KOMENTÁŘ / Rusko při obraně okupovaných území na Ukrajině spoléhá na masivní minová pole, která navíc účinně brání. Jejich odstranění tedy nepředstavuje čistě technickou operaci, ale vyžaduje složitě koordinovanou akci několika různých typů vojsk. Je dost dobře možné, že tato výzva povede k inovativním přístupům. Jenže nikoli přes noc.

Po katastrofálním začátku ruské invaze naplánované zpravodajci a „polittechnology“ se ruská armáda začala vracet ke svým doktrinálním normám. Patří k nim i důraz na důkladně budovaná polní opevnění, obranu v hloubce a masivní použití min. Tento přístup je pro Rusko typický přinejmenším od roku 1943, tedy od bitvy u Kurska.

Opevnění ruských okupantů

Kdyby západní vojenská pomoc v oblasti těžké bojové techniky dorazila dříve a v dostatečném měřítku, mohlo osvobozování Ukrajiny připomínat spíše to, co jsme vloni viděli v Charkovské, případně Chersonské oblasti, totiž model manévrové války, nebo alespoň pojetí válčení, které klade hlavní důraz na ničení klíčových uzlů v protivníkově obraně palbou na dálku (long-range precision fires).

To se ovšem nestalo. Ruští okupanti tedy měli dost času důkladně opevnit to, co uloupili. Některé prvky jejich obrany, jako například nepovedené betonové „dračí zuby“ zamýšlené coby protitanková překážka, sklidily oprávněný posměch. Jako celek je však ruská obrana promyšlená, využívá výhody průzkumných „dronů“ ke včasnému zjištění přibližujících se jednotek. Minová pole jsou zpravidla pozorována a ostřelována z blízkých obranných postavení, přičemž pokusy o odstranění min čelí také předem naplánovanému systému dělostřeleckých paleb.

Odstraňování nebráněných minových polí představuje především technický problém. Ani ten ale nemusí být triviální tam, kde dochází ke kombinování různých typů min a minových polí, používají se (ve většině evropských zemí zakázané) protipěchotní nášlapné miny, zapalovače proti odminování atd. Přesně tak je tomu na Ruskem obsazených ukrajinských územích.

Minování bývá prováděno někde manuálně, jinde s použitím mechanizace, také na dálku s pomocí dělostřeleckých prostředků. To neumožňuje nastavit nějakou jednotnou, standardizovanou proceduru odminování. Ruští ženisté, jejichž výkony nezávislí západní analytici hodnotí relativně vysoko, se také nedrží nějakého rutinního tvaru minových polí. Běžné je například spojování min do postupně vybuchujících řetězců na velké ploše.

Koordinace ukrajinské armády

Pokud už dojde k odhalení protivníkových minových polí, teoreticky je možné zničit je masivní dělostřeleckou palbou. To však pro Ukrajinu, která nepřetržitě čelí špatné dostupnosti dělostřeleckých granátů, vůbec nepřipadá v úvahu. Řada západních států dodala Kyjevu specializovaná obrněná vozidla určená k likvidaci min. Ta jsou však po zpozorování zranitelná nepřátelskou „loudavou municí“, nesenou „sebevražednými drony“ nebo řízenými protitankovými střelami z blízkých bojových postavení. V případě znehybnění se na ně soustředí vražedná dělostřelecká palba nebo se mohou stát terčem bitevních vrtulníků.

Existují standardní vozidla s odminovacími náložemi vytvářejícími průchody v minových polích – jako například americký systém M58 nebo jeho sovětský protějšek UR-77 Meteorit. Také tyto prostředky však mají svá omezení. UR-77 dokáže vytvořit šest metrů široký průchod v délce 90 metrů, zatímco americký konkurent zvládne osm metrů široký průchod dlouhý 100 metrů. Předmětem článku jsou však masivní ruská minová pole, která se táhnou kilometry a kilometry daleko.

Úzký průchod je navíc v pořádku, pokud minové pole není pozorováno ani bráněno a lze přes ně tedy projet v jednoduché koloně. Jakmile však tato podmínka není splněna a s ohledem na přítomnost nepřítele je nutné nasadit a rozvinout početnější jednotky, šestimetrový, ale ani osmimetrový pás bez min bohužel sám nestačí.

To vše ve výsledku znamená, že úspěšná operace proti ruským minovým polím vyžaduje mimořádně náročnou koordinaci mezi protivzdušnou obranou, prostředky elektronického válčení, pyrotechniky, ženisty, dělostřelectvem a průzkumníky. V případě potíží by navíc měla být celá cílová oblast co nejrychleji zadýmována a ohrožené jednotky včas staženy. Prakticky žádná západní armáda v historicky nedávné době nečelila výzvě takového charakteru a rozsahu. Proto také nemá smysl předpokládat, že by si s ní kterákoliv armáda NATO vybavená podobnými prostředky, jakými disponují ukrajinské jednotky, dokázala poradit lépe.

