Domácímu vzdělávání se na lepší časy nesvítá. Postoj nové ministryně Kateřiny Valachové je, jak sama říká, rezervovaný. Na kýženou změnu školského zákona si příznivci homeschoolingu budou muset počkat.

Je zajímavé, že natolik marginální téma, jakým u nás domácí vzdělávání bezpochyby je, dokáže vzbudit tolik emocí, čehož jsme byli svědky před několika měsíci při schvalování nového školského zákona. Zastánci domácího vzdělávání tehdy chtěli vypustit větu „individuální vzdělávání lze povolit pouze žákovi prvního stupně základní školy“ a setkali se přitom s odporem ministra Chládka i některých poslanců, mezi nimiž byla nejvíce vidět poslankyně a učitelka Marta Semelová.

Po léta však většina lidí ani netušila, že něco takového u nás vůbec funguje, a stovky dětí bez většího zájmu společnosti absolvovaly školní docházku doma. Snahy Michala Semína a Společnosti přátel domácí školy o zavedení domácího vzdělávání lze datovat do druhé poloviny devadesátých let. Roku 1997 se právě ve Společnosti přátel domácí školy začali sdružovat první rodiče, kteří měli zájem své děti doma učit.

Jejich snahám bylo vyhověno hned o rok později – v roce 1998 spustilo Ministerstvo školství Pokusné ověřování domácího vzdělávání pro první stupeň. Prvního září téhož roku, v den, kdy jejich vrstevníci museli do školy, zůstalo prvních padesát šesti až devítiletých dětí doma. I nejmladší z nich jsou dnes dávno dospělými lidmi. Během let nedošlo k žádným výrazným incidentům, děti rostly, rovněž jejich počet – velmi pomalu – rostl, jejich výsledky byly uspokojivé, valná většina z nich po páté třídě mířila na osmiletá gymnázia.

A tak roku 2005, když vstoupil v platnost takzvaný Nový školský zákon, bylo v něm již domácí vzdělávání přítomno. Tím se skončilo Pokusné ověřování a možnost této formy vzdělávání se legalizovala. Téhož roku byl podán návrh na zavedení Pokusného domácího vzdělávání pro druhý stupeň, jemuž bylo vyhověno o dva roky později. Po pěti letech ministr školství Petr Fiala z ODS rozhodl, že vzhledem k bezproblémovému fungování bude domácí vzdělávání na druhém stupni zařazeno do nové vzdělávací strategie. Přičinit se o to však již nestihl.

Kdo chce psa bít

Nepřátelský postoj nového ministra Marcela Chládka vůči domácímu vzdělávání byl zřetelný od prvních chvil. A ještě zřetelnější bylo, že ministr kromě osobní nechuti nemá po ruce daty podpořený argument, kterým by mohl domácí vzdělávání napadnout. Právě naopak. V případě Pokusného ověřování se totiž nejednalo o zkoumání jakéhosi vzorku domácích školáků, ale o zkoumání kompletního vzorku – zúčastnily se jej totiž všechny děti, které byly doma vzdělávány. Jednalo se o pouhých 102 dětí, z nichž v posledním ověřovacím roce 65 prospělo s vyznamenáním a 37 prospělo. Nepropadlo žádné dítě.

A tak se dostaly na řadu poněkud problematičtější argumenty. Ministr nejprve tvrdil, že nestačí, aby děti učil někdo s pouze bakalářským vzděláním, protože právě bakalářský diplom je podmínkou pro vzdělavatele dítěte na druhém stupni. Pokud jsou však dosažené výsledky dětí v domácím vzdělávání přinejmenším stejně dobré, jako ty u dětí ve školách, pak to zjevně stačí. Děti také dle jeho názoru nejsou dostatečně socializované, ačkoliv tyto děti obvykle navštěvují celou řadu kroužků, což jim umožňuje právě individuální přístup při vzdělávání – většina rodičů potvrzuje, že doba učení se s dítětem denně nepřesahuje čtyři hodiny, přičemž se lze zaměřit pouze na látku, která dítěti nejde. Děti jsou pak více odpočaté a další aktivity přímo vyžadují.

Během lítého boje o nový školský zákon však Chládek vyjádřil pro něj asi nejzásadnější argument proti domácímu vzdělávání. Zneužití extrémisty. Jistě, zvláště doba, kdy je společnost vyplašena islamismem, je takovým názorům nakloněna. A protože nemůžeme toto právo brát jmenovitě nějaké skupině, sebereme ho preventivně všem. Vždyť těch extrémistů je ostatně víc, například konzervativní katolíci své děti učí doma často, přičemž jim mohou vštípit jiné hodnoty, než které jsou považovány za mainstream, z jiného rohu zase útočí pochybní alternativní rodiče žijící v souladu s přírodou. Zkrátka a prostě, kdo nejde s námi, ten jde proti nám. A ještě, aby to učil své děti.

