Český novinář, disident a politik Luboš Dobrovský obdržel spolu s reportérem Markem Wollnerem Cenu Ferdinanda Peroutky. Se stavem českých médií rozhodně není spokojen a jako bývalý velvyslanec a znalec Ruska varuje před tím největším nebezpečím – před vlivem ruské propagandy a postupným rozkladem liberální demokracie, jak ji známe dnes.
Nedávno jste obdržel novinářskou Cenu Ferdinanda Peroutky. Jak hodnotíte stav současných českých médií?
Myslím si, že média – máte zřejmě na mysli noviny, rozhlas a televizi – na tom nejsou dobře, a to z několika důvodů. Jeden spočívá v tom, že v papírových médiích nejsou redakce, které by na základě určitého názoru sdružovaly tvůrce. Pokud jde o veřejnoprávní média, tam jsou politicky vznikající vysílací rady, tedy ve skutečnosti politické orgány, které vytvářejí určitý typ cenzury. Cenzurní atmosféru. Ani rozhlas, ani Česká televize nesdružují lidi s určitým postojem, s určitým názorem. Dokonce jsou nuceny k něčemu, co je naprosto zabíjí – k tzv. vyvažování. Je o tom již vtip: Vyváženosti se dosáhne tím způsobem, že dáte pět minut vysílacího času Židům a pět minut nacistům. Bohužel to tak dopadá.
Já jsem nadšen existenci Českého rozhlasu Plus, nevím, jestli vydrží. Tam mám velice silný pocit, že se sešli lidé, kteří přece jenom vytvářejí nějakou redakci na základě určitého shodného postoje. Ten postoj vidím jako snahu o posílení základních hodnot, na nichž stojí demokratické uspořádání společnosti.
Samozřejmě jsme nějakým způsobem směřováni svým politickým názorem, mírou a typem svého vzdělání. Někdo z nás preferuje větší míru solidární soudržnosti společnosti, velice hloupě tomu říkáme levice, jiný zdůrazňuje princip individuální občanské odpovědnosti. Spor mezi těmito dvěma různými postoji by měl podle mého přesvědčení vést k tomu, že budou některé redakce bližší určitému samozřejmě demokratickému politickému programu. Jedna dejme tomu sociálně demokratickému, jiná bude sdružovat lidi, kteří preferují naopak větší míru individuální odpovědnosti, individualismu. Mezi nimi by se měl odehrávat spor argumentů a neměli by si při tom zlořečit. Neměli by se vzájemně vydávat za nepřátele.
[ctete]45783[/ctete]
Jaký další problém v české žurnalistice spatřujete?
Směřování k tzv. investigativní novinařině. Pro mě je každá novinařina investigativní v tom smyslu, že novinář pátrá po samé podstatě jevu, podává o něm zprávu a je-li dostatečně dobře vzdělán a připraven, poskytne také svůj komentář k tomu určitému poznání. U nás jako by mnozí žurnalisté podlehli babišovské koncepci znetvořující politiku vyhlášením – jak tomu říká Bohumil Doležal – velké protikorupční revoluce. To opravdu ničí samu podstatu demokratického uspořádání. Popírá to smysl tradičních, vyzkoušených demokratických institucí. Některé z těchto institucí jsou přece samy ze své podstaty určeny k tomu, aby střežily protizákonné jednání. I političtí představitelé, o které panu Babišovi jde v tom útoku na demokracii, jsou stále ještě občany a podléhají tedy zákonům jako všichni ostatní. Máme nějaký právní řád, soudy a policii. To jsou instituce, které se mají zabývat jednáním, které porušuje zákon. K tomu nepotřebujeme mít nějaké další instituce, které vytvářejí atmosféru, v níž jako bychom všichni byli podezřelí z nějakého zločinu. Dokonce jsou přijímány zákony, které teď zrovna dělají podezřelé ze živnostníků. To je ten zákon o elektronické evidenci tržeb. Naši novináři – a je jich spousta – jako by svou investigativní novinařinou podporovali tenhle velmi demokracii oslabující, babišovský proces, odstraňující politiku jako spor mezi dvěma představami o tom, jak má být společnost uspořádaná, aby byla co nejsvobodnější, aby byla co nejefektivnější ve své společné aktivitě.