Jak překonat minová pole

Prosakují informace o tom, že Západ začal tlačit na Kyjev, aby v souvislosti s wagnerovským pokusem o puč zrychlil protiofenzivu a vykázal větší územní zisky. Jen tak se prý podaří koncem roku přesvědčit všechny relevantní americké politiky o potřebě další podpory ukrajinského válečného úsilí. Takový tlak je ovšem založen na velmi pochybeném pochopení situace na bojišti.

Většina wagnerovců se po stažení od Bachmutu na začátku června už nenacházela na frontové linii. Během „pučistického víkendu“ patřila rozhodující část žoldáků k jednotkám, které prováděly rekonstituci (doplnění stavů, reorganizaci, přecvičení…) v okolí Rostova na Donu. Kdyby toto klíčové centrum oblasti Prigožin obsadil, držel a blokoval týden nebo dva, mohl zásadním způsobem podkopat zásobování ruské okupační armády na Ukrajině a tím ji výrazně oslabit. K tomu ovšem nedošlo.

To, co zdržuje ukrajinskou protiofenzivu, s wagnerovci nijak nesouvisí. Na prvním místě jde o zažitou institucionální kulturu ukrajinských ozbrojených sil, kterou je obtížné překonat s důstojníky disponujícími převážně sovětskou mentalitou. S tím souvisí i nedostatečný výcvik vojáků, malá schopnost spolupracovat napříč jednotlivými typy vojsk. Svou roli hrají také nedostatečná podpora Západu a přílišná různorodost dodané výzbroje.

Na ruské straně představují největší překážku protiofenzivy důkladně vybudovaná obranná postavení chráněná masivními minovými poli. Na jejich vzniku má největší zásluhu generál Surovikin, paradoxně nyní zatčený a obviněný z údajné kolaborace s Prigožinem. S wagnerovským pokusem o puč a následnou politickou nestabilitou v Moskvě ovšem tato fyzická bariéra nezmizela. Je stále na místě, ani na minutu nepřestala blokovat rychlý postup osvoboditelů.

Na rozbředlých březích Dněpru

Jedinou výjimku teď představují oblasti podél toku Dněpru pod zničenou přehradou Nová Kachovka. Zde byla ruská minová pole zátopovou vlnou zčásti odplavena, zčásti (v samotných příbřežních oblastech) odhalena a zpřístupněna pro možnou likvidaci. Také některá ruská polní opevnění na levém břehu doznala při záplavách úhony. Potíž ale spočívá v tom, že celá zmíněná oblast stále ještě nenabízí vhodné podmínky pro masivní překročení velkého vodního toku. Vysychající půda zatím unese nanejvýš tak pěšáka.

Ukrajinské operace začaly u trosek někdejšího Antonivského mostu v Chersonské oblasti. Tzv. předmostí zde však hraničí s rozsáhlými bažinami a obecně je pochybné, zda je půda již dostatečně vyschlá pro nasazení těžké techniky. Experti hodnotí tento lokální útok zatím spíše jako „nájezd“ s cílem vyvést Rusy z rovnováhy a zatlačit jejich dělostřelce dále od neustále napadaného města Chersonu.

Také na dalších úsecích výše proti proudu řeky sledujeme zatím spíše jakési „íránské“ výpady jednotek na rychlých člunech, s minimální logistickou stopou než přípravy k masivnímu překročení Dněpru a následnému postupu hluboko do nitra ruské obrany.

Pokud ukrajinská strana nepřijde s nějakým sofistikovaným a inovativním plánem, jak dostat v rozbředlém terénu za Dněpr podstatnější jednotky s těžkou výzbrojí – a především jak je tam dostatečně zásobovat – bylo by myslím projevem přílišného optimismu, kdybychom na frontě pod Kachovkou očekávali výraznější postup osvoboditelů dříve než koncem srpna.

Prigožinovo víkendové dobrodružství pomohlo Ukrajině v tom směru, že zbrzdilo rekonstituci opotřebovaných jednotek wagnerovců. Vedlo též k následnému odebírání těžké výzbroje těmto jednotkám, z nichž část zklamaných žoldáků může místo návratu na okupovaná území odejít někam do Ruska či do zahraničí (nabízí se další služba pro africké diktatury).

