Lukáš Pollert FOTO: ČTK / Michal Doležal
FOTO: ČTK / Michal Doležal
NÁZOR / Kdybychom nežili v Česku a neznali „své“ lidi, museli bychom se divit, jaké nesmysly a cynické žvásty je schopen psát Lukáš Pollert. Kdysi slavný sportovec plácal už o covidu, válce na Ukrajině, a teď se pustil do obhajoby pop-ezoterických blábolů Jaroslava Duška.
Co vykládal Jaroslav Dušek, tedy jak si lidé za rakovinu mohou sami, jsme tu již psali. Ukázka z rozhovoru oběhla náš mediální prostor. „Moje maminka zemřela na rakovinu, protože to byla její volba… Člověk to svou silou může otočit, když chce. To, že někdo říká, že chce žít, neznamená, že to chce, protože když se díváte na to, jak žije, tak přece vidíte, jestli to chce, nebo ne,“ zaznělo tam z Duškových duchovně vůdcovských úst.
Lukáš Pollert přispěchal hlasatele těchto poněkud… jak bychom to jen citlivě řekli… „neotřelých názorů“ podpořit.
Dáme sem ten Pollertův příspěvek celý, aby se neřeklo, jak se to dělá, když se omlouvá kdejaká nehoráznost, že něco „vytrhujeme z kontextu“.
„Samozřejmě, že pan Dušek má pravdu. Jenomže to nikdo slyšet nehce a každý si pro tu svou rakovinu běží v ústrety. Léta jsem chodil na sál operovat chlopně s profesorem Veselkou. Dělá i srdeční katetrizace. Říkal mi: ‚Lukáši, těmi zákroky na srdci vlastně pacientům umožňujeme, aby se dožili své rakoviny. Mohli umřít na srdeční selhání, ale díky nám ne a zemřou ‚jen‘ na nějaký nádor.‘ Něco podobného měl na mysli pan Dušek když říká, že rakovina má původ v našem životním stylu. Kdo má rád život, vystříhá se nezdravého životního stylu. Na operačním sále drtivá většina pacientů tvrdí, že kouřit přestane atd atd. Uvědomění si krásy života na chvíli sice přichází, leč je pozdě. Ten, kdo tomuto nerozumí a schválně se schová za onkologicky nemocné děti, má blíže ke smrti, než k životu,“ napsal Pollert pár minut před půlnocí 18. července na svůj Facebook.
Na Duška i Pollerta reagovali jak lékaři, kteří léčili onkologicky nemocné pacienty, tak pacienti sami. Podle takového Pollerta je to ovšem „schovávání se za onkologicky nemocné děti“ a takoví lidé podle někdejšího sportovce mají „blíže ke smrti než k životu“.
Pollert by zřejmě dobře zapadl do řad stoupenců takzvané christian science Mary Bakerové Eddyové (+1910) v 19. století. Od těch dob stoupenci přemrštěné psychosomatiky celkem nic nového nevymysleli. Paní Mary soudila, že člověk nemusí umřít, když nechce. Jak se v roce 1910 ukázalo, sama zřejmě chtěla neumřít málo.
Ano, psychická stránka nemoci se (obecně) hodně podceňuje, což ale také není novinka. Případů uzdravení těžkých případů, když byl někdo sveřepý a chtěl přežít, najdeme dost. Jen nejsme schopni nijak prokázat, že to platí plošně. Zmínit případy malých dětí, které zemřely na vážné nemoci, není schovávání se za jejich tělíčka, ale aplikace principu falsifikace. Když jeden případ do teorie nezapadá a naše pozorování je správné, je nesprávná teorie. Objev jediné bílé vrány vyvrací teorii, že všechny vrány jsou černé, pokud jsme vyloučili, že někdo zlomyslný vránu před vraty výzkumáku natřel na bílo, a podobné okolnosti.
Šarlatáni mají vypracovanou techniku, jak každému vyvrácení uniknout: nasadí pomocný argument. („Ano, dítě bylo v tomto životě nevinné, ale za všechno mohou okolnosti z jeho minulého života.“)
Pollert je klasická ukázka demagogie, kdy se část zaměňuje za celek. V případě nemoci je lepší mít vůli k životu než ji nemít. Stejně jako je lepší být atlet než troska, která si zdevastovala životním stylem organismus. Když ale na atleta spadne z pátého patra klavír, pod kterým rupnul balkón, nebudou mu jeho hodiny tréninku nic platné, zatímco troska kráčela o deset metrů dál a atleta přežije. Tohle jako by Pollert nechápal v době covidu, když virus kosil lidi odolné a přežili ti, kdo se náhodou nenakazili. Pak tu jistě byla část těch, kterým jejich psychická a duševní odolnost pomohla, ale jak víme z pravidla známého po staletí, z výjimek se neodvozuje pravidlo.
Pollert nemá pravdu, že když jde o důležitost zdravého životního stylu a psychiky, tak Dušek „něco podobného měl na mysli“. Ne, žádné „něco podobného“, řekl blbost.
Fanatické hlásání psychosomatiky je stejně nebezpečné jako fanatické hlásání náboženství nebo politických názorů. Je to absolutizace toho, co je relativní, kvůli části se ignoruje celek. Hlásá se hlubší poznání a popírá se jeho důležitá část, na které se nadřely generace vědců. Anekdotami se shazují tragické případy, kdy blouznivé teze nefungují. Kompromituje se tím legitimní část medicínského, náboženského a politického myšlení. Ve jménu údajné celostnosti je někdo zahleděn do reality několika milimetrů svého rozhledu. Vyzdvihují se podezřelí šamani a hanobí vědci a lékaři jako služebníčci farmaceutického průmyslu.
Publikum tleská roztomilému „klukovi v klobouku, co prodal medaile“ a natřel to mainstreamu. Někteří z tleskačů už jsou možná po smrti, protože kdysi blábolům o neškodnosti viru a zesměšňování vakcín podlehli. Ti už nevystoupí, aby dodatečně protestovali, což je pro hlasatele nesmyslů výhodné. Je to jako s těmi šarlatány, co prodávali amulety bojovníkům, aby chránily před šípem nepřítele. Komu to nezafungovalo, reklamovat to nepřišel. Stoupenci sekty, kteří neznají teorii množin na úrovni základky, jsou nadšeni. „Všichni, kdo přežili, měli u sebe amulet! Důkaz, Máňo, důkaz! Kdy se Český klub skeptiků Sisyfos a Jiří Grygar omluví?“
Pollert chrlí jeden zmatený názor za druhým. Teď na twitteru „sdílí“ mínění prof. Klause, který „sdílí“ názor prof. Mearsheimera, že Rusko bylo k válce na Ukrajině vyprovokováno. O úsudku těch tří lidí to říká všechno potřebné.
Sledujeme přímo estrádu cynismu a neznalosti. Nebo předstírání neznalosti, protože to přináší potlesk? Defiluje před námi poslední roky celé panoptikum figurek, u kterých žasneme, kdo všechno tady mohl absolvovat medicínu, práva, přírodní vědy a historii. Ti lidé mají názory, jako by nevystudovali nic, ale dovedou to maskovat chrlením pojmů, odvoláváním se na částečné studie z všelijakých preprintů a článků z predátorských časopisů, z jedné z deseti možných interpretací nějakých dat si vyberou jedinou, klidně takovou, která se nezdá ani autorům studie. Zřejmě stačí vystupovat jako chat GPT první generace a jde to.
Kdyby ti lidé nepáchali duševní a fyzické škody, ať si plácají, co chtějí. Jakmile ale takhle zhoubně zasahují do skutečného světa, je to dost vážný jev.
