Česká režisérka a publicistka Monika Le Fay v kauze norských dětí významně přilila do ohně veřejné debaty. Svým předchůdcům v diskusi a také kolegům novinářům vyčítá mnohé, zejména antinorskou hysterii. Sama však v některých argumentech přehání. Přesto je důležité v diskusi pokračovat.

V článku, který vyšel na Svobodném fóru 13. února, autorka upozorňuje, že se zapomíná na podstatu případu. Na to, že „jde o děti, které byly s vysokou pravděpodobností sexuálně zneužívané, přičemž jejich matka byla zřejmě u toho, když se to dělo“. Troufám si říci, že na děti se v této debatě myslí. Problém je však v oné „vysoké pravděpodobnosti“, která je přeci jen sporná a tudíž na ní nemůže být založeno vážné obvinění paní Michalákové. Pak je tu skutečnost, že odebrání dětí je opravdu vážný zásah do rodiny. A je zcela logické, že takový zásah veřejnost sleduje a také silně prožívá.

Monika Le Fay píše, že kauza je natolik zamotaná, že se v ní málokdo vyzná. Sama však mluví o „zřejmých faktech“. Kupříkladu říká: „Přestože úřady měly zájem zachovat rodinu, rozhodly se nakonec jinak“. Ano, rozhodly se jinak, ale ve všech třech soudních spisech, které mají novináři včetně mne k dispozici už skoro rok, marně pátrám po důkazech, že úřady měly zájem rodinu zachovat, stejně jako po důvěryhodném zdůvodnění skutečnosti, proč se norský úřad na ochranu dětí Barnevernet rozhodl rodinu Michalákových nesanovat.

Samo Norsko uznává, že odebrání má být až tím posledním opatřením a že je důležité v prvé řadě pomáhat rodině. Pomoc však byla Michalákovým – z toho, co lze vyčíst z rozsudků – v podstatě odmítnuta. Nepíše se proč. Že mohlo jít o následek osobních anymozit mezi pracovnicí B.V. a paní Michalákovou je docela možné. Ale v tomto případě jde o děti, které byly odebrány matce. To je natolik vážná skutečnost, že je třeba takové motivy buď jasně vyloučit a nebo zcela přehodnotit celou kauzu.

Dále: „Bylo zjištěno, že v rodině dochází k brutálnímu násilí, které otec s diagnózou paranoidní schizofrenie páchá na své ženě a na dětech“. Ve spisu skutečně stojí, že otci byla diagnostikována paranoidní schizofrenie. To by snad pro zastánce lidských práv neměl být důvod k odebrání dětí. Ano, děti pravděpodobně nežily v harmonickém prostředí, matka to před soudem uznala, ale pro odebrání dětí matce či dokonce zbavení rodičovských práv matky mi to připadá pořád nedostatečné. Přiznám se rovněž k jisté emoci: To, že paní Michaláková o své děti bojuje, jí přičítám v prospěch.

Dále Monika Le Fay píše, že by neměly být brány na lehkou váhu výpovědi svědků a dítěte. „Zpochybňovat výpověď týraného a zneužívaného dítěte znamená dopouštět se na něm opakovaného násilí.“ Faktem je, že Eva Michaláková má (dospělé) svědky i na své straně. A ke složité otázce dětských výpovědí je možno opět uvést jako zdroj spisy. Lze vyčíst, že ani soud neuznal výslech staršího syna před norským úřadem Barnevernet, protože ho považoval za zmanipulovaný. Výpověď přechodné pěstounky, se kterou se paní Michaláková nepohodla, byla rovněž zpochybněna.

Monika Le Fay však správně píše, že „Sociální úřady i soud se shodly v tom, že děti byly bité, matka jim nedokáže zařídit bezpečné prostředí a je bezpodmínečně nutné, aby šly z rodiny pryč.“

To je skutečně popis reality. Shoda dvou norských institucí. Zda to však bylo dobré řešení, zůstává otázkou.

