Nebývá u nás zvykem, aby se do středu zájmu médií dostala mše. Bývá však zvykem, že jím je Miloš Zeman, který si tento zájem užívá a svými provokacemi, které už začínají být trochu únavné, na sebe stále strhává pozornost. Tentokrát se do stínu této pozornosti dostal kardinál Duka, který si dovolil za prezidenta odsloužit již zmíněnou mši, a to ještě jen krátce poté, co prezident vystoupil na Albertově.
V následné vřavě nechybělo volání po apolitické církvi, které se hlasitěji ozývá především v zemích, kde má církev více věřících a také větší moc, například v Polsku. Toto volání se vyznačuje především svojí roztomilou selektivností. Jako příklad lze uvést období, kdy v Polsku vládla levicová SLD s původně antiklerikálním programem, která však toužila Polsko dostat do EU a uzavřela s církví neoficiální družbu, že vláda nechá církev na pokoji, zatímco ta podpoří vstup. V té době političnosti církve využívali ti samí, kteří dnes její propojení s konzervativci z Práva a spravedlnosti nejvíce kritizují.
Církev zkrátka musí být politická správně. Je však sloužení mše na něčí úmysl vůbec politickým činem? Snaha udržovat dobré vztahy s Hradem jím jistě může být, ale samotné sloužení mše za prezidenta, který je z pohledu církve především zbloudilou ovečkou, která – ač pokřtěná a pobiřmovaná – se dávno vytratila ze stáda, navíc trpí celou řadou patrných neduhů, ať již zdravotních, tak i duševních? Lékaře přece nepotřebují zdraví, ale nemocní. Nebo také přišel na svět, aby hříšné spasil.
Ze znění Otevřeného dopisu, který zhruba padesátka osob různého vyznání zaslala kardinálu Dukovi, však vyplývá, že samotná mše sloužená na úmysl prezidenta není to jediné, co jim na pražském arcibiskupovi leží v žaludku. Duka podle nich „soustavně nadbíhá mocným“, což se opravdu v kontrastu se složitou povahou Dukova předchůdce může tak jevit, neboť dělá reklamu limuzíně a otevírá tunel Blanka. To se prý neslučuje s Františkovým voláním po chudé církvi vychodivší z paláců.
Je pravdou, že současný papež je užíván jako klacek na církevní představitele tu komunisty, ostatně vzpomeňme na neblahý boj proti církevním restitucím, tu liberály, kteří následně třeští oči, když zjistí, že církev opravdu nadále nepodporuje rozvody ani manželství homosexuálů, a je jen otázkou, zda tato skutečnost není signifikantní a nevypovídá cosi o současném pontifikátu.
Nepouštějme se však do složitých teologických debat, když skutečnost je mnohem jednodušší. Zůstává pravdou, že reklamy na limuzínu, přestřihávání stužek u tunelů a sázení stromků zeleným nahoru opravdu nepatří mezi to hlavní, co má biskup činit. Tím jsou klasické kněžské povinnosti jako sloužení mše a modlitba breviáře, plus péče o kněze, věřící a případně i majetek diecéze. Ale zároveň to není nic proti ničemu. Evangelní rada chudoby není bič na vypráskání bližních, ale něco, o co má usilovat každý sám za sebe. U druhých má být znakem křesťana přejícnost, nikoliv závist.
Je zřejmé, že termín konání mše má souvislost se 17. listopadem. Byl však vybírán v době, kdy ještě nikdo nemohl tušit, že Zeman výročí sametové revoluce oslaví zablokováním Albertova a křepčením na pódiu vedle představitele uskupení Islám v České republice nechceme. Nebylo by však politickým činem spíše zrušení takové mše? Ano. Církev přece musí být politická správně, snaží se naznačit signatáři Otevřeného dopisu.
Avšak mešní intence zamluvená v pondělí za vašeho souseda nemizí tím, že vám ve čtvrtek vylije na zahradu kýbl fekálií. Takto církev nefunguje a nesmýšlí. Tím více modliteb ten který jedinec potřebuje. Církev je tu od toho, aby se modlila za hříšníky, jimiž jsme všichni, a aby obracela všechny včetně vrahů, zlodějů, prodejných děv i křtěných a biřmovaných neznabohů.
