Ruský admirál Nikolaj Jevmenov, prezident Vladimir Putin a bývalý ministr obrany Sergej Šojgu FOTO: Profimedia
FOTO: Profimedia
Rusko vojensky zaútočilo na Ukrajinu, a tak se dosavadní válka hybridní změnila v regulérní válečný konflikt. Jak si lze tento Putinův krok vykládat? Jak vypadaly vztahy Rusů a Ukrajinců v dějinách a co je nejvíce rozděluje? Na otázky polské politoložky a novinářky Natalie Pochroń z Muzea dějin Polska ve Varšavě odpovídá historik a politolog Łukasz Adamski, zástupce ředitele Centra polsko-ruského dialogu a porozumění.
Patří Putin mezi současnými státníky k největším milovníkům dějin?
To rozhodně ne. Znám řadu evropských vrcholných politických činitelů nebo politiků, kteří historické odkazy využívají správně a – na rozdíl od Putina – chápou, čím dějiny opravdu jsou. Vladimir Putin je pseudohistorik, má pocit, že je znalec dějin a že může psát historické články – tak jako se Stalin domníval, že může psát články jazykovědné. Úroveň těchto textů je však velmi podobná. Dozajista to tedy není největší milovník historie, můžeme ovšem říci, že je v nejvyšší míře historií spoutaný a disponuje falešným obrazem dějin, který je založen na řadě mýtů a klamů a nebere v potaz měnící se dobové podmínky ani zkušenosti, které národy načerpaly z první a druhé světové války.
Odkazuje Putin svými aktivitami na carské koncepty z 19. století, nebo spíše na ty sovětské z 20. století? Má to z hlediska dějin vůbec nějaký význam?
Význam to nepochybně má, nicméně myslím si, že bychom se v tomto ohledu museli vydat ještě hlouběji do dějin. Základem ruské identity, která po řadu staletí utvářela uvažování Rusů o politice a kultuře – a nakonec i jejich uvažování o nich samotných –, je předpoklad, že dávná Rus, jež byla konglomerátem států existujících před tisíci lety v prostoru daleko na Východě, byla státem ruským.
Postačí se ale na věc podívat z perspektivy jazyka – ruština (podobně jako čeština) nerozlišuje mezi tím, co se v polštině označuje jako „ruskość“ (což souvisí s Rusí) a „rosyjskość“ (související s Ruskem), jsou to souznačné pojmy. A třeba už jen toto Rusům velmi znesnadňuje možnost pochopit, v čem spočívá omyl Putina a už před ním i celé řady dalších politiků, kteří neuznávali ukrajinskou nezávislost.
Historik a politolog Łukasz Adamski se mimo jiné věnuje i Ukrajině (Kyjev, 2020) FOTO: Łukasz Adamski / se souhlasem
FOTO: Łukasz Adamski / se souhlasem
Ruský stát, po staletí označovaný jako Moskevský stát nebo Moskevské velkoknížectví/carství, byl dlouhou dobu pokládán za jediného legitimního pokračovatele staré Rusi, který měl tím pádem mít také nárok na její území. Tuto politiku začal razit velkokníže Ivan III. Veliký v 15. století a později v ní pokračovali Ivan IV. Hrozný a konsekventně také carové, kteří vládli po něm. Podle této ideologie byl právě Kyjev prvním hlavním městem Rusi, a tedy i – jak to carové chápali – Ruska, a ruský stát má tudíž povinnost sjednotit všechny obyvatele někdejší Rusi do jediného státu.
V souladu s ideologií „trojjediného ruského národa“?
Přesně tak. V 19. století – v dobách vzepětí ruského nacionalismu – se objevila takzvaná všeruská idea, podle níž existoval pouze jediný ruský národ, zahrnující vše ruské a příslušící k Rusi dohromady a sestávající ze tří velkých skupin – velkoruské, maloruské a běloruské. Tyto skupiny odpovídali dnešním Rusům, Ukrajincům a Bělorusům. Uvedená idea silně ovlivnila ruské smýšlení o vlastní identitě, politice a území, o tom, čím Rusko je a jaké je jeho místo ve světě. Potíž tkví v tom, že tomuto konceptu uvěřili především Rusové, zatímco převážná část elit na ukrajinském území, jež tehdy bylo součástí Ruského impéria, tuto ideologii nesdílela, o ukrajinském rolnictvu ani nemluvě.
