Petr Ludwig je vystudovaný informatik, nyní podnikatel, konzultant, spisovatel a hlavně autor úspěšné knihy „Konec prokrastinace“. Vzdělávacím videem o rouškách s mottem „já chráním tebe, ty chráníš mě“ chce změnit přístup světa k ochranným prostředkům během koronavirové krize. Ovlivnil ho i poslední rok a půl, který strávil jednou nohou mezi Prahou a New Yorkem. Za velkou louži ho přivedlo vydání anglické verze překladu populárně-psychologického bestselleru. Ústřední témata kritického myšlení a smyslu v životě se nyní snaží předávat dál prostřednictvím přednášek, podcastů či školení pro firmy i jednotlivce, které vedou též konzultanti jeho společnosti GrowJOB. Společným pojítkem ale stále zůstávají vědecké výzkumy převáděné do praxe.

Jak vás napadlo natočit video o rouškách?

Letěl jsem letadlem narychlo z New Yorku do Prahy a byl jsem jediný na palubě, kdo měl nějakou ochrannou pomůcku. To mě přišlo zvláštní, a tak jsem si o tom našel studie a zjistil, že jich je docela hodně, které to potvrzují. Pak jsem se spojil s rektorem ČVUT panem docentem Petráčkem a lidmi, kteří roušky opravdu testovali. A ukázalo se, že není čas čekat. Že roušky jsou opravdu efektivní pro zbrzdění nákazy koronaviru. A tak jsem natočil video #RouškyVšem a později verzi určenou pro zahraničí #Masks4All.

Umíme se jako národ spojit, když jde do tuhého? Co pandemie ukázala o Češích?

Určitě, je to vidět na mnoha projektech, třeba aktivity podnikatele Josefa Průši. V jeho fabrice na 3D tiskárny začali doslova ze dne na den tisknout ochranné štíty a jejich myšlenka se dostala do celého světa. To, jak si Češi začali pomáhat, je také neuvěřitelné. Doslova Národ sobě 2.0. Jsem na to docela hrdý, že zlo, koronovirus, vygeneroval docela hodně dobra, spolupráce a inovací.

Podle Mikuláše Mináře z Milionu chvilek jsme ztratili iluze roku 1989. Co jsme podle vás ztratili a co jsme získali?

Především mi chybějí základní hodnoty, a to nejenom u nás. Tím, že žiji mezi Českem a Amerikou, pozoruji, že celý západní svět ztratil hodnoty, jako jsou laskavost nebo čestnost. Lidi berou to, že ve veřejném životě někdo nemluví pravdu, jako normální. Chybějí mi prvorepublikové hodnoty, jenže tu zřejmě nikdy pořádně ani nebyly. Ačkoli mi přijde, že to dnešní společnost potřebuje jako sůl. Myslím, že tu je občas nedostatek morální integrity. Zkrátka to, že jsi rovná a děláš věci tak, že se můžeš podívat do zrcadla.

Zvítězí masarykovské nebát se a nekrást?

Na podzim jsem měl osm velkých přednášek po celé Americe. Byl jsem i v regionech, jako byla Jižní Dakota, a na konci jsem vždy mluvil o Václavu Havlovi, pravdě a lásce, o tom, že mu tleskali v americkém Kongresu jak demokrati, tak republikáni ve stoje. Ani dnes totiž podle mě nevymyslíme lepší hodnoty, které by dokázaly v jádru lidi spojovat.

V dnešní době představuje hodnota pravdy určité kritické myšlení, rozpoznávání fake news, boj s dezinformacemi a ověřování faktů, což dnešní svět potřebuje. Naproti tomu láska je pro mě schopnost být na sebe milejší, respektovat odlišnosti s tím, že se vcítíme do toho, že ne každý se narodil ve stejných podmínkách. Třeba v Americe je to o tom, že když se člověk narodí v chudé čtvrti, tak má těžší život než ten z bohaté čtvrti. Tam jsou ty nůžky daleko rozevřenější než u nás.

V éteru stále koluje termín „rozdělená společnost“. Myslíte, že je utopie si myslet, že se společnost spojí za naší či další generace?

Myslím si, že by si Češi a obecně lidé, co tu žijí, měli daleko více uvědomovat, jak moc dobře se máme. Nůžky mezi chudými a bohatými máme jedny z nejméně otevřených na celém světě. Oproti tomu, když je člověk chudý v Americe, tak je na tom stokrát hůře… Nemá zdravotní péči, jeho děti chodí do špatné školy i jeho kvalita života je úplně někde jinde. Je to věc, kterou si neuvědomujeme, a myslím si, že bychom měli být vděční, že je v tomhle Česko relativně funkční stát. Když pominu D1. (smích)

Ale poučili jsme se vůbec z historie, že se zkrátka špatné věci mohou stát, i když nastupují plíživě?

