Muslimové v Česku musí tolerovat popírání jejich víry. Trestním činem není ani úterní spálení Koránu Martinem Konvičkou před mešitou v Brně. Právník Aleš Rozehnal ale v textu pro HlídacíPes.org varuje, že pálení knih jen málokdy bývá izolovaným případem barbarského jednání. Paliči knih podle zkušeností z historie většinou postupují podle stejného plánu…

K příležitosti svátku slovanských věrozvěstů Cyrila a Metoděje se bývalý lídr hnutí Blok proti islámu Martin Konvička vydal do Brna a před tamní mešitou uspořádal protimuslimskou akci, na jejímž úvodu demonstrativně spálil Korán. Martin Konvička se však spálením Koránu přihlásil ke stejnému barbarství a primitivismu, na který poukazuje u některých projevů islámu.

Pálení knih má skoro tak dlouhou historii jako knihy samotné. Zřejmě první spálenou knihou byl Protagorův spis O bozích, v němž tento filozof tvrdil, že o bozích nemůže mít vědění; ani že jsou, ani že nejsou. Antika byla pálení knih vůbec nakloněna a například Augustus přikázal spálit veškerá řecká i římská proroctví.

Středověk byl pálením heretických knih přímo posedlý a rovněž novodobé režimy, jako např. nacistické Německo v něm našlo své zalíbení. V nedávné době veřejnost zaujala zpráva o spálení bestselleru Kniha černochů , a to pro svůj údajně nekorektní název, který však vychází z názvu historického dokumentu.

Božský původ písma

Od počátku vzniku písma lidé věřili, že písmena a slova mají zázračný původ, jsou magická a jsou tedy i zdrojem magie. Například staří Egypťané se domnívali, že poté, co je zapečetěna hrobka, písmena vytesaná v hrobce ožijí a nezbydou z nich žádná slova. Pokud tomu chtěli zabránit, odstranili z hieroglyfů ty části, které umožňovaly pohyb, jako křídla, nohy apod.

V Číně dokonce existoval bůh psaní. Indický bůh Ganéša vynalezl písmo, stejně jako hlavní bůh severského panteonu Ódin byl vynálezce run. I křesťanství přisuzuje slovům velkou vážnost. Ne nadarmo jedno z evangelií začíná větou „Na počátku bylo Slovo a to Slovo bylo u Boha a to Slovo bylo Bůh“.

Původ psaní je ve většině kultur přisuzován božskému zásahu. Slova se však nejen četla, ale i jedla a pila. Tento zvyk je dodnes zachováván v některých zemích západní Afriky. Není ale cizí ani křesťanství. Ve Zjevení svatého apoštola Jana je popisován anděl, který nabízí Janovi malý svitek. „Vezmi ho a spolkni! Způsobí ti v břiše hořko, ale v ústech se ti bude sladce rozplývat jako med.“ Při této konzumaci slova dochází totiž ke splynutí myšlenky vyjádřené slovy s jejím strávníkem.

Magie slova vs. magie ohně

Magie a síla psaného slova byla ale často konfrontována s magií a silou ohně. A oheň v tomto souboji většinou zvítězil. Kniha se dá zničit různými způsoby, ale žádný není tak mocný, jako její spálení. Veřejný rituál pálení knih je obzvláště důležitý pro paliče. Palič chce demonstrovat zničení knihy a jeho autora. Spojení knihy a jejího autora je obzvláště patrné z metonymického používání jmen autorů pro knihy.

Pálení knih nabízí archaický, komunitní zážitek sledování ohně a vnímání kouře, při němž jsou magická, mystická a obávaná slova zcela pozřena očistnou silou. Žádné jiné ničení knihy nenabízí takovou katarzi. Po staletí byl hrozný, očistný, magický a mocný oheň součástí mytologie a náboženství na celém světě.

Spálením knihy jsou slova redukována na popel. Spálení knih znamená vymazání historie, resetování paměti lidstva, která má být nahrazena kvalitnějšími ideami. Jedná se vysoce symbolický akt. Pokud je zničena kniha, je tím zničen zároveň nepřítel a jeho víra.

Křesťané ve středověku opírali potřebu pálení knih o verš ve Skutcích apoštolských, podle kterého ti, „kteří se zabývali magií, přinesli své knihy a přede všemi je spálili“ a o verš z Matoušova evangelia, podle kterého každý strom, který nenese dobré ovoce, má být vyťat a hozen do ohně.

Církev ráda pálila ráda knihy na veřejnosti, aby ukázala, co se stane těm, kteří pro Církvi svaté zhřeší. Od církve pak tuto praktiku převzaly totalitní režimy, které takto trestaly zhřešení proti „Svatému státu“.

Pálení knih bývá jen začátkem…

Je faktem, že muslimové musí v České republice tolerovat a akceptovat popírání jejich náboženské víry a dokonce i propagaci doktrín, které jsou k jejich víře nepřátelské. Právo na svobodu slova znamená, že v demokratické společnosti se může diskutovat o všem, co diskutující zajímá a týká se jich, a je nutno akceptovat i existence stanovisek, která jsou extrémní či útočná.

Je tedy možné islám kritizovat či ostatní přesvědčovat o jeho škodlivosti. Svoboda slova chrání nejen obsah a podstatu informace nebo názoru, ale také formu, jakou jsou sdělovány veřejnosti.

Pálení knih je však málokdy izolovaným případem barbarského jednání. Paliči knih většinou postupují podle stejného plánu.

Tento plán je již po staletí popsán v traktátu Martina Luthera O židech a jejich lžích. V něm zprvu sice bojuje proti judaismu, ale nakonec dospívá k názoru, že „kdyby žil Mojžíš dnes, byl by první, kdo by zapálil první synagogu nebo židovský dům.(!) Všichni ať se zapojí do zapálení jejich synagog.“ Poselství traktátu je pak shrnuto větou: „Zapalte jejich synagogy a jednejte s nim i krutě.“