Slovenské parlamentní volby přinesly pat. A taky zděšení. Kromě Borise Kollára, kontroverzního podnikatele, který má rodinu čítající devět potomků s osmi ženami, což je ta nejlepší kvalifikace pro konzervativní politické hnutí Sme rodina, vynesly volby s více než slušným výsledkem do parlamentu stranu Mariána Kotleby, což prý nikdo nechápe.

Odpověď na výše položenou otázku je poměrně jednoduchá – rodiče, tak jako každého člověka, kterým je i Kotleba, třebaže nevábného charakteru. Nicméně právě odlidštění jako taktika na odstrašení potenciálních voličů nezafungovala. A nefunguje nikde v Evropě, kde už nemíjí volby, v nichž by nedosahovali překvapivě dobrých výsledků lidé, které mainstream ocejchoval nálepkou nevolitelní. Odkud tedy pochází Kotlebův voličský potenciál?

Kotleba se stále vyznačuje určitou zemitostí – s vyholenou hlavou, neslušivým knírkem a v zelené polokošili. Povoláním je původně v podstatě informatik, a ačkoliv vystudoval dvě vysoké školy, nikdy nepatřil mezi brilantní řečníky. Jeho první řečnické počiny na akcích Slovenské pospolitosti nevyvolávaly nadšení ani mezi tehdejšími souputníky. Ráčkující kluk mluvíval pro pár desítek nadšenců, kterým stálo za to utratit několik stovek slovenských korun za podivnou napodobeninu gardistických uniforem. I v těch nejlepších časech jich nebylo více než sto.

Slovenská pospolitosť se netajila svým lnutím k válečné Slovenské republice, odkazovala se na ni v oblékání i rétorice, ačkoliv bylo na první pohled zřejmé, že se jedná jen o jakousi soft verzi skutečného neonacismu a že nebýt zákonů potírajících propagaci hnutí směřujících k potlačování práv a svobod člověka, dvojkříž by nahradil kříž hákový a pozdrav Na stráž!, siegheilovská klasika. Nábožensky se v Pospolitosti mísili katolíci s ateisty a neopohany, kterým katolický charakter Slovenského štátu nevyhovoval. Ostatně, Kotlebův přítel z oněch časů, Marián Magát, který se objevil na kandidátce ĽSNS, nadále otevřeně velebí Hitlera a holocaust označuje za podvod.

Na rozdíl od slaboduchého Magáta, neschopného napsat řádek bez gramatické chyby, Kotleba tak daleko veřejně nikdy nezašel. Smířlivý postoj k Slovenskému štátu a zejména osobě Jozefa Tisa je na Slovensku poměrně rozšířený, zvláště v nejstarší generaci. Neoblíbený arcibiskup Ján Sokol svými slovy, že jeho rodina „byla za války na úrovni“, jen vyjádřil názor, který mezi slovenskými seniory není zdaleka ojedinělý. V tomto směru nemáme Slovákům příliš co vyčítat: postoj, že Jozef Tiso byl tragickou osobností, na kterou spadla vrata, je oproti velebení Gottwalda se Stalinem polívčička a mezi mladými historiky není ojedinělý. A vychvalování údajného blahobytu, s přehlížením vězněných či mrtvých spoluobčanů, tak s tím máme také mnoho zkušeností. Člověk je tvor sobecký.

U Pospolitosti se však nikdy nejednalo o odvážnou historickou debatu, ale o subkulturu uniforem, pochodů a hořících pochodní. Sice ze second handu, ale přece. Když politické ambice Pospolitosti uťal Nejvyšší soud rozpuštěním strany, pokračovali jako občanské sdružení, které mimochodem existuje dodnes. Kotleba však Pospolitosť opustil. Chtěl něco víc než víkendový spolek alternativní historie. A tak se rozhodl, že přetransformuje uskupení s milým názvem Strana přátel vína v novou politickou stranu.