Takže se na oslabování demokracie novináři tímto svým jednáním podílejí?
Někteří určitě. Třeba ti, co si nafoukaně říkají hlídací psi demokracie. K tomu ale nejsou určeni. Speciálně jsou k tomu určeny instituce, z nichž některé jsem jmenoval – policie, soudy, právní řád… A všichni ti, kdo mají ten právní řád kontrolovat a udržovat v nějakém funkčním stavu. Tito hlídací psi demokracie si velmi extrémně vykládají obsah pojmu svoboda slova. Respekt, jakkoli jeho redakci i její výkony považuji za velmi prospěšnou, velmi kvalifikovanou a kvalitní, pochybil v extenzivním výkladu svobody slova tím, že přinesl reportáž, ve které se nešetrně dotkl hlubokého soukromí dvou velmi nešťastných žen. Poskytl veřejnosti informace, o jejichž věrohodnosti lze pochybovat. To za prvé. A za druhé, i kdyby to byly informace, které jsou ověřitelné a věrohodné, poškozují ty ženy, aniž by přinášely nějaký prospěch společnosti jako celku.
[ctete]46715[/ctete]
Něco jiného je, když novináři kriticky pojmenují jednání prezidenta České republiky, který svévolně, aniž by byl schopen vysvětlit společenský prospěch svého tvrzení, potvrdí informaci, která do doby dokončení určitého procesu měla zůstat utajena. To všechno má jeden ze svých zdrojů právě v extenzivním, velmi nešetrném výkladu svobody slova. Svoboda slova je vždycky nutně spojována s odpovědností za to slovo. Slovo žurnalisty, když už si říká hlídací pes demokracie, by mělo směřovat ke zlepšení situace. To, co redaktor Kundra, který je autorem zmiňovaného článku, napsal, žádný prospěch společnosti nepřineslo.
Česká média jsou ale deformována také jejich vlastníky.
Tito noví, z hlediska společenského prospěchu obtížně definovatelní majitelé, vytvořili atmosféru, v níž nutně musí hrát roli autocenzura. Novináře by měli platit čtenáři – a neplatí. Platí je pan Babiš, pan Dospiva, pan Bakala… Prostě lidé, kteří nakoupili média. Když je takový vlastník sdělovacích prostředků navíc ještě členem vlády a dává zřetelně najevo, že není spokojen s demokratickými, dávno osvědčenými institucemi a jejich fungováním, a chce tuto politiku nahradit a nahrazuje ji nějakým managementem, tak se můžeme obávat, že tou autocenzurou zneklidnění novináři budou dříve nebo později pracovat nikoli ve prospěch demokratických hodnot, ale ve prospěch majitelů svých „médií“.
Pak je tady ještě jedna okolnost, kterou pociťuji ještě výrazněji jako něco, co degraduje tradiční žurnalistiku. To jsou tzv. sociální sítě. Když do nich náhodně ze zvědavosti nahlédnu, tak se leknu. Lekám se hrubostí, které obsahuje jazyk těch, kdo tam píší, lekám se nekompetentnosti, s jakou autoři bez jakékoli odpovědnosti plácají nesmysly, ale zároveň vytvářejí veřejné mínění o nějaké události. Je tam plno nenávistných výroků, plno informací z demokracii nepřátelských zdrojů, cílevědomých propagandistických výroků, které vyvolávají nedůvěru v základní demokratické instituce našeho státu a naší společnosti a v zásadě mi to vyvolává tuto asociaci: Nevím proč, ale to, čemu se v češtině říká sociální zařízení, je záchod. A sociální síť je pro mě v asociaci s tím adjektivem „sociální“ prostě žumpa. Proč tomu tak je, to neumím vysvětlit. A marně čekám, kdy se o to solidně a odborně pokusí sociologové. Z mnoha příčin, zejména z té hrubosti jazyka, jímž se ve veřejném prostoru mluví a píše, mám pocit, že naše společnost byla postižena jakousi vážnou sociální nemocí.
