Komorowski nebyl špatným prezidentem a nepojila se s ním žádná výrazná aféra. Voliči si na něm ventilovali svůj vztek na vládnoucí Platformu. Právo a spravedlnost Jaroslawa Kaczyńského s vítězstvím Dudy v prezidentských volbách viditelně ožilo.
Ačkoliv byl Andrzej Duda často obviňován, že je pouhou loutkou Jaroslawa Kaczyńského, po výhře v prezidentských volbách, v níž zpočátku s největší pravděpodobností ani sám Kaczyński nedoufal, se situace otočila. Duda a Kaczyński jsou spřízněni volbou a způsob, jakým se Andrzej Duda ujme svého úřadu, nejspíše rozhodne o osudu Kaczyńského Práva a spravedlnosti (PiS) v podzimních parlamentních volbách. Bude-li Duda držet svůj současný kurz občanského prezidenta neztrácejícího kontakt s občany a ochotného k dialogu, může se mu podařit prolomit dogma nadužívané v posledních osmi letech vládní Platformou. Dogma, že cokoliv je lepší než PiS vedené paranoidním Kaczyńským, který se lidsky pochopitelně nedokázal srovnat se smrtí svého milovaného dvojčete a vidí nepřítele nalevo i napravo. Nebo spíše na Západě i na Východě. Dogma, které se drolí už teď.
Probuzení na vavřínech
Aktivista Krystian Legierski je ateista a otevřený homosexuál. Těžko si představit nepravděpodobnějšího voliče Andrzeje Dudy. A přesto jím je. „Nevěřím Dudovi ani PiS. Ale nebojím se jich. Chci potrestat Platformu za jejich strašení vládou PiS, za osm let lží a manipulací,“ říká rozhodně. Zvláště na mladé Poláky, kteří Kaczyńského vládu už ani nepamatují, přestává tento typ kampaně fungovat, což přiznává i devatenáctiletý student Jacek Adamiuk. Sám je voličem věčného klauna polské politiky, libertariána Janusze Korwina-Mikkeho, a volbu mezi Platformou a Právem a spravedlností považuje za volbu mezi dvěma zdiskreditovanými politickými subjekty. Přesto volil Dudu. „Právo a spravedlnost nebylo osm let u vlády, a přesto se na ně svádí všechny existující neúspěchy, je to trapné. Duda alespoň mluvil o Polsku, Komorowski jen o tom, jak je hrozný Duda, protože je z PiS.“
Právě lidé jako Jacek, kteří nepatří k pevnému elektorátu Práva a spravedlnosti, nakonec rozhodli. Většina z nich v prvním kole buď nepřišla k volbám, nebo volila rockera Pawla Kukize. Ten ve svém programu kromě zavedení jednomandátových volebních okrsků neslíbil nic konkrétního, zaštiťoval se všeobecnými a nacionalistickými hesly. Jeho zázračných dvacet procent šokovalo nejen Poláky a poukázalo na tři skutečnosti: řada Poláků je znechucena věčným soubojem dvou stran, vliv mainstreamových médií se výrazně snižuje a vládnoucí Platforma by se měla zbavit svého přehnaného sebevědomí, protože je nedůvodné a škodí.
Přehnané sebevědomí výrazně přispělo k porážce Komorowského v prvním kole. Přezíravý přístup k ostatním kandidátům, absence volební kampaně, neúčast ve volební debatě – to vše sehrálo svoji roli. Čtrnáct dní mezi prvním a druhým kolem voleb lze v případě Komorowského rozdělit na dvě poloviny. Ta první byla katastrofální a přinesla mu výsměch celé země. To když vyrazil do ulic Varšavy na setkání s občany. Zde se pokoušel radit mladému chlapci, kterému doporučil, aby si jeho sestra v tíživé finanční situaci vzala půjčku nebo změnila práci. Heslo „změň práci a vezmi si úvěr“ si následně vysloužilo tisíce různě zdařilých parodií. Jindy mu zase při rozmluvě s postiženou ženou našeptávala příruční poradkyně, že má paní obejmout a pozvat do prezidentského paláce.
