Na podobný přešlap veřejnoprávních médií čekali jejich kritici léta. Aféra bývalé šéfky německé veřejnoprávní televize ARD Patricie Schlesingerové, která si za peníze koncesionářů užívala luxusní život, teď posloužila jako argument všem, kteří by veřejnoprávní média nejraději zrušili. Právě Německo a jeho mediální rady přitom byly ještě nedávno považované za možnou inspiraci, jak kontrolovat i činnost a hospodaření České televize a Českého rozhlasu.

„Případ Schlesingerová je ojedinělý – ale také odhalil potenciální slabiny veřejnoprávních médií,“ konstatuje pro HlídacíPes.org šéf Německého svazu novinářů Frank Überall. Varuje ale před tím, aby se po kauze „s vaničkou vylévalo i dítě“. „Samozřejmě musíme řešit jednotlivé aspekty, jako vyváženost zpravodajství, lepší kontrolu médií, ale rušit teď koncesionářské poplatky podle mě není účelné,“ říká.

Dále čtěte

Letní čtení od Babiše: hnojomet na ČT mezi recepty

„Společenský týdeník Rytmus života je pestrou směsí nejčerstvějších novinek z hvězdné společnosti a zajímavých informací z mnoha oborů lidské…

Šéfka celoněmecké sítě veřejnoprávních stanic ARD a zároveň jejich berlínsko-braniborské pobočky RBB Patricia Schlesingerová musela v minulých týdnech z obou postů odstoupit kvůli zjištěním médií, že si z koncesionářských peněz financovala vlastní luxusní život.

Kromě nesprávně vyúčtovaného cateringu v jejím privátním bytě, výletu do Londýna či luxusního služebního automobilu vybaveného masážními sedadly šlo také o nákladnou přestavbu ředitelské kanceláře a celého podlaží za 1,4 milionu eur.

Přišlo se také na to, že manžel Schlesingerové dostal lukrativní poradenský kontrakt v kongresovém centru Messe Berlin. Šéfem jeho dozorčí rady byl Wolf-Dieter Wolf, který zároveň v tu dobu vedl správní radu RBB – tedy orgán, který měl hospodaření Schlesingerové i celého vedení veřejnoprávního média kontrolovat. Celou věc už prošetřuje státní zastupitelství.

Osekat, zmenšit, zrušit…

Německý systém veřejnoprávních médií je poměrně komplikovaný a odráží federální strukturu země. Je také reliktem poválečné obnovy Německa v době, kdy bylo jeho území rozděleno do okupačních zón mezi vítězné mocnosti.

Právě ty položily základy veřejnoprávních médií coby obranného mechanismu proti nástupu další totality. Tedy médií nezávislých na státu a placených lidmi z koncesionářských poplatků. Po sedmdesáti letech se však zdá, že systém narazil na své limity. Nejen kvůli skandálu Schlesingerové.

Německá média často zdůrazňují, že tamní veřejnoprávní mediální systém je nejdražší na světě. Koncesionářské poplatky povinné pro každou domácnost jsou momentálně nastavené na zhruba 18 eur měsíčně, což veřejnoprávním médiím zajišťuje roční příjem přes osm miliard eur. Pro srovnání – britská BBC má k dispozici zhruba poloviční sumu.

Dále čtěte

Nový Týdeník FORUM: Kdo zametá na Hradě stopy? A proč?

V novém čísle Týdeníku FORUM nabízí šéf bezpečnostního výboru poslanecké sněmovny Pavel Žáček zajímavé srovnání. Podle něj likvidace státních dokumentů…

Podle průzkumu německého bulvárního deníku Bild až 84 procent Němců nechce platit koncesionářské poplatky. Francie nedávno rozhodla o jejich zrušení, britská vláda zase o jejich zmrazení na dva roky. I když politici v současnosti podobné kroky vysvětlují hlavně snahou podpořit kupní sílu obyvatel a ulevit domácnostem v čase sílící inflace, podobné návrhy na „osekání“ rozpočtu veřejnoprávních médií jsou ve veřejném prostoru slyšet už dlouho.

Třeba v Německu, Rakousku i Česku přicházejí opakovaně z podobné populisticko-extrémní části politického spektra. SPD Tomia Okamury by chtěla Českou televizi s rozhlasem zestátnit a podobně silná v kramflecích je po zmiňované aktuální veřejnoprávní aféře i spřátelená strana okamurovců Alternativa pro Německo (AfD).