[ctete]46156[/ctete]
Vnímáte v této souvislosti působení ruské propagandy?
Ano. Ta, pro mě překvapivě, nalézá v naší společnosti velmi silný ohlas. Dočetl jsem se, že existuje asi padesát webů, které jsou nepochybně organizovány tak, aby rozvracely naši společnou jednotu směřující k posilování demokratických principů, na nichž je naše společnost založena. Když někdy nahlédnu do toho, co píše takový Aeronet, je nepochybné, že to je něco, co je organizováno vysoce kvalifikovanými odborníky na útočnou propagandu. Propaganda, jak ji provozují ty zmíněné weby, to je zbraň. Vzhledem k tomu, co je cílem té propagandy, jak směřuje k posílení dobrého vztahu k současnému ruskému režimu Vladimira Putina a jak osočuje naše nejbližší a nejdůležitější přátele a spojence, považuji za nepochybné, že to všechno je organizováno a placeno právě představiteli režimu, v jehož čele stojí prezident Putin. Ta propaganda je profesionální a má bohužel v naší společnosti docela úspěch. Počet lidí, kteří přinejmenším chtějí vyrovnávat chyby, kterých se dopustila Moskva, a chyby, kterých se dopouštěl Washington, a nevšímají si nejrůznějších odlišností. Těch odlišností je mnoho. Jmenujme například ten rozdíl, že Spojené státy nás ještě ani jednou neokupovaly, to je taková drobnost… Ani tady po dobu dvaceti let neměly okupační vojska, nespolupracovaly při popravě nevinných, kterých bylo kolem 250… Nejnebezpečnější na tom je, že tyto demokracii nepřátelské propagandistické sítě mohou se zadostiučiněním citovat výroky našeho prezidenta. Nemyslím, že pan prezident je agentem Moskvy, jak někde občas čtu nebo slyším. Jsem si ale jist, že celá řada jeho politických výroků, ba dokonce i některá jeho politická rozhodnutí, moskevské nepřátelství vůči naší demokracii posilují.
Když už si někteří naši novináři říkají hlídací psi demokracie, proč tedy neštěkají hlasitěji na ty naše politiky a propagátory zla, jako je třeba pan Bartoš nebo pan Konvička? Navíc ještě ve spojenectvím s někým, koho neváhám nazvat nepřítelem.
Říkáte, co by měli udělat novináři. Jak se ruskému vlivu může bránit celá společnost?
