Červencový den roku 1945. S batohem na zádech prochází letní náchodskou krajinou profesor Václav Černý, literární vědec, filosof a esejista. Zná tu kdejakou zkratku, polní cesty a výhledy z kopců, vždyť jsou to jeho rodné končiny.

Otec, řídící učitel v České Čermné, mu zemřel před čtyřmi roky. Manželku a osmiletou dceru dnes nechal v Čermné na podnájmu u Tluků (první patro s výhledem na školu, kde vyrůstal).

Krajinou v horkém dni

Čtyřicátník má svižný krok, jen trochu funí při stoupání. Horký den, pot na čele, co chvíli si jej stírá kapesníkem, sundává brýle, ale ta nádhera. Zastávky a rozhlížení po kraji a horizontech jej rozněžňují. Hluboké nádechy a výdechy. Ještě před pár měsíci byl vězněn na Pankráci a tvrdě vyslýchán na gestapu, kde se mu pokoušeli dokázat účast v podzemním hnutí, ve skupině Parsifal, a roli vyjednavače mezi ilegálními křídly, nekomunistickým a komunistickým.

Urychlený konec války mu zachránil život. Stihl jako člen České národní rady vítat v Praze na Trojském mostě velitele sovětské tankové armády Rybalka a otevírají se před ním nejen horizonty v krajině, ale i nové možnosti v poválečném uspořádávání republiky. Stává se členem Zemského národního výboru (referát pro školství a kulturu), kde se snaží všemožně prospět. Svojí autoritou se zastává několika křivě obviněných z kolaborace, zachraňuje konfiskované umělecké předměty i Ratibořické údolí. Pomáhá znovuobnovit školský systém, do vedení Svazu národní revoluce dosadit skutečné odbojáře, přidělovat byty a ateliéry pronásledovaným umělcům. Ujímá se malé delegace kladských Čechů a dovede je k prezidentu Benešovi, neboť žádají připojení k republice.

Dále čtěte

Tajemství Karlova náměstí v Praze: Kudy kráčely dějiny a odkud přijde budoucnost?

Karlovo náměstí na Novém Městě v Praze představuje výjimečný veřejný prostor středověkého založení, dodnes udivující svou velkorysostí. Přesto jako by se…

A současně se Černý děsí Benešovy věty o „vylikvidování“ německého obyvatelstva. V následujících týdnech a měsících ho čeká obnovení Kritického měsíčníku a jmenování řádným profesorem srovnávací a obecné literatury na Karlově univerzitě. V hlavě už na pěších poutích Náchodskem sumíruje témata přednášek a jaké vlastně otevře semináře. Především současnou francouzskou a španělskou literaturu, dále vznik románských národů, rozbor staročeského Mastičkáře a určitě španělské literární baroko. Práce má nad hlavu. Není divu, že si na pár týdnů s rodinou vyjeli do osvobozeného rodného kraje.

V Sedloňově vstalí z hrobů

Jde směrem na Deštné (Deschnei im Adlergebirge) a k večeru se vrací přes Sedloňov (Sattel), kde se v místním kostele Všech svatých právě koná bohoslužba. Vezme za kliku, hlavní dveře do chrámu jsou pootevřené. „Hlava na hlavě, všichni mlčeli, i kněz u oltáře tváří k množství, a bylo to ticho tak strašlivé ve svitu planoucích svěc, že jsem se neodvážil postoupit od prahu. Mžikem mi přišla představa lidové pohádky mého dětství o mši mrtvých, na kterou se na Velkou neděli dostaví dívka, jež si ráno příliš a ještě za tmy přispíší; slaví ji, hodinu před mší živých, mrtví vstalí z hrobů, u oltáře dávný nebožtík-farář, a jen dívčina babička, loni zesnulá, dívku zachrání kynouc jí mlčky prstem ke dveřím, než ji mrtví rozsápou. Také já jsem utekl. To se vesnice loučila s rodným hnízdem a svými předky, starci i děti do posledního červíčka, a před svým hromadným odchodem nazítří se naposled němě modlila.“

Dále čtěte

Český komplex oběti a kapitulantství. Je nejvyšší čas se ho zbavit

Když jsem letos 6. června na sociálních sítích připomněl výročí vylodění spojenců v Normandii otázkou, zda se tím také nenapravovala neschopnost…

Návraty

Během dalších týdnů se bude Václav Černý dozvídat, co se v jeho kraji a vůbec v celé republice děje za zvěrstva a jak jsou hrdinové a stateční z války upozaďováni na úkor nových ambiciózních šíbrů. Do republiky se vrací repatriovaní vyhublí přeživší z koncentračních táborů, Židé i němečtí antinacisté, kterým bylo umožněno zotavení se ve válkou nezničených zemích. Řada z nich najde své byty a domovy obsazené cizími lidmi. Mnohé z cenných věcí a osobních předmětů, uschovaných po dobu okupace u známých a sousedů, jim nevrátí s často opakujícím se argumentem: „Vždyť jsme pro to riskovali život, a teď bychom se toho měli jen tak zbavit?“ Věci vezmi čert, bolestnější je, že navrátilci mnohdy nenajdou ani své vyvražděné příbuzné.

Gottwald – pomazaná hlava – sláva

Václav Černý později napíše o poválečných měsících: „Luza ucítila krev a příležitost, a naše obnovená nebo ,revoluční‘ státní moc se od ní distancovat nedovedla, naopak jí mínila použít, vyhověla jí tedy, podbídla se jí. Rodilo se osudné pravidlo národního politického života, podlehnout na každé osudové křižovatce luze.“

Dále čtěte

Smrt, která otřásla Třetí říší: Heydrichovo zabití se stalo mezníkem v boji Západu o vlastní přežití

Atentát na Reinharda Heydricha je v posledních dvou desetiletích intenzivně připomínanou vojensko-historickou událostí. Pamětní desky, pomníky, památníky a muzea dějin druhé…

Luza řádí a do uší profesora Černého současně zní zpěvy národních bardů: „Vy, kdo jste starší, svět už změňte, / ať všechna bída pomine. / Buďte nám zdráv, náš prezidente, / buďte zdráv, velký Staline!“ zpívá v Písni o svobodě národní slavík Jaroslav Seifert a Vítězslav Nezval se zajíká: „Ať žije Stalin, zářivý náš vzor! / Ať žije Klement Gottwald, naše hlava! / V tom je tvá síla, v tom je tvoje sláva! […] / Ten moudrý, mírumilovný / syn z Dědic, Stadic naší Hané, / zastínil všechny milované / krále a české královny…“

Miloš Doležal je básník, spisovatel a publicista, autor rozhlasových a filmových dokumentů, v nichž se věnuje druhé světové válce a komunistickým represím; mimo jiné je autorem knihy „Jako bychom dnes zemřít měli“ (2012) o životě číhošťského faráře a mučedníka P. Josefa Toufara.