Lidstvo se bohužel neumí učit ze svých chyb. Je to vidět třeba nyní v Německu, kde mají zase problém s růstem antisemitismu. Národ, který se měl poučit v druhé světové válce, ale evidentně ani takhle silný příklad nevedl k dokonalé nápravě. Takže si nedělejme iluze, že jsme u nás v tomhle dál. Myslím si, že stále opakujeme ty samé chyby. Na druhou stranu stále doufám, že se ten poměr snižuje.

Na druhou stranu v Německu například o holocaustu učí ve školách. Oproti tomu u nás se o komunismu často nic moc na střední nedozvíme.

Rozhodně je v Česku velký problém, že se u nás neučí novodobé dějiny. Sám jsem na střední končil druhou světovou válkou.

A vlastenectví? Jak se zapsalo do naší národní paměti?

Masaryk říkal, že vlastenectví je láska k vlastnímu národu, nikoli nenávist k jiným. Ale není to češství. Myslím si, že na tom zase nejsme zase tak špatně. Češi umí respektovat práva homosexuálů. V porovnání s dalšími státy V4, Polskem a Maďarskem, jsme v tom nejdále.

Ale stále mají extrémní názory zastánce mezi současnými i bývalými politiky. Například Václav Klaus řekl, že nás komunismus chránil před ideologiemi typu genderismu, feminismu a multikulturalismu.

Já myslím, že Václav Klaus jede viditelně linku, kterou jede třeba v Rusku Putin. Jde o podobnou rétoriku. A je to zároveň jedna z těch věcí, že když si člověk zároveň udělá podrobnou rešerši, o čem píšou ty nejvíce dezinformační portály, tak píšou přesně o těchto věcech. Zjistili, že vytvářejí silné emoce, a dá se tam použít spoustu argumentačních faulů. Třeba vytáhnout extrémní feministku a ukázat: “Tohle tady chcete?“ Anebo gaye, který je nejvíce crazy oblečený z Prague Pride. Takže používají tyhle argumentační fauly, ale myslím si, že v základu jsou všechny ideologie strašně správný, každá má své pro a proti.

Kdy začali Češi dezinformacím věřit?

Když se člověk podívá do historie, tak fake news tady byly vždycky, ale nyní jsme na steroidech díky sociálním sítím. Takže dříve, když jsi měla nějaký extrémní názor, tak jsi šla do hospody a možná jsi potkala jednoho člověka, který ti to odkýval. Ale to ti nedalo takovou míru tvojí jistoty. Ale když máš extrémní názor dnes, tak najdeš velkou skupinku lidí na sociálních sítích, kteří tě v tom podpoří. Takže díky sociálním sítím mají extremistické názory steroidy.

Jak se tohle dá kultivovat?

Problém je hlavně algoritmus Facebooku. Za mě dělá totiž největší zlo dnešní doby právě Facebook. Třeba v diskuzích ti řadí komentáře podle toho, které mají nejvíce reakcí. Takže nahoru se ti dostanou ty největší extrémy, které nejvíce polarizují. Tím pádem ta největší urážka či to, co vyvolává nejvíce negativních emocí. Lidi nepřicházejí diskutovat, ale utvrdit se ve svém názoru. A kvůli tomu dnes Facebook zbytečně polarizuje společnost. Jinak by se mezi sebou lidi normálně domluvili. Většinou je totiž pravda někde mezi.

A jak do toho zapadají média?

Tak Oxford Dictionary udělil Slovo roku 2016 pojmu post-truth society, což by se dalo volně do češtiny přeložit jako doba postfaktická, která přesně tohle ukazuje. Respektive, že klesá vliv tradičních médií, lidi jim obecně méně věří. Už to, že jsou často vlastněny někým, kdo tam má zájmovou skupinu… U nás se to sice tváří, že je to strašné, ale v Americe je to ještě stokrát horší. V porovnání s Fox News je MF DNES ještě seriózní, nestranné médium.

Obecně jsou americká média daleko více politizovaná než ta naše. Což vytváří ještě horší situaci, kdy lidi konzumují pouze ta svoje média. Takže máš média pro republikány, demokraty a ti se jenom utvrzují v těch svých dvou táborech. A ty dvě strany si spolu už nikdy pořádně nepopovídají, což znamená, že žijí v naprostých bublinách a jsou tam rozdělené i celé rodiny. Vlastně je potřeba si taky říct, že Česko má svoje problémy, ale v ledasčem jsme jeden z nejlepších států… Jsme desátá nejbezpečnější země, super zdravotnictví, relativně malá kriminalita, kdy riziko toho, že by tě někdo zabil, je relativně nízké. Takže chci být ten ambasador toho, že by si Češi měli hodně vážit všeho, co mají, a ne jenom nadávat na to, co nemají.