Nejenom ruskému, ale jakémukoliv protidemokratickému, že? Ten vliv je samozřejmě z určité části způsoben i částí novinářů. Vždyť i pan Jiří Ovčáček je novinář z povolání. Jako novinář vystupuje i někdejší spolupracovník prezidenta Klause, pan Hájek. Novinářů, kteří nevidí rozdíl mezi Moskvou a Washingtonem, bychom pár našli. Blogerů, kteří nepochybně fušují do novinařiny a rozšiřují etnickou a náboženskou nenávist a vytvářejí pogromistické nápady, těch jsou ty „sociální sítě“ plné. Proč tomu tak je? Těžko odpovědět. Dílčí odpověď znám. Slušní lidé, slušní politici, mnozí z těch, kdo se zasloužili o obnovu demokracie v naší zemi, vzdělanci, které pan prezident ústy svého mluvčího odkazuje do pražské kavárny, mlčí. Mlčí naši demokratičtí politici. Nevidíme je na shromážděních těch, kdo se brání Okamurově, Bartošově, Konvičkově xenofobní nenávisti. Nevím, proč tomu tak je. Odpověď bych chtěl slyšet zejména od sociologů. Naše vysoké školy humanitního zaměření, nebo ty školy, na kterých se vyučují tzv. sociální obory, produkují ročně desítky a desítky sociologů. Já jsem už dlouho neviděl žádnou solidní práci, která by na tu vaši otázku hledala a nabízela odpověď, případně nabídla, jak tomu čelit. Mám ale pocit, že ona nemoc, o níž jsem se zmínil, postihuje stále více lidí. Část společnosti jako by se proměňovala v dav. Zažil jsem to během svého života již několikrát. Po Mnichovu se „dav“ vypořádával s Židy. Po válce s Němci, po únoru 1948 s buržoasií a s kulaky. Ale proč se to děje, neumím vysvětlit. Vidím ovšem jistou příbuznost té degenerace společnosti v dav hledající vůdce. Kupodivu vždy se nabízejí se jen ti, kdo rozsévají nenávist. Co proti tomu lze udělat, to nevím. Snad jenom tolik – aby se konečně naši politici vzpamatovali a přestali se hádat o málo významné věci a nabídli nějaký program, který ukáže veřejnosti, poněkud zklamané tradiční partajní politikou, že tato politika, pouze tato tradiční demokratická parlamentní politika je schopna dosáhnout výrazného posílení toho, čemu se říká společenské blaho.
Nejsou ale politici v souvislosti s uprchlickou krizí v příliš složité pozici?
Politici jsou ve složité situaci vždy. Nikoliv jen během té těžce prožívané uprchlické krize. Současná mohutná migrační vlna, která tak komplikuje životy evropských politiků, je komplikuje také proto, že se na ni nepřipravili, ačkoliv si ji jako možnost popsali v Bezpečnostních strategiích. Některé vlády, jako dejme tomu česká vláda, teď žehrají na Brusel. Ale Brusel není nic jiného než výsledek rozhodnutí jednotlivých vlád členských zemí. A ten Brusel jedná v rámci kompetencí, které mu byly rozhodnutím vlád svěřeny. Kupodivu takovým nejnebezpečnějším výsledkem nepřipravenosti je jakási česká neschopnost vidět svou spoluúčast na situaci a proměňovat své rozpaky v útok na Angelu Merkelovou. Já nevím, jestli paní kancléřka měla víc možností, než kolik jich využila. Její první výroky směřující k jakési otevřenosti vůči lidem, kteří zachraňovali své životy a životy svých dětí útěkem do Evropy, možná mohly obsahovat nějaké dvě věty o tom, že je třeba vidět, že i Evropa má jen určité omezené možnosti… Ona ale byla v té chvíli opravdu sama. A zdá se, že ve hledání východisek je sama stále. Nedávné jednání představitelů V4 nepřináší žádné řešení. Ba ani návrh řešení, přináší jenom argumenty ve prospěch těch, kteří se vyjadřují nenávistně vůči uprchlíkům, kteří nechtějí řešit samu podstatu, ale kteří jenom naplňují svými nenávistnými, xenofobními výroky svou potřebu nějaké odmítavé akce. Ta situace s českým přispěním Evropu rozděluje, i když premiér Sobotka říká velice správně, že řešení lze nalézt jen ve společné aktivitě. Summit V4 tou společnou aktivitou nebyl. Proč nemohli být představitelé Německa a některých dalších členských států informováni o samotné podstatě setkání, kterou pan premiér vyjádřil? On byl jediný, kdo takto hovořil. Někteří ostatní mají úplně jinou představu. Kompromis jakéhosi dílčího řešení, že určitý počet evropských států bez dohody s ostatními uzavře severní hranici s Řeckem, není šťastný.
[ctete]45016[/ctete]
Jaká je v celém tomto problému role prezidenta Zemana?
