidstva“?) a kudy chodí, tam hlásá, že neusiluje o osamostatnění Tibetu, o jeho odtržení od ČLR.
Z tohoto srovnání (Havel – Arafat vs Herman – dalajláma) je vyplývá zřejmý rozdíl v chování mezi civilizovanou reprezentací demokratického státu a reprezentací komunistické totality.