„Reformy nestačí. Z našeho pohledu nemůže nuceně financované veřejnoprávní vysílání v současné formě dál existovat. Nejde zdaleka jen o masážní sedačky anebo o luxusní večeře na účet koncesionářů. Jde o závislost na plýtvání a bezmezná privilegia vedoucích pracovníků, indoktrinaci diváků a příliš přebujelý aparát,“ nešetřil veřejnoprávní média poslanec za AfD Stephan Brandner.

Selhání mediálních rad

Právě AfD, podobně jako rakouská strana Svobodných nebo zmíněná česká SPD, nejčastěji veřejnoprávní média označují za neobjektivní, případně provládní či progresivistická a zároveň za plýtvající veřejnými prostředky a málo transparentní. Koncesionářské poplatky v němčině tyto strany označují termínem „zwangsgebühren“, tedy něco jako poplatky z donucení.

I když německá veřejnoprávní média v minulých letech čelila kritice za zpravodajství během migrační vlny ze Sýrie či během pandemie covidu, faktem je, že mezi Němci mají stále nejvyšší důvěru. Podle aktuálního průzkumu Reuters Institute věří zpravodajství veřejnoprávních televizí ARD a ZDF celkem 67 procent (respektive 66 procent) dotázaných. Všechna ostatní hlavní německá média jsou na tom hůř.

Dále čtěte

Pavel Šafr: Hon na Rakušana a STAN je směšný

Mezi mnoha uměle vyfabulovanými a prázdnými aférami kraluje aféra, která je svým obsahem zatím zřejmě ta vůbec nejprázdnější. Jde o zprávu…

V kauze Schlesingerová selhaly i mediální rady, které měly hospodaření veřejnoprávního média kontrolovat, připomíná šéf Německého svazu novinářů Frank Überall.

„Kontrolní orgány musí být schopné věcně posoudit i komplexní procesy. K tomu jim příslušné veřejnoprávní médium musí poskytnout k dispozici nezávislé experty,“ dodává s tím, že členství v mediálních radách, vysílací i správní radě je čestné.

Jejich členové dostávají jen měsíční příspěvek (ten je mimochodem ve srovnání s Českem překvapivě nízký, třeba řadový člen vysílací rady zmiňované RBB si měsíčně přijde v přepočtu jen na zhruba 10⁠–12 tisíc korun).

I další němečtí mediální odborníci po skandálu Patricie Schlesingerové upozorňují na to, že možná nastal čas změnit způsob, jakým se mediální rady skládají. Historicky do nich v Německu nominují své zástupce různé společensky relevantní organizace od odborů přes církve až po politické strany. Odbornost a kvalifikovaný dohled nad hospodařením a fungováním veřejnoprávních médií to však vždy zaručit nemusí.

„Řada těchto mediálních radních v čestné funkci je evidentně přetížená, protože témata, kterými se musejí zabývat, jsou strašně komplexní. Stavební zakázky, personálie, rozpočet, technika. A potom taky program, novinařina a digitalizace. Tady je nutná podpora – personální, ale i finanční zdroje,“ řekl pro veřejnoprávní NDR Leonard Novy, novinář a šéf Institutu pro mediální a komunikační politiku.

České polovičaté řešení

Právě německý (někdy též nazývaný „bavorský“) model mediálních rad ještě nedávno někteří čeští zákonodárci považovali za správnou cestu, jak Českou televizi a Český rozhlas zbavit politického vlivu.

Současná vládní koalice ale s reformou mediálních zákonů postupuje jen pomalu. Do nominací radních chce alespoň přibrat i druhou parlamentní komoru, senát, a zvýšit odbornost členů rad tím, že je budou smět nominovat jen organizace s aspoň desetiletou tradicí.

Zajištění udržitelného financování veřejnoprávních médií a důslednější kontrolu toho, jak se s penězi koncesionářů zachází, ale zatím vláda Petra Fialy nechává stranou. Koncesionářské poplatky zvyšovat nechce, navzdory avizovaným miliardovým škrtům v ČT i propouštění a úsporám v ČRo. Ticho je i kolem dřívějšího návrhu, aby hospodaření veřejnoprávních médií kontrovala nezávislá, respektovaná a odborná instituce – Nejvyšší kontrolní úřad.

Nejen poslední německý případ přitom ukazuje, že právě transparentní hospodaření je jedním z hlavních argumentů, jak obhájit další smysl existence veřejnoprávních médií a jak zabránit tomu, aby debatu o jejich budoucnosti ovládli ti, kteří je namísto nutných reforem chtějí úplně zrušit.

Převzato s laskavým svolením redakce serveru HlídacíPes.org.