„Co můžeme čekat od Ruska“ je otázka, která je trvale formulovaná post festum. Nejen my, ale celá Evropa, celý Západ se od Ruska již něčeho velice nežádoucího dočkal. Dočkal se situace, kdy všechny pokusy o partnerská diplomatická i jaksi polosoukromá jednání zneužili ruští političtí představitelé, zejména sám ruský prezident Vladimír Putin, k propagandistickému předstírání dobré vůle, která se okamžitě po jednáních proměnila v lež. Obě jednání v Minsku, která měla podle slibu ruského prezidenta ukončit jeho válku, kterou vede proti Ukrajině, skončila tak, že Rusko posílilo dodávky zbraní tak zvaným separatistům, kteří pod vedením ruských vojenských specialistů zmíněnou válku proti Ukrajině vedou a ti, takto posíleni, válku nejen že nezastavili, ale zesílili útok na Debalceve, dobyli ho a zesílili útok na Mariupol.
My v Česku jsme se dočkali toho, že naše vláda dělá co může, aby oslabila Evropskou Unii v její nezbytné, a dosud nedosažené jednotě, bez níž nejen že nebude zastaven ruský útok na nezávislost, ba na samu existenci Ukrajiny, jako suverénního státu, ale dojde i k útokům dalším.
Dočkali jsme se, a není to přece ještě tak dávno, že nám nejvyšší ruští političtí představitelé spolu s nejvyššími ruskými generály vyhrožovali raketami v případě, že se rozhodneme střežit svůj vzdušný prostor za pomoci amerického radarového a protiraketového systému. Dočkali jsme se toho, že prezident Miloš Zeman prohlásil, že více než našim spojencům v NATO věří ruskému ministru zahraničí, Sergeji Lavrovovi ve věci přítomnosti či nepřítomnosti ruských vojáků na východě Ukrajiny. Dočkali jsem se, respektive naše vláda – ta trvale úhybná vláda, předstírající, že cesta k míru na Ukrajině bude usnadněna, když se naše ekonomika co nejvíce uplatní na ruském trhu – tedy naše vláda se dočkala pochvaly od fašizujícího maďarského premiéra Orbána právě za ty úhyby. A dočkala se toho, ta naše vláda, právě v okamžiku, kdy se pan Orbán lámal v pase před Vladimírem Putinem, kterého pozval do Budapešti, aby se mu mohl poklonit. Naopak Polsko a jeho vládu úslužný premiér Orbán kritizoval, neboť prý si ve vztahu k Ruské federaci, rozuměj k diktátorskému Putinovu režimu, nevedou dost pokorně, podlézajíce Spojeným státům a Evropské Unii, které pan premiér také nemá v lásce.
Stojí, myslím, za pozornost, že ten nedostatek rozhodnosti v odporu k Putinově agresivní válce, k jeho porušování všech dohod minulých i aktuálních, k tomu, jak vojensky obsadil a poté anektoval Krym, zaznamenáváme v okamžiku, kdy prezident Zeman kritizuje Ferdinanda Peroutku a v jeho osobě celou někdejší československou inteligenci za to, že prý v okamžiku nástupu nacismu v Německu, podlehla svodům hitlerismu. Ovšem, putinismus se od hitlerismu v mnohém liší. Co ovšem ty dvě odlišné ideologie přece jen nějak propojuje, to je schopnost obou ideologů neváhat a tam, kde nestačí slova, vrhnout armádu. Nemyslím, že Ferdinand Peroutka hitlerismu podlehl. Nemám sice fotografickou paměť, zato jsem Peroutku četl. Nic, co mu prezident Zeman vytýká v jeho textech nalézt nelze. Zato však ve výrocích Miloše Zemana slyším, kterak je Vladimírem Putinem okouzlen. A to okouzlení pak vede k nejen k tvrzení o pravdomluvnosti Sergeje Lavrova, ale i k okouzlení ruským Lukoilem, který má mezi poradci pana prezidenta svého muže.
Od Ruska můžeme čekat cokoliv, zejména pokud si nevšimneme, že jsme se již chováním naší vlády a našeho pana prezidenta (a jeho předchůdce v úřadě) již dočkali. Dočkali jsme se geostrategické slepoty, dočkali jsme se neschopnosti poučit se z minulosti. Jestliže jsme měli kdysi důvod, ohroženi agresí Hitlerovou, vidět dejme tomu v období Mnichova chování našich spojenců jako mravní zradu, pak dnes mohou naši spojenci, dejme tomu Poláci a Estonci a Litevci a Lotyši, ohrožení agresí Putinovou, vidět jako zradu chování naší vlády a našeho prezidenta.
Autor, původní profesí novinář, je bývalý ministr obrany ČSFR, kancléř prezidenta Václava Havla, český velvyslanec Moskvě. V době normalizace byl disidentem, signatářem Charty 77 a pracoval jako dělník.
