Krajské volby jsou za námi a kromě pár dílčích úspěchů, jakým je například nakopnutí chronického lháře Michala Haška, nic moc pozitivního nepřinesly. Republika zůstává v sevření Agrofertu, který ještě násobně posílil své pozice a nové v krajích vytvořil. „Tradičním politickým stranám“ nezbývá než opatrně manévrovat tak, aby v parlamentních volbách nepřihrály hnutí ANO další hlasy.

Někteří komentátoři si při této příležitosti povšimli také neúspěchu roztříštěných iniciativ, jejichž hlavním volebním tahákem byla migrace. Neúspěchu? Jak se to vezme, koalice Okamury a Veleby, respektive SPD a SPO, uspěla ve většině krajů, a zbytek scény, v níž zuří bitva o koryta, měl podobné šance jako veselá seskupení typu Balbínovy poetické strany nebo Pravého Bloku Petra Cibulky.

Vítěz voleb, hnutí ANO, dokázal jejich potencionální voliče zachytit a vysát. Svědčí o tom i komentář jistého pana M. V., který se v internetové diskusi zmínil, že ve volební kalkulačce mu sice vyšla Dělnická strana sociální spravedlnosti, ale ta je „nevolitelná“ (zda proto, že se M. V. stále nepovažuje nácka, nebo naopak DSSS nepovažuje za stranu „zvolitelnou“, těžko říct), a tak by hlasoval pro ANO, které považuje za dostatečně protiimigrantské. Jedná se o poměrně rozšířený nešvar.

Proti imigrantům v proimigrantské frakci 

Hnutí ANO zasedá v rámci Evropského parlamentu v Alianci liberálů a demokratů pro Evropu (ALDE). O volby do Evropského parlamentu je v Česku tradičně ještě menší zájem než o ty do krajů a Senátu, ale poslední rok unijního vývoje přinesl výrazný nárůst zájmu o činnost českých poslanců v rámci EP. Zejména otázky spojené s migrační krizí vzbudily nový zájem o těch pár šťastlivců, na které jejich zvolením spadla zlatá vrata.

Lídr frakce ALDE Guy Verhofstadt je v podstatě takový zrzavý Jean Claude Juncker. Evropskou unii by integroval na dřeň, rád by „více Evropy“. Krize EU podle něj není krizí EU, ale nedostatku EU. V rozhovoru, který poskytl při své poslední české návštěvě Blesku, za největší problém EU označil, že při rozhodování o klíčových otázkách „pokaždé všichni musí souhlasit, sedmadvacítka, osmadvacítka předtím, než přistoupíme k činu“.

Verhofstadt za svět zítřka nepovažuje svět národních států, rád by vytvořil Evropskou armádu, důkazem příkladné integrace muslimských imigrantů jsou podle něj skandinávské země. Uprchlické kvóty vítá, dublinská nařízení, tedy praxi navracení migrantů do první země vstupu, by zrušil. Poměrně paradoxní situace vznikla díky rozhodnutí jmenovat Verhofstadta „vyjednavačem pro Brexit“ poté, co to chtěl Britům za jejich rozhodnutí pořádně vytmavit.

Ve vztahu k Andreji Babišovi je pak Verhofstadt učebnicovým příkladem pokrytce. Ještě by se mu snad dala odpustit naivita, s jakou hájí svého přítele při nařčení z oligarchie. „Oligarcha je někdo, kdo za své ekonomické impérium vděčí politickým vazbám, což je pravý opak pana Babiše, který svou pozici vybudoval zdola. Navíc na mě působí velmi skromným dojmem, rozhodně to není Berlusconi.“

Chudák o Babišových vazbách na vlády sociální demokracie zřejmě nikdy neslyšel. Nelze mu však vyčítat, že nestuduje vyšetřovací komise polského Sejmu. Že Babiše hájí i ve věci střetu zájmů, který „u něj nepozoruje“, je už krapet víc na pováženou. Samostatnou kapitolou je ovšem to, jak přehlíží jistý typ Babišových výroků, za který jinak nenechá niť suchou na Miloši Zemanovi, Viktoru Orbánovi či Jarosłavovi Kaczyńském.

Trojice Zeman, Orbán, Kaczyński je přitom v jeho bipolárním vidění světa původcem všeho zla. Obviňuje ji ze „stupidních nápadů“, z používání „vždy negativní rétoriky“ a zavádění „autokratického vedení jako nového modelu pro Evropu“. Protože si zřejmě uvědomuje, že na rozdíl od Orbána a Kaczyńského nemá Zeman prakticky žádnou reálnou moc a jen tak plácá, co mu slina na jazyk přinese, věnuje se mu o něco méně.

