V roce 1994, před druhým kolem prezidentských voleb v Bělorusku, byla z archivu Mogilevské regionální psychiatrické léčebny ukradena zdravotní dokumentace Alexandra Lukašenka. Lukašenko tam byl sledován od poloviny 70. let. Je jasné, proč dokumentace zmizela. Není pro běloruského autokrata vůbec lichotivá.

V roce 2001 publikoval minský psychiatr Dmitrij Ščigielský „Případovou studii Alexandra Grigorjeviče Lukašenka“. Psychiatr byl po zveřejnění závěrů svého výzkumu nucen opustit Bělorusko. S Rádiem Svoboda se pak podělil o své názory na povahu Lukašenkovy duševní nemoci.

V původní studii psychiatr napsal: „Analýza Lukašenkovy osobnosti odhaluje řadu příznaků charakteristických pro paranoidní i disociativní poruchu osobnosti a současně nadhodnocené sebeocenění, afektivní logiku, tendenci vysvětlovat světové události na základě ‚spikleneckých‘ záměrů bez dostatečného důvodu, podezřívavost, lhostejnost k pocitům jiných lidí, tendenci je manipulovat, nízkou toleranci k frustraci a nízkou prahovou hodnotu pro agresivní chování, včetně násilí, neschopnost cítit vinu a těžit z nepříznivých zkušeností.“

Na otázku, zda události posledních dnů tuto diagnózu, stanovenou před mnoha lety, potvrzují, Ščigielský říká: „Celý jeho život to potvrzuje. Jen to v posledních dnech viděli všichni. Všechno už je tak groteskní, dokonce i pro laika, že je to nyní zřejmé.“

Dokumentarista Jurij Chaševatskij říká, že se Lukašenko od 90. let hodně změnil a hlavní změnou je to, že zesílilo jeho pohrdání lidmi. S tím ale Ščigielský nesouhlasí.

„Se vší úctou k Juriji Chaševatskému s tím nesouhlasím. Jeho (Lukašenkův) postoj k lidem se od mládí nezměnil. Prostě to začal méně skrývat. Osobnost člověka se projevuje za několika okolností, jako je válka, uvěznění, moc, peníze, extrémní situace, přírodní katastrofy. Po zbytek času je podstata osoby maskována tím, co je povrchní: vzděláním, přijímanými normami ve společnosti. Dokud není osoba ve stresové situaci, její osobnost se neprojevuje. Lukašenkův přístup k lidem, nedostatek empatie, byl pro odborníky vždy patrný. Teď spadla ta štukatura PR, výtvor politických stratégů, kteří s ním spolupracovali. Nestalo se s ním nic nového.“

Dále rozebírá, proč jsou lidé osobnostmi tohoto typu tak zhypnotizovaní.

„Řada historických postav měla podobné poruchy osobnosti. V psychiatrii existuje celý obor, který takové lidi studuje. Mnoho lidí si myslí, že Adolf Hitler byl podobný případ. Také měl charisma, byl vynikající řečník a Němci propadli jeho hypnóze. Psychopatie je konkurenční výhodou v mocenském boji – pokud osobu nic neomezuje, není jí nikoho líto, když postupuje nahoru, pokud nikomu nedůvěřuje a je připravena kohokoli podezřívat. Jedná se o plus, ne minus. Lidé z Lukašenkova vnitřního kruhu mi řekli, že má zvířecí instinkt na vycítění konkurence. Lukašenko ji často vycítí dokonce ještě předtím, než někdo začne pomýšlet, že by usiloval o vyšší postavení. To je pro udržení moci dobré, protože tak odstaví všechny konkurenty dříve, než se konkurenty stanou.“

Psychiatr varuje před tím, aby byl Lukašenko posuzován podle stejných měřítek, jaká se používají pro hodnocení jiných autoritářů.

„Lukašenko není úplně stejný jako například Janukovyč (svržený promoskevský prezident Ukrajiny). Půjde až do konce. Moc a její atributy jsou v Lukašenkově životě tím nejdůležitějším. Je připraven bojovat a má paranoidní obraz světa. Věří, že bojuje s agresí.“ Lukašenko věří tomu, že různé kanály na sociálních sítích pomocí nejnovějších technologií ovlivňují podvědomí lidí, programují je a dělají z nich loutky. „Tyto loutky v zájmu zahraničních sil bojují proti nešťastnému Bělorusku a on je takový epický hrdina, který ho musí chránit. Jeho prostředí pak tento obraz světa začíná sdílet, začíná mu věřit a je zcela pod jeho vlivem,“ vysvětluje Dmitrij Ščigielský.