Den bez útoku je promarněný, dalo by se říct s notnou dávkou černého humoru při pohledu na poslední dva týdny evropských prázdnin. Nejvíce si teroristé oblíbili Francii a Německo, kde se namísto tradiční okurkové sezóny sčítají oběti červencového teroru. Jakkoliv jistě není dobré dělat ukvapená rozhodnutí, existuje jedna ještě horší varianta. Nedělat vůbec nic a osvojit si následující argumentační taktiky.

Podívejte se, kolik lidí zemře při autonehodách! Čím více se bezpečnostní situace v Evropě zhoršuje, tím častěji tento „argument“ zaznívá, v různých obdobách. To, jak je za všech okolností stupidní, si ukážeme lehce na příkladu. Představme si radikální neonacistickou buňku. Činnost neonacistů se u nás momentálně omezuje především na internetové žvanění o čisté zemi, plné disciplinovaných Árijců, a pořádání koncertů nevalné úrovně, na nichž se neárijsky vyhlížející jedinci nedisciplinovaně zžírají do němoty.

Představme si, že se však část neonacistů zradikalizuje a vytvoří buňku, která vezme „bílou spravedlnost“ konečně do svých rukou a bude vraždit všechny, kteří do nového světa nezapadají – černochy, Semity, Romy, homosexuály, tělesně a mentálně postižené, bude strojit bombové útoky na synagogy, ústavy, restaurace s kebabem. Napadlo by někoho reagovat stylem, že pořád ještě umírá málo lidí v porovnání s autonehodami?

Vždyť se nic neděje, že ve Francii podřízli hrdlo stařičkému knězi při bohoslužbě. U nás přece také kriminálníci zavraždili starého kněze Ladislava Kubíčka. Obojí je smutné, je nám to líto, ale nelze z toho nic vyvozovat. Takové smýšlení je cestou do pekla. Když v roce 1997 skinheadi zaútočili na dva černošské studenty, inženýra Hassana Elamina Abdelradiho a medika Abdula Karima, z nichž první jmenovaný útok nepřežil, následovala několikatisícová demonstrace, které se zúčastnil i tehdejší předseda Poslanecké sněmovny Miloš Zeman, a na pražských vysokých školách se na znak piety neučilo. Jistě v té době zemřeli také jiní studenti, někteří se stali obětí trestného činu, přesto nikoho nenapadlo stavět ideologickou vraždu na roveň úmyslů zdrogovaných lupičů.

Zvykněte si, lépe nebude. V lepším případě „nakupte arzenál, přihlašte děti na střelbu a začněte se připravovat na další Izrael, protože stát vás neochrání“. V horším pak různě zakamuflovaná sdělení „my, stát, vás neochráníme, protože tak to je a nechce se nám hledat nějaká nekomfortní řešení, prostě se občas chytíme za ruce, vyhlásíme naší největší zbraní soucit a pojedeme pořád stejně, jen ty zbraně si nepořizujte, protože je to nelegální, spoléhejte na policii a antikonfliktní týmy“. Ve skutečnosti si samozřejmě Izrael zaslouží obdiv za to, jakým způsobem se dokáže bránit takřka permanentnímu teroru, ovšem něco jiného je „podobat se Izraeli hubou“ a skutečně začít doma stavět kryty a bez ohledu na pohlaví namísto komfortu v mamahotelu rukovat na vojenskou službu.

To si nepřeje téměř vůbec nikdo. Nikdo si nechce zvykat na strach. Přestože má život člověka všude stejnou cenu, nelze tvrdit, že musíme při útocích v Německu prožívat stejné emoce jako při těch v Afghánistánu. Ano, umírají stejní lidé, jejich život byl stejně hodnotný a jejich smrt je stejně smutnou událostí. Přesto to neprožíváme stejně, tedy alespoň z valné většiny, protože Německo je zkrátka náš civilizační okruh. Proto řešíme každého Evropana s ebolou více než deset tisíc lidí s ebolou v západní Africe. Ne proto, že je „náš“, na jakémsi rasovém či náboženském principu, ale protože je to „u nás“. Nikdo nechce Afghánistán v Evropě.

Takové smýšlení zcela podrývá autoritu státu, který ztrácí svou zásadní hodnotu, totiž schopnost zajistit občanům bezpečí. Ze státu se tak stává jen vydržovaná metresa, která občanům za jejich peníze není schopna poskytnout ani to nejzákladnější. Za slovo „stát“ si lze dosadit slovo vláda, elity… protože reakcí na takovou situaci není příklon k anarchistickému pojetí státu, ale přesný opak. Volání po pevné ruce, která dá lidem jistotu a dokáže je ochránit. A tato potřeba je ve všech lidech bez ohledu na staré dělení Evropy na východní a západní. Hofer, Le Penová, Strache, Wilders – ti všichni o tom mohou svědčit. Povede se jim stále lépe.