V druhé části Komorowski zabral, ale jeho rétorika byla pro změnu až přehnaně agresivní. Nesla se v duchu vychvalování úspěchů vlády Platformy, což se u nespokojených voličů setkalo s ještě větším odporem, a také, jak jinak, strašení vládou Práva a spravedlnosti. Svoji roli sehrál i Pawel Kukiz. Ačkoliv po prvním kole deklaroval, že nepodpoří žádného z kandidátů, dával ostentativně najevo, že Andrzej Duda je mu sympatičtější. Sám sebe od začátku označoval jako antisystémového kandidáta a Právo a spravedlnost, po dlouhá léta opoziční stranu, lze jen těžko považovat za hlavní zlo systému.
Pracovitý a svědomitý
Naopak volební kampaň Andrzeje Dudy byla snem každého volebního týmu – dynamická, aktivní, účinná. Šťastnou ruku měl hned na začátku Jaroslaw Kaczyński, který navzdory všemu zůstává schopným politikem, když jako kandidáta své strany zvolil právě málo známého Andrzeje Dudu. Tehdy, před několika měsíci, kdy podpora Bronislawa Komorowského v průzkumech dosahovala více než 60 procent, si však mnozí novináři vysvětlovali jeho krok jinak. Jako vědomou rezignaci tváří v tvář suverénnímu Komorowskému, vypuštění prezidentských voleb a přípravu na parlamentní.
Nebylo tomu tak. Do čela Dudovy kampaně se postavila Beata Szydlo, žena, kterou s prezidentským kandidátem pojil status nepříliš známé poslankyně PiS a která dost možná právě díky prezidentským volbám objevila svůj dosud skrytý talent. Na vítězství Andrzeje Dudy se podílela velkou měrou a několikaminutové skandování „Beata, Beata“, které se v neděli večer rozléhalo po Dudově volebním štábu, si zasloužila.
Měla ovšem k dispozici tvárný materiál. S Andrzejem Dudou se rozhodli pro kontaktní kampaň. To znamenalo objet křížem krážem celé Polsko, zpočátku hlavně debatovat s lidmi, ptát se na jejich problémy, nechávat se zvát do jejich domácností, až později pořádat klasické volební meetingy, na jejichž závěr vždycky musí zůstat čas na neformální rozmluvy s občany – základ úspěchu kontaktní kampaně. Po prvním kole pak i na autogramiády a fotografování. Bylo to úmorné, za den bylo takových setkání v extrémních případech až deset. Malá města a vesnice, Polsko, které Dudu zvolilo prezidentem. Za několik měsíců dostal pouze dva dny volna – na výročí svého sňatku.
Duda pilně pracoval i na sociálních sítích – téměř z nuly brzy předstihl prezidenta Komorowského v počtu fanoušků na Facebooku i na Twitteru. Jeho tým zde zveřejňoval fotografie z jeho setkání s lidmi, jako vystřižené z učebnice dobrého marketingu. Virální se stala třeba fotka, na níž Duda líbá ručku malé holčičce. Na apríla se inspiroval kupříkladu prezidentem Obamou a přečetl nenávistné komentáře na svou osobu.
Proběhla setkání s odbory, podnikateli, studenty, bezdomovci. Navštívil všechna významná polská poutní místa, aby ještě zdůraznil už tak zřetelnou podporu katolické církve. Polským biskupům to nelze vyčítat. Komorowski o ně zájem nejevil, naopak v některých vypjatých částech kampaně po prvním kole byl až proticírkevní – právě poukazováním na Dudův důsledný katolicismus, které se poněkud minulo účinkem. Ti, kterým leží katolická církev a její postavení v polské společnosti v žaludku, by Dudu stejně nikdy nevolili.
