KDU-ČSL, jedna z nejstarších politických stran v naší zemi, se vždy definovala jako pověstná „klidná síla“. Dnes zcela selhává a zůstává klidnou v době, kdy by měla hlasitě křičet.

Bezproblémový partner

Lidovci se objevovali v různých vládách již od vzniku první Československé republiky. Jejich politika byla neagresivní, leč mnohdy úspěšná. Coby strana hlásící se ke křesťanským hodnotám a sázející převážně na venkovské a moravské voliče prosadila množství zákonů, které se týkaly právě jejich oblastí zájmu. K tomu jim posloužila účast v jakékoliv vládě, ať už byl v jejím čele agrárník či socialista. Většinou nebyli problémovým koaličním partnerem.

Pro mě zůstane největší pozitivní stopou lidovců v historii naší země práce Jana Šrámka, dlouholetého předsedy ČSL, v letech 1940–1945, kdy v období druhé světové války stanul v čele exilové vlády v Londýně po boku exilového prezidenta Edvarda Beneše, s nímž sice neměl nikdy nikterak výjimečné vztahy, ale v kritických časech se spojili pro myšlenku obnovy samostatného Československa.

Po druhé světové válce se levicové strany společně se stranou lidovou spojili do Národní fronty, a znemožnili tak existenci jakékoliv opozice. Lidovci (nebo alespoň jejich načervenalá část) setrvali coby naprosto upozaděná a nevýznamná součást Národní fronty po celé čtyřicetileté období totalitního komunistického režimu. Jejich deník „Lidová demokracie“ byl pro mnohé vyhledávaným tiskem, který budil dojem, že nabízí jiný úhel pohledu, což samozřejmě nebyla pravda a snad až na větší důraz na kulturu byl poslušným hlasatelem režimu.

Lux, Kalousek, Bělobrádek

Obroda Československé strany lidové přišla po sametové revoluci, zejména pak pod vedením veřejností velmi pozitivně přijímaného a respektovaného předsedy Josefa Luxe, který je dodnes symbolem obnovy lidové strany a vzniku KDU-ČSL, jakou dnes známe. Podílela se na vládách Václava Klause, v opozici zůstala v období „opoziční smlouvy“ a následně se do vládních křesel vrátila pod premiérem Špidlou (ČSSD). Definovala se výrazně proevropsky a jejími prioritními tématy zůstávalo zemědělství, venkov a tradiční křesťanské hodnoty.

Po volbách v roce 2006 se Miroslav Kalousek, tehdejší předseda lidovců, rozhodl vyjednávat o vládní koalici se sociálními demokraty a byl zastáncem vlády ČSSD a KDU-ČSL, která by byla podporována komunisty. Tento fatální přešlap je dobré si připomínat. Je totiž věrným zobrazením charakteru Miroslava Kalouska, který odpovídá známému rčení, jímž jsou zrovna lidovci často nálepkování, tedy „kam vítr, tam plášť“. Kalouska to tehdy stálo předsednické křeslo a lidovci se nakonec stali součástí vlády Mirka Topolánka.

Poté, co strávili tři roky mimo sněmovnu a do svého čela si zvolili mladého veterináře Pavla Bělobrádka, se coby strana po (údajně) úspěšné rekonvalescenci vrátili nejen do parlamentních lavic, ale i do ministerských křesel. Vrhli se do vládní koalice s ČSSD a hnutím ANO Andreje Babiše. Mnozí očekávali, že budou tím kolečkem ve vládním stroji, které bude brzdit nepromyšlené a nesmyslné návrhy socialistů a babišovců. Ukázalo se však, že tuto úlohu plnit nehodlají a že jsou naopak odhodláni schválit jakýkoliv návrh svých silnějších koaličních partnerů.

Vláda se chlubí až nezvyklou stabilitou. Faktickým premiérem je Andrej Babiš, jemuž jsou ostatní podřízeni. Výměnou za schválení několika zákonů, které lidovci předložili, zvedají ruce pro veškeré svobodu občanů omezující návrhy, zákazy, regulace, zákony, které nahrávají samotnému ministrovi financí a jeho byznysu a v neposlední řadě pro elektronickou evidenci tržeb, vlajkovou loď Babišova politického tažení.

Přihlížejí tomu, jak jsou pošlapávány demokratické principy, principy parlamentní demokracie, občanská svoboda, jak je deformováno podnikatelské prostředí a jak je vládou nezodpovědně bagatelizována „migrační krize“ a selhávání bruselských a evropských politických „elit“. Své postoje mění KDU-ČSL vždy v návaznosti na změnu postojů německé Křesťanskodemokratické unie kancléřky Angely Merkelové, která je pro lidovce největší inspirací.

Klidná síla hrobařů

Občas zazní z úst Pavla Bělobrádka pár siláckých výroků, které odsuzují tu slova či činy premiéra Sobotky, tu slova či činy vicepremiéra Babiše. Nikdy to však netrvá dlouho a vládní kamarádi opět stojí jednotně vedle sebe na tiskovce a hlásí, jak máme jejich zásluhou hospodářský růst, jak jejich zásluhou klesá nezaměstnanost, jak se teď bude všem žít dobře, jak se vymýtí nepoctivci a podvodníci a jak budeme dál budovat světlé zítřky pod bruselskou zástavou.

Proč by se přece lidovci sami připravovali o ministerská křesla? Vždyť na ně tak dlouho čekali. Raději budou dále přihlížet úpadku demokracie v České republice, úpadku naší suverenity a budou se nadále pyšnit označením „klidná síla“. Chtělo by se říci, že „kdo nic nedělá, nic nezkazí“. Jenže oni bohužel dělají – už jen tím, že jsou nezanedbatelnou součástí snad nejtragičtější vlády, jaká se tu od pádu komunistického režimu vytvořila.

Lukáš Jadrný
Autor je blogger. Studuje Gymnázium K. V. Raise v Hlinsku.

Článek vyšel na webu Pravý břeh.