Ale pořád se jím zabývá dostatečně na to, aby nemohl přehlédnout výroky svého kolegy z ALDE, který v protiimigrační a protiunijní rétorice na domácí půdě se Zemanem soutěží a sem tam ho dokonce i předběhne. Před nějakým časem si Verhofstadt vylil žluč na Zemana kvůli jeho výrokům výrokům o nefungující integraci muslimů v západní Evropě. Zeman tehdy prohlásil, že integrace muslimů v západní Evropě je prakticky nemožná.

Verhofstadt naprosto ignoroval, že se ve stejné době v podstatě analogicky jako Zeman vyjádřil jeho kolega a „osobní přítel“ z frakce ALDE Babiš, který řekl: „Očekávám, že se přistěhovalci přizpůsobí evropským podmínkám. Jenže to oni nechtějí, což považuji za nepřijatelné. Podívejte se na Brusel, na čtvrť Molenbeek, odkud pochází několik teroristů, kteří zaútočili v Paříži.“

A ignoroval i daleko tvrdší Babišovy výroky: „Musíme udělat všechno proto, abychom migranty odmítli. Včetně kvót, kde jsme byli přehlasováni. Chci kvóty odmítnout i za cenu sankcí,“ hlásal Babiš v srpnu tohoto roku. V červenci zase ostře vystoupil proti záměru vlády přijmout 80 syrských uprchlíků. „Upřímně nevěřím tomu, že se dokážou integrovat do naší společnosti. Je to obrovské riziko, když vidíte, co dělají za zvěrstva někteří lidé, kteří nedostali azyl v Německu. Takže Česká republika by v této situaci neměla přijímat žádné uprchlíky,“ napsal Právu.

Je nepravděpodobné, že by si šéf ALDE obrovského množství velmi tvrdých výroků, které Babiš vznesl na margo imigrantů a postupu EU, toho postupu, který by podle Verhofstadta měl být vůči národním státům ještě direktivnější, nevšiml. Buď tedy svého „stranického“ kolegu nekritizuje proto, že s ním na rozdíl od Orbána, Kaczyńského a nakonec i Zemana sedí v jedné frakci, nebo proto, že ví, že to Babiš na rozdíl od nich nemyslí moc vážně a jedná se z jeho strany jen o „politiku žvástu“.

Nic než žvásty

Politika žvástu zbavuje odpovědnosti za dopady výroku, kterým by v politice mělo být navrhování řešení v souladu s vyřčeným postojem. Utrousit něco dobře zapamatovatelného, rezonujícího dlouho v hlavách posluchačů, a pak nedělat nic. Někdy výrok jemně zahladit, jako v případě romského tábora v Letech, jindy ho prostě jen pustit do éteru a čekat, co se stane. Jako v případě trestu smrti, o jehož podpoře se Babiš zmínil v době rozjitřených nálad po násilné smrti školačky z Klášterce, jako v případě odchodu z EU, pro který by prý jako britský občan hlasoval.

Za normálních okolností by byl Babiš chycen za slovo novináři a musel by každý ze svých výroků sáhodlouze vysvětlovat, stejně jako se to u daleko mírnějších vyjádření stalo svého času třeba Miroslavu Topolánkovi, který se v soukromém rozhovoru zmiňoval o orientaci a původu některých členů vlády, nebo Jiřímu Čunkovi po rovněž soukromém telefonátu, v němž se nelichotivě vyjádřil o Romech. Babišovi se jeho mediální impérium vyplatí.

Ví, že na rozdíl třeba od Orbánova Maďarska se Česka problém migračních vln nikdy reálně nedotkne a že čeští voliči jsou preventivně nastavení tak, že by pro jakoukoliv vládu byla smrtící desetina toho, co předvedla Angela Merkelová v Německu. Zároveň ví, že zatímco kritika imigrace nic nestojí a voliči na ní slyší, „sluníčkařením“ si vyslouží jen volební výprask, protože český politický diskurz se dávno posunul jinam a s vítáním uprchlíků si už nezadá nikdo kromě Zelených a části TOP 09.

Pod pláštěm drsňáckých výroků tak přikryje své straníky typu Jiřího Zlatušky, podle něhož jsou ODS a Petr Fiala „prvotřídní xenofobové a populisté“, aniž by si všiml, jak vedle uměřených výroků profesora Fialy působí jeho stranický šéf, nebo „hatefree“ ministra spravedlnosti Roberta Pelikána zoufajícího si nad nedostatečným uplatňováním „zákonů proti nenávisti“ šířené proti islámu bez reakce policie, které by ještě rozšířil o zákaz „hanobení na základě sexuální orientace, pohlavní identity a třídy“.

Voliče, kterým stačí kobliha, detaily nezajímají.