Žánr, který Monika Le Fay zvolila, je esej. Může proto říkat cokoli, aniž by své argumenty příliš dokládala. Ale používá-li spojení jako „zřejmá brutalita“, „evidentní spokojenost dětí v Norsku“, nebo „úřady a soud vše velmi podrobně a nestranně zmapovaly“ a podobně, pak se ptám, odkud svá tvrzení bere a čím je může doložit? Předpokládám, že máme k dispozici tytéž soudní spisy poskytnuté stranou paní Michalákové, kterou Monika Le Fay obviňuje ze zamlčování informací.

Důvěra v pravdivost a relevanci dětské výpovědi je nicméně vážná věc. Rovněž jsem tuto otázku konzultovala odborníky. Dozvěděla jsem se, že u velmi malých dětí se nakonec dříve či později většinou ukáže, „jak to bylo“. Je možné rodinu sledovat a počkat, až dítě dokáže vše přesně popsat (v případě pochybností a ty zde byly). Byl-li hlavním podezřelým otec, pak po té, co odešel, mohly snad děti zůstat s matkou. Ale bohužel je třeba k tomu také dodat, že co odborník, to názor. Zajisté se všude po světě setkáme s pracovníky a pracovnicemi úřadů na ochranu dětí, které to budou myslet dobře, ale budou se zároveň rozcházet ve svých přístupech.

Snad poslední věc: Monika Le Fay hovoří o presumpci neviny. Paní Michalákovou však a priori vnímá jako vinou. Snad proto, že ji jako vinou vnímá úřad Barnevernet a norské soudy v inkriminovaných spisech. V pořádku, každého názor. Jenže zatímco autorka chválí Norsko za zamlčování detailů celé kauzy, české novináře z toho viní. Prý „zatím nikdo podrobná fakta ze spisu necitoval. Na to matka sází a spoléhá a tím pádem má zcela volný prostor. Jako původně podezřelá  ze sexuálního násilí a usvědčená z bití se přes noc stala prototypem ženy, která nejenže čelí svému osudu, ale zároveň hájí také naše české zájmy“. Vidím v tom rozpor. Chci důrazně připomenout, že paní Michaláková a její advokáti dali kompletně k dispozici dostupné soudní spisy a nikdy se nebránili rozhovorům. Pokud čeští novináři necitují do mrtě detaily, které jsou v nich uvedené, stojí za úvahu, zda tak nečiní z podobného důvodu jako norské instituce – zda nechtějí zbytečně do budoucna zatěžovat děti, o které jde až v první řadě.

S Monikou Le Fay zcela souhlasím v tom, že Česká republika má rovněž máslo na hlavě. Máme daleko víc utýraných dětí, než Norsko a Velká Británie. Zároveň je ale dobré připomenout, že jsou tu lidé, kteří se snaží problém řešit a přitom se potýkají s nezájmem státu. Nadace Naše dítě upozorňuje, že Ministerstvo práce a sociálních věcí nedokáže dodat analýzu těchto smutných kauz a neziskový sektor tak nemá možnost pomáhat. Současně má pravdu týdeník Respekt, když upozorňuje, že kauza Michalákových může významně ovlivnit rozvoj dosud opomíjené pěstounské péče v České republice. Podle Respektu máme více dětí na sto tisíc obyvatel mimo rodinu, než Norsko. Je-li to tak, pak u nás dozajista děti končí spíše v ústavech, což nám mezinárodní veřejnost leta vyčítá, nežli v pěstounských rodinách, o jejichž profesionalizaci se MPSV v posledních letech začalo snažit. Mnohé se za 25 let změnilo i u nás k lepšímu. Přestože je stále co zlepšovat, přestaňme s národním sebemrskačstvím v této oblasti.

Je mi pochopitelně velmi líto, že diskusní příspěvek Moniky Le Fay způsobil až takovou reakci vůči její osobě, kterou popisuje. Že jí lidé vyčítají i nos mezi očima. To je mi líto. Ale opravdu je lepší to nečíst a soustředit se na dané téma a jeho pravou podstatu.

 Autorka je novinářka a pracuje v Českém rozhlase