Nová ministryně Kateřina Valachová míní v této oblasti pokračovat spíše v Chládkově linii než v té Fialově. „Budu samozřejmě čekat na výsledky pokusného ověřování a budu připravena o tom s koaličními stranami jednat. Můj postoj v tuto chvíli je ale značně rezervovaný, protože se domnívám, že v rámci druhého stupně se už rozvíjí takové kompetence dětí, že pokud bychom domácí vzdělávání zavedli v nějaké větší míře a bez náležitého sledování kvality, mohli bychom tím spíše uškodit než přinést užitek,“ říká.

Co si však představit pod slovy „zavést v nějaké větší míře“? Na základě čeho by měl počet rodičů majících děti v domácím vzdělávání jakkoliv enormně vzrůst?

Je to tak jednoduché?

Chce-li totiž (ideálně extrémistický) rodič učit své děti doma, nečeká ho nic lehkého. V první řadě si musí být jist, že jeho rodině bude stačit jeden plat, protože zaměstnání na plný úvazek je obvykle nereálné. Tak nám odpadá naprostá většina české populace, která si toto dovolit buď nechce, kvůli snížení životní úrovně, nebo přímo nemůže, protože by prostě nevyžila. Poté musí prokázat, že má potřebné vzdělání, tedy v případě druhého stupně vysokoškolský diplom. I přes toto dosáhnuté vzdělání se rozhodl, že s dítětem dobrovolně zůstane doma.

Pak si musí vybrat kmenovou školu, kam dítě bude docházet na přezkoušení. Ve spádové škole to dost možná nepůjde, protože, jak se lze dočíst ze zkušeností rodičů, kteří se na spádovou školu obrátili, učitelky jsou často k této formě vzdělávání velmi podezřívavé a k rodině i dítěti nepřistupují právě přátelsky. A tak je rodič nucen obrátit se na školu, která má s domácím vzděláváním zkušenosti, což je třeba Bratrská škola na Praze 7. To pro něj může znamenat komplikace s dojížděním.

Konečně si onen podezřelý potížista může podat přihlášku. Ještě předtím tedy musí obstarat potřebné pomůcky, jako například ne zrovna levné učebnice, literaturu, která mu bude pro práci s dítětem vyhovovat, protože to do přihlášky rovněž popisuje, stejně jako třeba pracovní plochu dítěte či osvětlení. V přihlášce je zároveň nucen osvětlit, jaké důvody jej k domácímu vzdělávání vedly.

K přihlášce (lze i později) musí předložit také psychologický posudek. Má další problém, protože musí nalézt vhodného psychologa. Někteří psychologové do posudků totiž promítají své názory na domácí vzdělávání, a tak bývá zvykem obrátit se na některou z křesťanských pedagogicko-psychologických poraden. Musí se připravit na několikaměsíční čekací lhůty, než se mu kýženého vyšetření vůbec dostane.

A pak to začíná. Za půl roku je třeba vměstnat do dítěte stejný objem informací jako ve škole, s tím rozdílem, že zatímco ve škole se zkouší z probrané látky a vrcholem bývá pololetní písemka z matematiky, doma vzdělávané děti přezkouší ze všech předmětů. Z půlročního učiva, které muselo vstřebat. To vyžaduje od rodiče vysokou míru sebedisciplíny a rodičovské autority, od dítěte potom maximální spolupráci. A přesto neexistuje záruka, že nepřijdou krize, vyhoření, rebelie dítěte, že nenastane vážná krizová událost v rodině jako úraz, rozvod nebo nezaměstnanost, které udělají domácímu vzdělávání čáru přes rozpočet.

Kolik lidí, ochotných to vše podstoupit, zná paní ministryně?

Nesmyslný hon na několik stovek vzdělaných a aktivních rodičů, kteří vzdělání svého potomka obětují i kariérní život, ať už tuto neobvyklou formu vzdělávání zvolili z jakéhokoliv důvodu, skvěle kontrastuje s bídou našeho školství, které se svou úroveň snaží marně povznést restrikcemi vůči alternativám (v případě ministra Chládka se jednalo také o nevraživost vůči církevním školám pověstným dobrou kvalitou a přátelským prostředím pro děti i rodiče), jen aby se některá z alternativ nestala pro určité lidi přijatelnější.