Když to vztáhneme k Americe, kde je ta dělicí linie?

Já se snažím tím, že nejsem Američan, být apolitický i tam. Což je vlastně strašně super, protože spousta republikánů i demokratů má zajímavé názory. Já jsem si dal za svoji světovou misi lidi spojovat. Moje knížka má v současnou chvíli sedmnáct překladů, vyšla po celém světě. Mám díky tomu možnost ovlivňovat relativně velké množství lidí. Takže jsem si řekl, že moje mise je sbližovat. Třeba demokraty s republikány, a hledat něco, na čem se shodnou obě tyto strany. Myslím si, že jsou to právě ty základní elementární hodnoty jako laskavost. A sice nehledat věci, co nás rozdělují, ale právě ty, co spojují. Někdy tomu říkám náboženství 2.0.

Je nějaký zlomový bod, kdy byste i vy sám vstoupil do politiky?

Nejdříve první věc, myslím, že jsme všichni global citizens, obyvatelé Země. A dneska nejsme natolik odlišní. Když jsem v Japonsku, Moskvě, Praze nebo New Yorku, tak lidé mají stejný iPhone, řeší stejné problémy a dělají v podobných korporacích. Vlastně my lidi jsme všude na světě velmi podobní, ale jediné, co nám chybí, je nějaký základní hodnotový aparát, který bychom měli společný. A pak můžou být ty odlišnosti… Někdo bude slavit Vánoce, někdo Chanuku, ale měli bychom se shodnout, že respektovat druhé a být k sobě laskavější je ta nejlepší cesta.

A co se týče vstupu do politiky, tak já se vlastně snažím být co nejvíce apolitický, protože si myslím, že ve chvíli, kdy se člověk stane politickým, tak už nemůže tolik spojovat. Takže bych chtěl, aby moje role v Česku byla vzdělávat a inspirovat ostatní hodnotami.

Chcete tedy zřejmě zasáhnout co největší masu lidí. Jak se v tom případě stavíte k médiím ze svěřenského fondu Andreje Babiše?

Tak jasně, řeším to. Minulý rok jsem vyhrál cenu Esquire man, časopisu vlastněného Agrofertem. A hodně lidí se mě ptalo, jestli mi to nevadí. To víš, že mi to vadí! Vadí mi, že musím vůbec takovou věc řešit, že se vlastně sám dostávám do střetu zájmů. Nechci podporovat Agrofert, protože s tím mám morálně spoustu problémů. Ale kdybych si řekl, že nebudu dělat rozhovory pro „agrofertí“ média, tak bych zase ztratil tu možnost mluvit s lidmi. Takže by to bylo možná kontraproduktivní, protože témata knihy potřebuje slyšet hodně lidí, ale vadí mi, že nad tím vůbec musím přemýšlet.

Chci, aby moje práce byla hlavně o hodnotách, aby si lidé případně sami přišli na to, že činy nějakého politika nejsou v pořádku. Nechci být ten, který bude na jednotlivé politiky ukazovat prstem.

Na druhou stranu, jak moc přesvědčujete již přesvědčené?

Když se člověk podívá na všechny poslední významné volby, ať už šlo o brexit, volbu amerického nebo českého prezidenta, tak tam byl rozdíl okolo jednoho procenta. Jedno procento nakonec rozhodlo všechny významné změny světa. Takže ve své práci si například nedělám iluzi, že změním padesát procent Čechů, ale moji knížku má v Česku např přes sto tisíc lidí. A já cílím právě na to jedno procento, ten proklamovaný jazýček na vahách.

Probrali jsme do hloubky, co jsme ztratili po roce 1989. Ale co jsme tedy získali?

Tak když to shrnu za sebe… Vezměme si, že je na světě přibližně dvě stě států. V tomhle srovnání jsme opravdu na špici. Jasně že je tedy pár států, které jsou na tom líp. Ale my především nevidíme ty, které jsou na tom hůř. A to i v rámci Evropské unie. Ve Francii mají protesty, ve Velké Británii probíhá brexit a jižní státy zase čelí ohromné nezaměstnanosti. Oproti tomu my máme zatím velmi malou nezaměstnanost, a když to tedy shrnu, tak i nízkou kriminalitu, super zdravotnictví a zdarma docela dobré školy. Od revoluce jsme se strašně vyšvihli.

Vzpomínám si, jak jsem byl poprvé od revoluce v Německu, tehdy byl ten rozdíl enormní. Ale když dnes jedeš za hranice, tak rozdíl už není takový. Především jsme získali to, že se Česko zase začalo stavět na nohy. Za sebe bych si akorát ještě přál, aby tady bylo více hodnotových lídrů, kteří budou inspirovat a ukazovat, že jsme národ, který dokáže opravdu skvělé věci.