A tak v roce 2010 vznikla ĽSNS – Ľudová strana Naše Slovensko. Odkazy na Slovenský štát se omezily na nutné minimum v podobě každoroční oslavy výročí jeho vzniku 14. března. Ostatně, zatímco osazenstvo dávné Hlinkovy slovenské ľudové strany (HSĽS), v meziválečném období standardní politické strany, tvořili renomovaní kněží jako Andrej Hlinka, Jozef Tiso, Ferdiš Juriga či Florián Tománek, bývalý nejmladší uherský profesor práv Vojtech Tuka nebo talentovaný novinář Šaňo Mach, Kotlebovi nezbylo než se obklopit lidmi jako právě Marián Magát.

Strana se v parlamentních volbách přehoupla přes jedno procento. Nezískala tak finanční prostředky a musela veškerou kampaň omezit na letáky a internet. Opustila dějinná témata a začala se orientovat na praktičtější problémy. Kotleba jezdíval často řečnit na východní Slovensko, kde reflektoval tamní problémy s romskou komunitou. Lidé žijící v blízkosti osad po něm už žádné hluboké myšlenky nechtěli. Stačilo jim, že se o jejich problémy konečně někdo zajímá. Že jim přikývne a pak to řekne za ně.

Kandidaturou na župana v krajských volbách nemohl Kotleba nic ztratit. Kandidoval tak už jednou a výsledek měl slušný. Tentokrát mu štěstí přálo ještě víc, když se lidé jeho prostřednictvím rozhodli ztrestat stávajícího župana Vladimíra Maňku z vládního SMERu. Volba pro Kotlebu byla klasickou protestní volbou. Maňka se stal symbolem arogance a korupce, člověka pendlujícího mezi Bruselem a Banskou Bystricou, kterou má jen jako trafiku do počtu, milionáře, co si hraje na socialistu. Většina obyvatel volby ignorovala a ti, kteří volit šli, se rozhodli trestat. Kampaň Kotleba nepotřeboval, udělala mu ji média.

Samozřejmě, lidem v Banskobystrickém kraji se žije stále stejně. Nezmizely ani problémy s romskou komunitou a na úřadě zavládl stejný, ne-li větší nepotismus. Kotleba dal práci svým lidem, holohlavé kamarády zaměstnal v ochrance, devatenáctiletou manželku Frederiku i její matku pak přímo na úřadě. Na rozdíl od bratislavského a nitranského župana se dohodl s Radimem Jančurou, a tak mají v kraji RegioJet. A to je všechno.

Jenže absenci kýžené změny lze interpretovat i opačně – navzdory mediálnímu alarmismu před a po Kotlebově zvolení nedošlo v kraji vlastně k ničemu podstatnému. Stopnutí dotace pro divadlo a spor s Muzeem SNP většinu obyvatel nezajímá. Ano, konec idealismu – nezajímal, nezajímá a zajímat nebude. Musíme to přijmout.

V případě parlamentních voleb se jen opakuje ten samý scénář. Samotný program ĽSNS slibuje všechno všem, což však není nic ojedinělého. Slyšte: snížení počtu poslanců, odvolatelnost politiků, práce pro všechny, do důchodu v šedesáti, manželské půjčky bez úroků, jedna státní zdravotní pojišťovna, každá sanitka s lékařem, potravinová soběstačnost, obnovení lesů, referendum o setrvání v EU a vystoupení z NATO. Kromě nepřijímání uprchlíků, které však nepřijímá ani Ficova vláda, už tomu chybí jen volební guláš a pivo v kelímku.

Ale to Kotleba nepotřebuje. Za voliči chodí nejen v době volební kampaně. Už ani neřeční – co je županem, tak nemusí. Už může leckde přijíždět oficiálně a přitom ukazovat lidem, že nepatří ke zlému establishmentu. Povídá si, přikyvuje, soucítí. Zajímají ho zavřené fabriky i ukradené svačiny. To establishment nedělá. Čas odvál gardistickou uniformu. Namísto vzletných vzpomínek na doby, kdy Šaňo Mach naháněl strach Židům, zájem o lidi, kteří nemohli odejít alespoň do Bratislavy nebo ještě lépe do dál světa. Protože nejsou tak mladí, chytří, průbojní, a proto prý mají smůlu. Co volbou Kotleby ztratí?

Člověk je tvor sobecký.