Četl jsem kdysi vzpomínky jistého ruského úředníka a cestovatele, který před více než dvěma sty lety navštívil levobřežní Ukrajinu. Velice se tenkrát podivoval tomu, že Malorusové – tedy Ukrajinci – výše zmíněnou ideologii zcela odmítali a pokládali Rusy za cizí národ strašíce své děti „Moskaly“.
Jiným vhodným příkladem je v tomto kontextu Taras Ševčenko, nejznámější ukrajinský básník, uctívaný symbol ukrajinské národní identity a současně hlas ukrajinského rolnictva, z jehož řad ostatně sám vzešel. Jedna z jeho nejproslulejších poém – Kateryna – začíná slovy: „Ej, milujte, černobrvé, jenom ne Moskala: Moskal pouze srdce zraní…“ Není zde tedy ani špetka lásky k Rusům, ba přímo naopak. Řada historických pramenů pak naznačuje, že „páni“, tedy polská šlechta, byli ukrajinským rolnictvem vnímáni nikoli jako něco cizího, nýbrž jako prvek domácí.
S kým se tedy ztotožňovali Ukrajinci, pokud ne s Rusy?
Ukrajinská národní idea, jež se zrodila v první polovině 19. století, požadovala, aby obyvatelé dnešního území Ukrajiny – tehdy označovaní jako Rusíni, Malorusové či Ukrajinci – byli uznáni za samostatný národ. Tato národní myšlenka se vyhraňovala jak vůči Polákům, tak i proti Rusku. V 19. století se spor s Poláky, kteří již během lednového povstání v letech 1863–1864 začali „Rusíny“ pokládat za samostatný národ, vedl v podstatě hlavně o to, zda mají oba národy v budoucnu žít společně v obnovené Rzeczpospolité (jako federace nebo konfederace), anebo jestli mají pokračovat odděleně. Spor s Rusy měl oproti tomu ráz doslova existenční – tedy zda Ruské impérium má být státem dvou národů odkazujících k někdejší Rusi: Velkorusů (Rusů) a Malorusů (Ukrajinců); od začátku 20. století pak šlo o to, zda má být Ukrajina nezávislá, anebo zda všichni východní Slované mají tvořit jediný ruský národ.
Imperiální byrokracie se pokoušela rozvoj ukrajinského národního hnutí zastavit represemi – kupříkladu v roce 1863 ministr vnitra Valujev prohlásil, že „žádný maloruský jazyk nebyl, není a být nemůže“. V roce 1876 car Alexandr II. zakázal tisknout dokonce i beletrii v ukrajinštině, neobdrží-li souhlas hlavního cenzora v Petrohradě. V téže době vedli ukrajinští národovci v rakouské Haliči ostré spory s moskalofilským hnutím, jež hlásalo kulturní, politickou a později také státní jednotu s ruským národem.
Nicméně už po revoluci v roce 1905 se pro četné příslušníky ruských elit, kteří si uchovali střízlivý pohled na svět, začalo jevit jako nepochybné, že Ukrajinci se stali samostatným národem a ruský stát se s tím musí smířit a poskytnout jim autonomii, proti čemuž se impérium i ruští nacionalisté, zejména černosotněnci, vymezovali. Lenin a jeho následníci bohužel vyvedli Rusko z evropské civilizace a na sedmdesát let zamražená ideologie černosotněnců ožila v devadesátých letech 20. století.
Poznamenejme na tomto místě, že ukrajinská a polská politická kultura a do značné míry i mentalita jsou podobné. Utvářely se totiž v Rzeczpospolité v období ještě před dělením Polska. Rusové to nedokážou pochopit, neuvědomují si, že zde mají co do činění s úplně jiným státem – nejen politickým, ale i národním, že je to naprosto odlišná politická kultura. Více či méně vědomě se celou dobu řídí všeruskou ideologií, od níž se nedovedli osvobodit nejen Putin a jeho poradci, ale ani řada intelektuálů a opozičníků, kteří se steskem provolávají hesla o „bratrských národech“.