Sympatická kampaň, spousta až populistických slibů a také absence komplikované politické minulosti se skandály, to byly největší zbraně Andrzeje Dudy. Úsměv mu na tváři zamrzl jen jednou. To když novinář Tomasz Lis ve svém pořadu na veřejnoprávní TVP použil tweet jeho devatenáctileté dcery Kingy deklarující, že Duda po svém vítězství v prezidentských volbách vrátí Oscara za film Ida Američanům. Problém byl v tom, že profil byl na první pohled falešný a Dudy se zesměšnění jediné dcery hluboce dotklo. Ve finále mu však vzhledem k Lisově jasným politickým preferencím přineslo jen další sympatie nerozhodných.
Pokud se ptáte, co vlastně v té době dělal Bronislaw Komorowski, pak vězte, že téměř vůbec nic. Jeho kampaň před prvním kolem v podstatě nejestvovala. A čtrnáct dní na nápravu nestačilo. A jeden zajímavý detail. Zatímco Duda se po prvním kole vydal agitovat tam, kde prohrál, Komorowski činil přesný opak – vyrazil tam, kde vyhrál. Ačkoliv to nic nezměnilo a oba kandidáti si podrželi své voličské bašty, neexistuje lepší důkaz rozdílné mentality obou kandidátů. Nebo jejich štábů.
Byl jako vanilkový puding
Akademia Górniczo-Hutnicza im. Stanisława Staszica v Krakově je největší polskou technickou univerzitou. Vznikla roku 1919 a v současnosti tu studuje na čtyřicet tisíc studentů. Studentský campus tvoří nižší budovy tvořící spolu dlouhé sídlištní bloky pamatující socialismus a také několik nových výškových staveb. Umetené chodníčky, sportovní hřiště i pískoviště. Blok číslo 3 je ubytovnou pro vědecké pracovníky univerzity. A právě zde se začal psát životní příběh Andrzeje Dudy.
Jan a Janina Dudovi, rodiče nového polského prezidenta, jsou dnes oba univerzitními profesory. Dětství však Andrzej Duda prožil v poměrně specifických podmínkách. Prvních deset let totiž strávil s rodiči na studentské ubytovně, obklopen pouze dospělými. Mladí rodiče jej také vychovávali jinak, než bylo tehdy zvykem. „Děcko je třeba především respektovat, přece je to člověk, i když malý,“ říká Jan Duda a nezastírá vychovatelskou pýchu.
Zdvořilý, vynikající student. Tak na Andrzeje Dudu vzpomínají jeho profesoři z elitního gymnázia Jana III. Sobieského v Krakově. Možná až příliš zdvořilý. „Byl jako vanilkový puding. Snažil se navazovat bližší kontakty s učiteli. Nemohla jsem se zbavit pocitu, že vždycky říkal to, co od něj chtěli slyšet,“ řekla po letech jedna z Dudových učitelek, která si nepřála zveřejnit své jméno. Její anonymní výpověď zveřejnila liberální Gazeta Wyborcza a právě tento způsob kampaně vedený vůči Dudovi měl nakonec přesně opačný účinek.
Ve dvanácti letech vstoupil Andrzej Duda mezi skauty, což je epizoda, k níž se dodnes hrdě hlásí jako k něčemu, co ho výrazně formovalo. Stejně tak ke své katolické víře, v níž byl vychován. „Doma jsme často řešili například to, proč je katolická církev tak důsledná ve svých zásadách a tak shovívavá k hříšníkům,“ vzpomíná Jan Duda, „došli jsme vždy k názoru, že je to nejlepší filosofie.“
Ačkoliv byl technickými obory doslova obklopen, nelákaly ho. Na gymnáziu navštěvoval humanitně zaměřenou třídu a toužil po studiu práv. Poslední rok před maturitou potkal svoji ženu Agatu, premiantku z rivalské školy, dceru židovského básníka a profesora literatury Juliana Kornhausera. Vztah náctiletých studentů vydržel dodnes, v roce 1994 byl zpečetěn sňatkem, o pár měsíců později se narodila jediná dcera Kinga.