Jednotky Rosgvardije, dosud určené spíše k potlačování protestů, naopak těžké zbraně obdrží – a protože čítají na 400 000 ozbrojenců, může jejich vyzbrojování limitovat přísun těžkých zbraní na ukrajinskou frontu. Rovněž ruské letectvo utrpělo v důsledku bojů s wagnerovci významné ztráty. Celkový dopad na ukrajinskou protiofenzivu však nebude příliš významný – a už vůbec ne rychlý.

Vojenskou podporu je třeba stupňovat, ale nečekejme zázraky

Spíše než vyvíjet tlak na rychlejší postup ukrajinské protiofenzivy a zdůrazňování možných politických limitů podpory bojující Ukrajiny by měl Západ vojenskou podporu stupňovat. Cvičit v západních zemích řadové vojáky, dodávat výzbroj a cvičit jejich obsluhu nestačí. Desítky tisíc nově vycvičených vojáků budou potřebovat kvalitní důstojníky a poddůstojníky. S jejich přípravou v dlouhodobých kurzech by se mělo začít okamžitě, abychom se vyvarovali podobně zbytečných skluzů jako v případě přeškolování pilotů na západní letouny.

Západní instruktoři zajišťující výcvik mají poměrně přesnou představu o tom, co zlepšit v oblasti výcviku větších útvarů či spolupráce jednotlivých druhů vojsk. Většina jednotek připravovaných pro protiútok stále ještě nebyla nasazena. Dosud mají čas absolvovat příslušný pokračovací výcvik, který by zlepšil jejich schopnost efektivně provádět vševojskové operace.

Situace na frontě severně od Kachovky volá po vytvoření speciálních úkolových uskupení, ženijně-odminovacích týmů, které by získaly všechnu dostupnou odminovací techniku a další prostředky, od robotů přes „obyčejné“ tanky s vyoravačem až po velké zásoby (přinejhorším) průmyslových trhavin pro pyrotechnické vytváření širokých průchodů v minových polích. Jak už bylo zmíněno, takové týmy by musely úzce spolupracovat s protivzdušnou obranou, prostředky elektronického boje a dělostřelectvem. Pokud ukrajinské vedení rozhodne o vytvoření uvedených uskupení, budou v krátkém čase potřebovat veškerou myslitelnou západní podporu.

Ruské výdaje na „obranu“, včetně utajovaných kapitol státního rozpočtu, se letos vyrovnají speciálnímu německému balíku na obnovu bundeswehru ve výši 100 miliard eur, který je ovšem rozpočítán nejméně na deset let. Ačkoliv Kreml kvůli propadům příjmů šetří takřka všude, výdajů na zbrojení se to netýká. Jestliže tedy snad někdo trpí představou, že zničená Ukrajina může porazit petrodolarové Rusko s minimální západní podporou ještě před letošním Silvestrem, měl by se zamyslet nad tím, na které planetě vlastně žije.

Západní liknavost v podpoře Ukrajiny

Zatímco Německo se v posledních měsících co do vojenské podpory Ukrajiny konečně dalo do pohybu a pomalu předhání Velkou Británii, jiné bohaté země, zejména Francie či Itálie, zůstávají stále u podpory spíše symbolické. Bylo by načase, aby se verbální stranění ukrajinským obráncům přetavilo v účinnou vojenskou pomoc. Plamenně řečnit a posílat jen to, co sám už nepotřebuji, není velká zásluha.

Ukrajinský systém protivzdušné a protiraketové obrany bude potřebovat další posily. Do této chvíle dodávkám dominovaly spíše stacionární systémy určené k obraně měst a obecně území. Jen některé země (mezi nimi Česko) poslaly také mobilní prostředky s vysokou průchodivostí, které mají schopnost podporovat postupující obrněné jednotky během protiútoku. Také v této oblasti existují velké rezervy, které je třeba rychle zaplnit. Voják se stingerem vykukující z poklopu obrněného transportéru není dostačující odpovědí na ruskou leteckou převahu.

Vnitropolitické faktory v některých evropských zemích, které zabránily včasným dodávkám západní těžké výzbroje pro účely protiofenzivy, fakticky rozhodly o tom, že okupovaná ukrajinská území v žádném případě nebudou moci být osvobozena rychle, prostřednictvím elegantních manévrových operací.

Přinejmenším v první fázi protiútoku čeká ukrajinské vojáky opotřebovací metodická válka s nižším rizikem, ale také s pomalým postupem a malými zisky. Uspíšit ji kvůli tomu, že někde nějaký politik potřebuje kohosi o čemsi přesvědčit, představuje absurdní požadavek – a v praxi téměř nemožný úkol.