Martin Konvička se vyjádřil ke kauze studentky Eman Ghaleb. Pochopitelně nezkritizoval její názory, ale podrobil dívku kompletnímu zkoumání, z něhož vyšlo najevo, že se jedná o frustrovanou holčičku prahnoucí po zájmu svých chlapeckých spolužáků. Z vnějšku je to možná prapodivné, ale neudivuje to nikoho, kdo s docentem už přišel, byť třeba jen v internetových diskusích, do styku. Aby byl člověk takto odborně posouzen, nemusí být ani muslim. Ad hominem je totiž v těchto diskusích jako doma. A ještě je to poněkud lepkavé.

Bylo mi tehdy sedmnáct let. Nenosila jsem hidžáb, měla jsem krátce po konverzi ke katolictví, chodila jsem na střední školu a ve volném čase psala blogy. Nijak sluníčkářské. Psala jsem i o svých obavách z islámu, ačkoliv od IVČRN jsem se vždycky držela dál. Párkrát nasdíleli můj článek. Měla jsem pár známých z tehdejšího okruhu IVČRN, z nichž se v několika případech vykrystalizovali fajn lidé – z nějakého důvodu to však byli ti, co se později s hnutím rozešli. Rozčarovaní, zhnusení, odhalili, že pod maskou boje proti islámu se v nejužším kruhu sympatizantů ukrývá něco temnějšího než boj za evropské hodnoty. Často se jednalo o křesťany – katolíky, kterým Konvička přezdíval buď křesťanisté nebo kakalíci.

Já to zjistila dřív. V takzvané tajné skupině IVČRN, kde bylo několik tisíc lidí (a podle toho to s tou tajností vypadalo) jsem tehdy přišla na přetřes snad kvůli nějakému blogu o Slavících a raperu Řezníkovi. Tehdy jsem se o sobě dozvěděla spoustu novinek, jako například, že „ta holka je psychopat a v horizontu cca dvou let, až vyprchá její počáteční okouzlení katolicismem a zjistí, že jí jako ženě nevyhovuje ta banda idiotů, tak je ideální matroš na konverzi k islámu“. Dva roky uplynuly a konvertovat k islámu se stále nechystám, pořád jsem katolička, zda mám dissociální poruchu osobnosti, to nevím, pokud ano, tak ji zdařile skrývám i sama před sebou.

Tehdy se mě proti moudré diskutérce Vergeri Fosh, jejíž pravou identitu znám a tak nějak bych řekla, že podle sebe soudila druhé, zastal sám Konvička tvrzením, že vzhledem k tomu, že nezastávám islamofilní teze, mohu si klidně psát o čtvrcení lidí, jak libo. Psala jsem tehdy totiž sérii o zločinech a trestech, zkrátka mě to bavilo, ostatně jsem chodila na psychologii a kriminalistiku, jen tak ze zájmu. Chtěla jsem psychologii i studovat, nakonec jsem alespoň prozatím dala přednost politologii a spíše než psychologické aspekty trestu mě začaly zajímat ty právní. Z diskuse si pamatuji příspěvek Konvičky, že pravděpodobně rozsekám něčí varlata a naplním jimi monstranci. Stále nic, svět je zlý, nejsou varlata ani monstrance.

S Martinem Konvičkou jsme si pak vyměnili množství zpráv, jejichž obsah samozřejmě nezveřejním, protože soukromá korespondence má navždy zůstat soukromou. Přesto jsem byla na X  „veřejných“ místech svědkem, jak on a jeho nejužší okruh spolupracovníků „odhalovali“ sexuální orientaci či zaměření – jistě v souladu s posledními poznatky vědy – podle profilové fotografie na Facebooku. Papež František ještě jako arcibiskup v Buenos Aires myl a líbal nohy dětí umírajících na rakovinu? Fetišista! Možná pedofilní. Nějaký chlapec alternativního vzhledu na demonstraci proti rasismu? Mikropenis, kterého žádná holka nechce! Diagnózy od notebooku jako způsob diskreditace oponentů.

Pedofilové, sadomasochisté, „subinky“, dominy – jaký je asi svět člověka, který rozpozná sexuální zaměření podle tvaru nosu a úst? Trochu to připomíná recesistický web Feministky.com, kde autorky, nebo spíše autoři pod ženskými pseudonymy, odhalovali sexuální podtexty v košíkové, jahodové zmrzlině, vatikánském obelisku, šplhání na tyči, okurkách, rohlících a všem možném i nemožném, pro pobavení tisíců a tisíců čtenářů, kteří si na web chodívali zlepšit náladu.

Eman Ghaleb z toho nakonec vyšla ještě dobře jako „děvče útlé, plaché, zakřiknuté, snědší než spolužáci, co sedává v 1. lavici a nějak kór velkému zájmu kluků z posledních lavic se netěší.“ Jinak řečeno, Eman je ošklivé a v kolektivu neoblíbené káčátko, které se snaží zviditelnit svým hidžábem před kluky ze zadních lavic. Když pomineme, zda-li je vhodné, aby se bezmála padesátiletý otec od rodiny a vysokoškolský učitel tímto stylem navážel do náctileté dívky, zjistíme, že je to jen další výplod mysli, kterou nějaké vnitřní puzení neustále nutí každý lidský motiv sexualizovat.

Eman nejspíš není vůbec plachá a zakřiknutá, útlost a snědost neimplikuje neoblíbenost v kolektivu, naopak šikanou velmi často procházejí děti, které se na první pohled nijak zvlášť neodlišují. Jejich tyrani vycítí vnitřní nejistotu. Mediální pozornost si získala dávno před kauzou s vyhazovem ze školy kvůli hidžábu, a sice při úklidu parku po rozjařených arabských turistech. A klidně se může těšit velkému zájmu kluků nejen z posledních lavic. Martin Konvička je totiž dost mizerný odhadce.