Putin ovšem před časem prohlásil, že „největší geopolitickou katastrofou 20. století“ byl zánik Sovětského svazu…
Ano, Vladimir Putin si Sovětského svazu cení, ale především proto, že to bylo impérium. Necení si jeho politického zřízení, respektive přinejmenším v jeho veřejných prohlášeních žádnou takovou sympatii nenajdeme, ba právě naopak. Mnohokrát zalitoval, že vinou údajné krátkozrakosti bolševiků přišlo historické Rusko o část svého území a byl vytvořen ukrajinský stát. Sice jakožto sovětská svazová republika, ale přesto jako svébytná administrativní jednotka.
Kritikou nešetřil ani na Stalinovu adresu, patrně v upřímném přesvědčení, že právě připojení Haliče a Volyně k SSSR způsobilo, že se tamní „nacionalismus“ rozšířil i do dalších oblastí Ukrajiny. Putin by pochopitelně do jisté míry rád celé Stalinovo impérium obnovil, rád by vzkřísil vliv Ruska v někdejších svazových republikách. Nicméně nejdůležitější je pro něj bezpochyby Ukrajina.
Putin v rámci svých propagandistických projevů nejednou zopakoval, že před sovětskou érou žádný ukrajinský národ, odlišný a oddělený od Rusů, nikdy neexistoval a že oba tyto národy spojuje – i přes aktuální konflikt – nezlomné pouto. Zároveň nejednou zcela nepokrytě popíral právo Ukrajiny na suverenitu. Jak je možné, že pro něj Ukrajina může být zároveň tak blízká, vzdálená i nepřátelská?
To je jen zdánlivý paradox. Putin vůči Ukrajincům nepociťuje ani tak nepřátelství, jako je spíše pokládá za příslušníky stejného národa, jako jsou Rusové, ovšem tedy s tím, že Ukrajinci ve svých dějinách prodělali jisté zmatení.
Pokusíme-li se zde o psychologickou spekulaci, tak sám Putin nelibě snáší pouze ukrajinské „nacionalisty“, jenže si nepřipouští, že ještě před měsícem tam těchto „nacionalistů“ byla valná většina a v současnosti už jimi nejspíš jsou všichni Ukrajinci.
Z hlediska Kremlu byli tvůrci ukrajinského státu separatisté, podněcovaní Poláky a Němci a později Leninem, který svou krátkozrakou národnostní politikou znemožnil, aby byl dokončen proces utváření jediného ruského národa. Podle jeho názoru jsou tedy Ukrajinci ve skutečnosti historicky vzato Rusové a mají právo na státní suverenitu, avšak limitovanou čili pouze loutkovou a podřízenou ruskému vlivu. S tím však ukrajinské vedení ani Ukrajinci samotní nesouhlasí, a to u Putina vyvolává nepřátelství a vztek.
Nicméně ruské útoky čím dál silněji postihují i civilní obyvatelstvo – útočí tedy Putin na národ, který je dle jeho přesvědčení součástí téhož národního společenství?
Putin se svými kroky bezpochyby sám zahnal do pasti. Opakovaně zdůrazňuje, že Ukrajinci jsou stejný národ jako Rusové, a v důsledku toho je pro něj čím dál obtížnější vysvětlit ruské veřejnosti masové vraždění a represe namířené vůči vlastnímu národu. To jej nutí k tomu, aby své válečné tažení proti Ukrajině zaměřil především na vojenské objekty. Na druhou stranu však rostoucí náklady na válku způsobují, že ji může ukončit pouze terorem, válečnými zločiny a zastrašováním civilního obyvatelstva. Dostává se tak do bludného kruhu, který čím dál výrazněji delegitimizuje jeho narativ v očích Rusů samotných.
Navíc je třeba si uvědomit, že Putin v čase před dvěma lety je úplně jiný Putin než ten dnešní. Tehdy to byl mezinárodní „chuligán“, jehož přečiny, jako byla okupace Krymu, válka v Gruzii nebo na Donbasu, zpravidla nebyly vnímány jako hrozba pro celosvětovou bezpečnost. Dnes máme co do činění se zločincem, kterého můžeme bez nadsázky přirovnat k Adolfu Hitlerovi v roce 1939, po útoku na Polsko. Víceméně v takové fázi se nyní nachází.
A jak Putin pojímá vztahy Ruska a Západu? Už v 18. století je carevna Kateřina Veliká využívala účelově k uskutečňování svých zájmů.