Prezident se vyjadřuje z hlediska mezinárodních vztahů naprosto primitivně. Nabízí nereálná řešení. Když například říká, že máme dostatek lodí a letadel, abychom z Evropy deportovali ty, kteří sem nepatří, neříká, jak je v dané chvíli rozlišíme. Nevolá po klidném řešené vskutku vážné situace, ale hledá mezi nenávistníky hlasy pro své budoucí zvolení. Prezident zneužívá vážnosti situace a atmosféry velmi nedobře k rozšiřování argumentů proti demokracii. Násilí, které podporuje třeba svými nešťastně vyslovovanými bonmoty, je zásadně nedemokratické. Podobně jako prezident, jen snad poněkud promyšleněji a sofistikovaněji, se chovají páni ministři Babiš a Chovanec. Nesměřují k řešení problému. Svým souhlasem s násilným řešením migrace zahájili volební kampaň.
Když pan prezident navrhne vytvoření evropské armády, a to takovým způsobem, že každá země vezme tisíc vojáků, tudíž vznikne armáda 28 tisíc lidí, jedná bez dobrého rozmyslu. Velmi nebezpečně si plete armádu s pohraniční policií nebo s policií vůbec. To, co od armády prezident požaduje, to je zásadní nepochopení toho, k čemu armády jsou. Jsou k tomu, aby čelily vnějšímu ozbrojenému napadení. Prezident tím nápadem ještě vlastně rozvíjí obsah slova, které také nevhodně užil, když hovořil o „invazi“ islámu. Uprchlíci se k nám nechovají jako nepřátelé.
Co tedy s nimi? Dokud je neoddělíme od těch, kdo jsou zde, aniž by museli, budeme se chovat ke všem stejně. Místo řešení však od našich politiků slyšíme buď slova rozpaků, nebo u pana prezidenta, u pana ministra vnitra, u pana Babiše – teď nemluvím o nějakých poslancích jako je pan Okamura nebo pan Černoch – slyšíme výroky, které vyvolávají pogromistickou náladu. Já bych si přál, aby zaznívala slova, která oslabují tuto náladu daleko častěji než slova, která směřují k odhalování korupce. To teď není rozhodující problém a nikdy nebyl. Co by s těmi lidmi, i kdyby se z nich kvůli Konvičkům a Okamurům nepřátelé stali, armáda dělala? Střílela do nich?
V krizi, kvůli které k nám uprchlíci přicházejí, je ale velmi zásadní také Rusko.
Ruskému režimu prezidenta Putina se podařilo v Sýrii získat obrovský náskok v mocenském souboji se Spojenými státy. Dokladem je změna politiky Spojených států v Sýrii. Státní tajemník Spojených států John Kerry se s ruským ministrem Sergejem Lavrovem domluvil na koordinaci vojenských aktivit. Znovu chyba v tom, že ruským partnerům nelze věřit ani nos mezi očima. Oni nebudou spolupracovat. Kdyby chtěli spolupracovat, nebombardovali by ta místa, která nejsou pro omezení vlivu a jednání Islámského státu rozhodující. Oni bombardují zejména ty části území, které jsou v držení neislamistické a protiasadovské opozice. Rusko tím dosahuje posílení migrační vlny a samozřejmě je v jeho imperiálním zájmu snížení schopnosti společného jednání evropských států. To se děje i pod vlivem silné uprchlické vlny. Ruské bombardování v Sýrii vyvolává další migrační vlny a destruuje společenský a členský systém Evropské unie. Je-li tohle cílem Ruska – a já jsem přesvědčen, že ano – tak ústupek pana Kerryho nepřinese žádný dobrý výsledek, jen vytvoří iluzi, že s Ruskem lze jednat. Se stejnou naivitou přišel před lety americký prezident Obama se svým resetem, tedy „odpusťme si, co jsme si“. Prezident Putin a jeho režim to pochopili jako americkou slabost.
