Nelehké časy zažívají blízcí jednatřicetiletého Čecha Zdeňka Makara, kterého ve východolondýnské čtvrti Poplar ubila kovovým řetězem od kola trojice mladíků. Zdeněk žil dlouhodobě v Londýně, byl úspěšný a oblíbený ve svém okolí. Jeho kamarádi záhy vybrali na převoz těla zpět do Česka během jediného dne stovky tisíc korun.
O samotném případu mnoho nevíme, Zdeněk se v osudnou středu večer v restauraci Perfect Fried Chicken na ulici East India Dock nedaleko svého bydliště pohádal se skupinou mladíků. Ti si pak na něj počkali venku a surově ho napadli. Britská policie má na vyšetření případu půl roku, ale dvě věci jsou jasné už teď. Ne, s brexitem to nemělo nic společného. A vrazi byli běloši. Ještě před deseti lety by takové otázky při tragédii, jakou je vražda mladého člověka, nikoho nenapadaly, dnes byly nejdiskutovanější. O době, ve které žijeme, to vypovídá mnoho.
Vypustil brexit džina z lahve?
Jako první se po Zdeňkově smrti objevily spekulace, že se stal obětí nenávistných Angličanů, kteří si vyrovnávají účty s imigranty ze zemí střední a východní Evropy. Spouštěčem těchto útoků byl pochopitelně, jak jinak, brexit, který dosud nejstarší evropskou demokracii proměnil div ne v Německo počátku třicátých let, kam neradno jezdit, protože tam po slovanské krvi žízní staří, hloupí a chudí xenofobové, kteří v tomto binárním vidění světa přečíslili mladé, vzdělané a bohaté zastánce setrvání v Evropské unii.
Hlasování přitom prokázalo, že nejvíce prounijní částí Británie je Skotsko. Pro setrvání v Evropské unii hlasovalo dvaašedesát procent Skotů. Podle výše zmíněné logiky by to mělo znamenat, že zatímco Skotsko je oázou multikulturalismu, Anglie a Wales si vykračují opačným směrem. Jenže tomu tak není, alespoň nejsme-li ochotni připustit, že se společnost každých pár let dramaticky mění a brexit infikoval dosud pro diverzitu horující občany xenofobním jedem.
Skotsko vykazuje po řadu let vyšší míru rasistických vražd jakož i zločinů z nenávisti než Anglie a Wales. Zločinů z nenávisti bylo například v roce 2013 v Anglii a Walesu hlášených 44480, z čehož 37484 jich bylo rasistických, a ve Skotsku, které má více než desetkrát menší počet obyvatel než Anglie a Wales, jich bylo 5852, z toho 4148 rasistických. V letech 2000 až 2013 se rasistický prvek objevoval v 1.8 vraždy na milion obyvatel ve Skotsku, zatímco pro celé Spojené království připadalo na milion obyvatel „jen“ 1.3 rasistické vraždy.
Tím samozřejmě nelze bagatelizovat útoky na přistěhovalce, zejména na Poláky, ale příčinná souvislost mezi nimi a brexitem není tak jednoznačná, jak se může na první pohled zdát. Aby totiž měla xenofobní rétorika u voličů úspěch, musí být ve společnosti tyto nálady přítomny dlouhodobě. I v politice platí zákon poptávky a nabídky. Britská zášť k Polákům, kterých na ostrovech žije přes sedm set tisíc, není nová a nepodnítil ji brexit.
Brexit ve společnosti rozvířil nenávist, ale byla to nenávist sršící z obou stran. Zajímavou kapitolou jsou útoky na ty, kteří hlasovali pro odchod a ve vyhrocené atmosféře museli čelit urážkám, kdy o nich „remainisté“ tvrdili, že jsou rasisté, xenofobové, neandrtálci a bigotní nevzdělaní idioti. Twitter se plnil ageistickými urážkami britských důchodců, kterým nejeden skutečný mentální neandrtálec přál brzkou a bolestivou smrt.
Incident z východního Londýna
V Británii však „kupodivu“ i po brexitu nadále existuje, a je jednoznačně dominantní, běžná kriminalita, která si nevybírá podle rasy ani národnosti, vyskytuje se více v problémových čtvrtích, mezi které patří i ta, v níž Zdeněk žil, a snaha spojovat každý útok na lidi z východní a střední Evropy s brexitem vyjde pravděpodobně na prázdno ještě mnohokrát.
Rasistický předsudek umlčela realita
Když ministerstvo zahraničí krátce po vraždě dementovalo, že by útok nějak souvisel s pobrexitovými politicky motivovanými útoky proti přistěhovalcům, vyrojila se další skupina vševědů, která si byla naprosto jistá, že za smrtí Čecha musí stát „nebrité“ – černoši, Arabové, ideálně muslimové. Tomu pak nahrával fakt, že Poplar je čtvrtí plnou Bangladéšanů a Somálců. Rodilí Britové tvoří jen něco přes třicet procent obyvatel.
Těmto spekulacím ještě vlila energii do žil informace, že Zdeňka ubila „skupina mladíků“. „Mladík“ se stal v češtině původně politicky korektním synonymem pro Roma a nově také pro nebílého imigranta. Je spravedlivé říct, že i v britských médiích se v diskusích pod články objevovaly, zřejmě v souvislosti s Poplarem, komentáře sugerující, že vrah jistě nebyl běloch, že „white lives matter“.
Britští diskutéři však na rozdíl od těch českých museli vědět, že se podoba útočníka dříve či později v médiích objeví a oni se tak dočkají i kýžené informace, jaké barvy vrah vlastně byl. Britské zákony se zveřejňováním identity zletilého podezřelého na rozdíl od těch českých nemají problém, a tak brzy uzřela světlo světa bílá tvář a anglické jméno násilníka Raymonda Sculleyho.
Z xenofobní vraždy či kriminality neevropských přistěhovalců tak zůstal jen ideologicky nevyužitelný čin frustrovaných nicek. „Jen.“