Duda nakonec opravdu zamířil na práva, zatímco jeho žena si na Jagellonské univerzitě v Krakově zvolila germanistiku. Po ukončení studií začal pracovat na univerzitě, kde roku 2004 získal i doktorát. S politikou tehdy koketoval jen okrajově. Byl členem liberální Unie Wolności, jejíž liberalismus však spočíval především v ekonomických otázkách. Sociálně se jednalo spíše o konzervativní stranu prosazující zákaz potratů či ratifikaci konkordátu.
Po parlamentních volbách roku 2005 začal Andrzej Duda spolupracovat s poslaneckým klubem Práva a spravedlnosti, tedy strany, která volby vyhrála a spolu se Sebeobranou a Ligou polských rodin vytvořila neslavnou koalici, která se po pouhých dvou letech rozpadla. Podílel se na práci parlamentních výborů, tedy Sejmu a Senátu. Nějakou dobu byl tajemníkem ministerstva spravedlnosti, ale v roce 2007 s odchodem ministra spravedlnosti Zbigniewa Ziobry následoval svého nadřízeného.
Už o rok pozdějí si jej však vytáhl tehdejší prezident Lech Kaczyński a jmenoval jej svým tajemníkem. Obdivem k němu se ostatně Duda nikdy netajil – i ve své prezidentské kampani se hlásil k jeho odkazu a deklaroval, že bude pokračovat v jeho díle. Po katastrofě ve Smolensku a vítězství Bronislawa Komorowského nad Jaroslawem Kaczyńským podal demisi. Ve volbách roku 2011 byl se 79 981 hlasy zvolen poslancem Sejmu. To pro něj znamenalo vstup do vysoké politiky. O dva roky později byl jmenován mluvčím strany, obě funkce však opustil poté, co se stal v roce 2014 europoslancem.
Čas ukáže
Navzdory počátečnímu poplachu by byl zásadní obrat v polské zahraniční politice překvapením. Andrzej Duda se ve své volební kampani důsledně vyhýbal rétorice Jaroslawa Kaczyńského vůči Německu, je příznivcem polského členství v EU, odmítá pouze euro a nejspíš se bude snažit o silnější prosazování národních zájmů, v čemž jistě lze najít paralelu s Viktorem Orbánem. Na rozdíl od Orbána si však Duda rozhodně nebude pěstovat vztahy s Putinem. Duda je ke škodě Přátel Ruska v České republice, kteří se radovali z jeho výhry, orientován velmi protirusky, jeho postoj je naopak ještě důraznější než postoj předchůdce. Je příznivcem trvalých amerických základen na území Polska a zastává názor, že Ukrajinu nelze hodit přes palubu.
Na domácí scéně jsou prezidentské volby jen předehrou těch parlamentních. Už teď je však skoro jasné, že přinesou zemětřesení a výrazně do nich promluví nová politická uskupení. A že se dost možná skončí éra Platformy a s ní také nevýrazné premiérky Kopaczové. Éra, kterou sice lze ze zahraniční perspektivy označovat za nejúspěšnější v novodobé historii Polska, ale také éra, která velkou část Poláků znudila a zklamala. Elektorát Andrzeje Dudy totiž nezaměstnanost mládeže, neustávající odliv lidí do emigrace, stagnující růst mezd, nebo zvýšení věku pro odchod do důchodu interesuje víc než umístění Polska v ekonomických žebříčcích.
V nejhorší pozici hned po Platformě je ale sám Duda. V kampani mnoho nasliboval, zejména pak těm, kteří mu nakonec hlas doopravdy dali. Studentům, u nichž získal téměř 64 procent podpory, nebo třeba rolníkům, kteří mu dali 66 procent všech svých hlasů. A vůbec nejvyšší podporu získal potom od emigrantů. Ti z amerického Chicaga jej zvolili více než 90 procenty.