Do značné míry to tak je, nicméně musíme mít na paměti, že Putinovo uvažování o světě je silně pod vlivem přesvědčení, že tento svět je ve své podstatě založen na soupeření síly, vojenské a materiální, nikoli na soupeření idejí. On zkrátka není demokrat, domnívá se, že právo nebo mezinárodní dohody – tedy to, co civilizované národy pokládají za regulátor mezinárodních vztahů – jsou jen určitá atrapa, pouhá fikce. Mezinárodní právo totiž – v souladu s dnes ústřední myšlenkou svrchované rovnosti států – totiž předpokládá, že státy jsou si rovny, a tedy že Rusko je subjektem se stejnými mezinárodními právy a povinnostmi jako třeba takové Lucembursko nebo Estonsko. Rusové však odjakživa vnímali svět jako prostor rivalizování, v jehož důsledku existuje několik mocenských center, jež mají nárok na své sféry vlivu.
To nebezpečně připomíná období studené války…
Bohužel ano. Putin, podobně jako jeho předchůdci v minulosti, vidí svět jako arénu soupeření mezi státy, což, jak bylo již řečeno, vede ke vzniku ohnisek moci s právem na sféry vlivu. Podle takového uvažování Rusko jakožto silové centrum a zároveň historický hegemon východního prostoru má právo rozhodovat o tom, jaká bude politika Ukrajiny – nejen ta zahraniční, ale v jistém smyslu i ta vnitřní.
Něco jako finlandizace – tedy řešení, jaké se uplatnilo ve Finsku po skončení druhé světové války?
Řešení, jaké fungovalo ve Finsku během studené války, umožňovalo ruské moci zasahovat nejen do finské zahraniční politiky, ale i do vnitřních záležitostí této země. Rusům se nejednou podařilo vynutit si určité kroky, anebo dokonce nějakého politika unést. Finy tato situace nijak netěšila, ale dané řešení přijímali, protože věděli, že jeho alternativou by byla válka anebo to, že by se stali satelitním státem, který by Sovětský svaz zcela ovládal. Mělo by však takové řešení smysl v dnešní době?
Ještě nedávno se zdálo, že ne, neboť realita se od té doby zásadně proměnila. Avšak svým útokem na Ukrajinu Putin opět diametrálně změnil okolnosti. Jeho krok je návratem k myšlení v kategoriích jaltské konference, a právě proto je to tak nebezpečné – civilizovaný svět, maje na paměti bolestné zkušenosti 20. století, s něčím takovým zkrátka nesmí souhlasit.
Ruská propaganda po staletí ospravedlňuje ruskou expanzi stále stejným souborem mýtů a témat. Je imperiální myšlenka nedílnou součástí ruské státnosti?
Ano, ruská politická kultura je do značné míry imperiální. Můžeme se pokoušet o vědecké vysvětlení s poukazem na to, že je to určitá varianta ideologie národní, nicméně z hlediska zbytku světa, a zejména z pohledu Ukrajinců a Bělorusů – tedy národů, jimž jejich soused namlouvá, že jsou Rusové, a snaží se dobýt jejich území – je to imperialismus. Ne každý Rus je pochopitelně imperialista. Jestliže se však podíváme na výsledky průzkumu veřejného mínění, který jsme před časem podnikli v Centru polsko-ruského dialogu a porozumění, ukazuje se, že imperiální myšlení je vlastní až 60–70 procentům Rusů.
Domnívám se, že všichni Rusové, kteří provolávali „Krym je náš!“ a souhlasili s jeho anexí – a to bylo přibližně 80 procent ruských občanů, v případě Donbasu pak hodně přes polovinu obyvatelstva – nesou spoluzodpovědnost za zločiny ruského režimu na Ukrajině. A stejně tak nesou spoluzodpovědnost všichni ti, kteří to jednoznačně neodsoudili a pokouší se od Putinových kroků distancovat nebo je relativizovat.
Proto je z podstaty věci nezbytné uplatňovat takovou politiku, jež zacílí na celý národ – to je jediná cesta, jak v tomto národě vyvolat reflexi týkající se spoluzodpovědnosti každého Rusa, který podporuje Putina, za zločiny páchané na Ukrajině. Nastal čas dát Rusům najevo, že imperiální dinosaurus již nemá ve světě savců co dělat – zvlášť představuje-li toto impérium reálnou hrozbu pro své sousedy.
Z polštiny přeložil Martin Veselka (redakce Petr Hlaváček) – připraveno ve spolupráci s Polským institutem v Praze.
