Donald Trump po útoku na berlínské vánoční trhy řekl, že civilizovaný svět musí změnit své smýšlení. To mělo (společenství civilizovaných) udělat už dávno. Také při hodnocení arabsko-izraelského konfliktu.

Ve skutečnosti civilizovaný svět jedná v šablonách a stereotypech starého myšlení. To ovšem mír do Svaté země nepřinese.

V čem by kýžená změna měla spočívat? Především: na první místě je nutné nazývat věci správnými jmény (více níže.) Na příkladu neblahé rezoluce Rady bezpečnosti OSN z 23. prosince 2016 (č. 2334/2016) jsme si opět ověřili, že se tak neděje. Izrael je označen jako okupační síla na tzv. palestinských teritoriích, kam je zahrnuto celé území Předjordánska (jinak Judea a Samaří a ještě jinak Západní břeh) a celá východní část hlavního izraelského města Jeruzaléma.

K tomu šéf izraelského Shromáždění (Knessetu, parlamentu) Yuli Y. Edelstein řekl: Jestliže je Západní zeď okupovaným územím, pak by měla OSN zavázat Spojené státy k tomu, aby New York vrátili indiánům.

Zmíněná rezoluce, na níž je pozitivní jedině to, že se dobře pamatuje její pořadové číslo, obsahuje pozoruhodný odstavec 3, v němž se praví, že RB neuzná žádné změny hranic, které platily do 4. června 1967 kromě těch, na nichž se strany (konfliktu) dohodnou.

Strany konfliktu se ovšem už dohodly. Ve smlouvě Oslo I (1993) bylo Předjordánsko rozděleno na zóny A, B a C, přičemž

• zóna A – plně pod civilní a bezpečnostní kontrolou palestinských Arabů (PA);
• zóna B – civilní záležitosti pod kontrolou PA, bezpečnostní záležitosti pod kontrolou Izraele;
• zóna C – plně pod izraelskou kontrolou.

Je-li takto Předjordánsko rozděleno, pak se musíme ptát, jaké území vlastně Izrael okupuje? Podle stejné logiky by musel být Izrael označen za okupanta také toho území, o které rozšířil svůj stát mimo hranice plánu na rozdělení Palestiny z roku 1947 poté, co se ubránil arabské agresi (válka 1948–1949). A ovšem: tehdejší Zajordánsko by muselo být označeno za okupanta celého Předjordánska, neboť toto území přičlenilo ke své monarchii a z ní se pak stalo Jordánsko.

Nic takového se ovšem nestalo, Izrael byl Spojenými národy uznán v hranicích linie příměří z roku 1949 (Jordánsko posléze taktéž), což znamená, že OSN se tehdy zachovala realisticky. Tento druh realismu jí dnes chybí.

Jak by měl vypadat v praxi? Místo termínu okupovaná území použít označení území sporná. Neboť Předjordánsko si nárokují jak Arabové („Stát Palestina“), tak Stát Izrael (historické a bezpečnostní důvody). Hranice obou státních útvarů by pak byly výsledkem finální mírové dohody (viz smlouvy Izrael – Egypt a Izrael – Jordánsko), přičemž klíčovou roli by hrál oboustranný kompromis.

Dosavadní přístup OSN působí jako diktát vůči Izraeli: Arabové dostanou 100 procent a Izraelci nic (neb se podle všech možných i nemožných představ o míru mají stáhnout z celého Předjordánska a dokonce vyklidit i východní Jeruzalém).

Ptám se: kde je v tomto modelu místo pro oprávněné izraelské nároky, jak bezpečnostní, tak historicko-náboženské? Ty druhé jmenované přiznáme pouze Arabům – muslimům? Ano, mám na mysli Chrámovou horu. Proč by Západní zeď, pozůstatek starověkého židovského svatostánku měla připadnout muslimům? Jenom proto, že u ní Mohamed přivázal svého oře? Pak by se měl civilizovaný svět zamyslet nad tím, zda by neměla Chrámová hora, nejposvátnější místo a po tisíciletí centrum judaismu, náležet Židům – a být alespoň ve stávající podobě uznána tím, čím je: nedílnou součástí metropole moderní židovské republiky. Toto uznat znamená chovat se v duchu nového myšlení, protože na Chrámové hoře vidíme příklad kompromisu (byť kvůli muslimům značně zdeformovaného). Posvátné místo je součástí Izraele, ale správu nad islámskými svatyněmi vykonává muslimská rada Waqf, přičemž specifickou roli tu má jordánský panovník.

Deformace spočívá v tom, že Židé se na tomto nejsposvátnějším místě své víry nemohou svobodně modlit, ačkoli se nacházejí na teritoriu svého státu, který jim Základním zákonem (nahrazuje ústavu) zaručuje náboženskou svobodu. Tuto deformaci je nutné v rámci nového myšlení narovnat.

Poměr 100 k nule nelze aplikovat ani na Předjordánsko, pakliže nemáme hovořit o diktátu. Kromě toho: model 100:0 jsme viděli a vidíme v Pásmu Gazy. Světové společenství tlačilo na Izrael, aby se z Pásma stáhl, což se v roce 2005 stalo (nezůstal tam jediný izraelský voják ani civilista), ale už neřeklo ono „B“: jak zaručí, aby se z Pásma nestalo hnízdo teroristů, kteří budou raketami, minometnými střelami, výpady jednotlivců a jinými způsoby útočit na Izrael? Nijak.

Zachovalo se podobně jako v roce 1948, když byl nově založený Izrael napaden Araby. Tehdy prosadilo zbraňové embargo (týkalo se jak agresorů, tak napadeného!), nyní Izrael kvůli jeho obranným a odvetným akcím (námořní blokáda, vojenské protiteroristické operace) hlasitě kritizuje a staví na pranýř. Izraelci mají cejch okupanta v tom nejpejorativnějším významu tohoto slova a podle toho se s nimi v OSN také jedná, byť Pásmo Gazy je stoprocentně „Judenfrei“.

Mahmúd Abbás, přesluhující šéf Autonomie (palestinští Arabové mají řadu let „po termínu“ problém uspořádat nové volby, úhelný to kámen demokracie) chce ovšem jako „Judenfrei“ také celé Předjordánsko; zdá se tedy, že hodlá vytvořit z tohoto území druhé Pásmo Gazy. Už ale neříká, co by se stalo v případě, že by na to Izrael přistoupil a ve volbách v Předjordánsku a Pásmu Gazy pak zvítězil Hamas, což už se jednou stalo. V roce 2006. Tehdy ve 132členném parlamentu Autonomie získali nadpoloviční většinu teroristé: Hamas 74 křesel, PFLP tři a DFLP jedno. Všechny formace mají v programu likvidaci Izraele. To není varující?

Bez nového myšlení, nového přístupu se arabsko-izraelský mírový proces ve Svaté zemi nepohne z místa. Stávající způsoby uvažování a dosavadní modely řešení k cíli nevedly. Tak jako k míru v Evropě nevedla ve 30. letech minulého století Mnichovská dohoda, ale jiné, „churchillovské“ myšlení. Dnes je zřejmé, že ač se to mnohým včetně autora tohoto textu (přiznávám sebekriticky) nezdálo jako myslitelná varianta, k míru mezi Izraelem a palestinskými Araby může vést nový, takříkajíc „trumpovský“ způsob uvažování.

Komentář vyšel na autorově blogu.