Zatímco 30 let po listopadu 89 se naše problémy se spolupracovníky StB spíše stupňují, někteří lidé mají pořád pocit, že by bylo lepší, kdyby se o nich nevědělo a nevyvozovaly se z toho žádné důsledky. Aspoň takovým dojmem působí to, co napsal Michael Hauser na webu Opendemocracy.net.

Michael Hauser, zakladatel občanského sdružení Socialistický kruh, píše: „Po revoluci byl díky úplnému seznamu spolupracovníků StB a lustračním zákonům vytvořen stav, kdy si nikdo nemůže být jistý, zda nebude obviněn ze spolupráce, a to bez ohledu na to, zda se skutečně zapojil do nějaké takové činnosti. Samotné obvinění ze spolupráce, vyjádřené z určitých mocenských pozic, jako například od někoho, kdo zastává politické postavení nebo z vysílání vlivného média, mělo za následek, že dotyčný jednotlivec ztratil jedno ze základních práv, která zákony poskytují. Jsou považováni za viníky – pokud soud nestanoví jinak. Tato ‚presumpce viny‘ je v rozporu s právním řádem i mezinárodními úmluvami o lidských právech. Postrevoluční obvinění ze spolupráce se StB získávají charakter vyloučení z práva – na dobu předem neznámou – protože ,presumpce viny‘ nabývá účinnosti.“

Pak přichází poněkud zvláštní obvinění z nového stalinismu: „Patologická forma lustrací jako výsledek vlády přímo řízené morálními hodnotami má podobnosti se stalinismem. Jedná se o srovnání týkající se otázky, jak je zákon vnímán ve vztahu k politické moci ve smyslu Agambenova výjimečného stavu.“

Tady musíme udělat naši vsuvku, aby bylo zřejmé, o co jde.  Giorgio Agamben je italský filozof  (*1942), který popsal takzvaný „výjimečný stav“. V něm se ocitá člověk, který byl v nějakém právním systému obviněn ze spáchání trestného činu a ztrácí kvůli tomu schopnost užívat svůj hlas a nechat se zastupovat. Jednotlivec může být zbaven nejen svého občanství, ale také jakékoli formy řízení svého života.

Hauser dále píše: „Takové srovnání předpokládá, že v tuto chvíli nebudeme brát v úvahu všechny obrovské rozdíly, jako je systém gulagů, represe, centrální plánování a komunistickou ideologie na stalinistické straně a liberální koncepce svobody, tržní ekonomiku a pluralita politiky a názory na straně nepolitické politiky.“

„Za Stalina se spolupráce potenciálně týkala každého občana – s výjimkou samotného Stalina. Taková obvinění v polistopadovém režimu jsou založena na samotném aktu obvinění, který nemusí odpovídat skutečné formě vztahu k StB, a bylo použito jako prostředek k prosazování politických nebo jiných zájmů ‚nepolitických‘ nebo později pravicových politiků. Vtip je v tom, že obvinění ze spolupráce bylo aktem, který stál nad zákonem.“

Tady je potřeba vyjasnit, o co jde. Pokud jde o spolupráci se Státní bezpečností, jde o formální konstatování, že byl někdo zapsán v seznamech spolupracovníků v některé z kategorií, které StB užívala. Vycházíme z toho, co za našeho stavu poznání víme s praktickou jistotou, že totiž například lidé kategorizovaní jako agenti podepsali vázací akt a bylo jim zřejmé, co se po nich bude chtít a s kým uzavírají „dohodu“.

V roce 2001 44 poslanců ČSSD navrhovalo zrušení lustračních zákonů a věc řešil Ústavní soud. Ten zrušil pouze některé odstavce takzvaného malého lustračního zákona, který se týká pracovníků u policie, ve vězeňství a na ministerstvu vnitra a jinak je ponechal v platnosti. Českému rozhlasu tehdy řekl soudce Jiří Malenovský, že tyto zákony mají „legitimní cíl, který umožňuje a ukládá jakékoliv demokracii včetně stabilizované, aby měla mechanismy, kterými je schopna bránit svou důvěryhodnost a svou stabilitu. Může tedy podmínit vstup do svých státních služeb určitými podmínkami, které pokud by nebyly splněny, nemusela by být státní správa důvěryhodná.“

K tomu celkem není co dodat.

Hauserova zmínka o „vlivných médiích“ je za dnešní situace poněkud legrační, když vezmeme v úvahu, že si dva významné deníky a další média koupil agent StB Andrej Babiš (krycí jméno Bureš). Ta zřejmě nebudou mocenským ambicím tohoto spolupracovníka stát v cestě. Dnes jeho firmy spravují svěřenské fondy. Členkou hlavního kontrolního orgánu dvou svěřenských fondů – rady protektorů, je Babišova manželka Monika Babišová. Redakce nadále vedou lidé, které tam Babiš dosadil. Běžně se něčemu takovému říká komedie.

Dnes nejsme svědky nějakého úpadku moci a vlivu příslušníků Státní bezpečnosti a agentů, ale spíše opaku. Tito lidé se derou do významných pozic a demokracii poškozují. Že se omezení lustračních zákonů nelíbí komunistům, je celkem pochopitelné. Že vadí především levicovým politikům, by stálo za zvláštní úvahu.