Německý kancléř Olaf Scholz a francouzský prezident Emmanuel Macron FOTO: Profimedia
FOTO: Profimedia
KOMENTÁŘ / V pondělí 26. února se v Paříži sešli zástupci dvaceti evropských zemí, aby jednali o další podpoře Ruskem napadené Ukrajiny. Setkání mělo být důkazem evropské jednoty za situace, kdy se ve Spojených státech amerických stále nedaří prosadit klíčový balíček pro Ukrajinu a zároveň se blíží listopadové prezidentské volby, ve kterých by mohl zvítězit Donald Trump, kandidát, který se netají svým odporem k Severoatlantické aliance a neochotou bránit její členské státy.
Summit nakonec spíše než evropskou jednotu ukázal Rusku pravý opak. Jeho závěry totiž zastínily výroky francouzského prezidenta Emmanuela Macrona, který prohlásil, že není možné vyloučit vyslání vojáků NATO na Ukrajinu – a následné reakce jednotlivých evropských států, které se předháněly v tom, kdo tuto variantu dokáže kategoričtěji popřít.
Zvláště výmluvné bylo odhalení sporu mezi Francií a Německem, které se odmítá podvolit domácímu i mezinárodnímu tlaku na dodávky střel Taurus napadené Ukrajině. Nejenže totiž sociálnědemokratický kancléř Olaf Scholz na Macronovy výroky reagoval obzvláště popuzeně, ale zároveň naznačil, že jsou již na Ukrajině přítomní francouzští a britští vojáci. Vyvolal tak paralelně diplomatickou roztržku právě se Spojeným královstvím, které od začátku války patří mezi nejspolehlivější ukrajinské spojence.
Evropská podpora a kritika ve Francii
Macronovo prohlášení bylo na první pohled poměrně krotké. Francouzský prezident pouze konstatoval, že by státy NATO „neměly předem vylučovat žádnou alternativu“ – tedy ani případné vyslání pozemních jednotek na Ukrajinu. Ve stejném projevu ale připustil, že na této možnosti „neexistuje konsensus“, což se vzápětí zřetelně ukázalo.
Slova francouzského prezidenta uvítala v podstatě jen Ukrajina a trojice baltských zemí – Litva, Lotyšsko a Estonsko. „Velmi vítám a podporuji tuto diskusi, protože situace, ve které se nyní nacházíme, Putinovi jen prospívá,“ prohlásil například litevský ministr zahraničí Gabrielius Landsbergis. „Stanovili jsme si všechny možné červené linie a vůbec se nebavíme o tom, že bychom na Ukrajině vytvářeli pro ruskou armádu nějaká strategická dilemata.“
Relativně mírně se vyjádřila rovněž britská vláda, podle jejíhož mluvčího neplánuje země „masové nasazení“ vojenských jednotek s výjimkou „malého množství, které na místě podporuje ukrajinskou armádu“. Jinak se Macron dočkal skoro absolutního odsouzení, a to jak v zahraničí, tak především na domácí politické scéně, kde ho svorně zkritizovala francouzská krajní pravice i levice. Marine Le Penová z Národního sdružení (RN), jejíž kampaně v minulosti Rusko financovalo, prezidenta obvinila z „vyvolávání strašáka zapojení našich vojáků do konfliktu s jadernou velmocí“.
Jean-Luc Mélenchon z levicového hnutí Nepoddajná Francie (LFI) pak označil vidinu války s Ruskem za „šílenství“. „Tato agresivní slovní eskalace ze strany jedné jaderné mocnosti vůči druhé je nezodpovědným činem,“ postěžoval si na sociální sítí X (dříve Twitter). „Parlament o tom musí být informován a říci ne. Žádnou válku! Je nejvyšší čas vyjednat na Ukrajině mír se vzájemnými bezpečnostními zárukami.“
Macronova slova museli následně obhajovat ministři jeho vlády, podle kterých prezident neměl na mysli přímo nasazení bojových jednotek. Ministr zahraničí Stéphane Séjourné zmínil asistenci v konkrétních oblastech, jako je odminování, kybernetická obrana a výroba zbraní. „Některé z těchto činnosti by mohly vyžadovat přítomnost vojáků na ukrajinském území, aniž by došlo k jejich zapojení do bojů. Nic bychom neměli předem vylučovat,“ vysvětlil Séjourné.
Panika mezi spojenci
Zděšení zavládlo také mezi francouzskými spojenci v Severoatlantické alianci, kteří se jeden po druhém proti jakémukoli nasazení vlastních vojáků na Ukrajině vymezili. Italský ministr zahraničí Antonio Tajani po Macronovi žádal „velkou opatrnost“ a zdůraznil, že Evropa „není ve válce s Ruskem“. Švédský premiér Ulf Kristersson pro změnu prohlásil, že jeho země má „plné ruce práce se zasíláním vyspělých vojenských materiálů na Ukrajinu“ a otázku nasazení vojáků označil za „irelevantní“.
V podobném duchu se veřejně vyjádřili zástupci Polska, Španělska, Spojených států a ostatně i České republiky – premiér Petr Fiala se dokonce musel proti možnému nasazení vojáků NATO na Ukrajině obhajovat ve Sněmovně. Naopak slovenský předseda vlády Robert Fico tuto diskusi hned zneužil, když aktivity Západu vůči Ukrajině vylíčil ve stylu ruské propagandy jako agresivní.
Takřka diplomatickou roztržku pak Macronovy výroky vyvolaly s Německem, které francouzský prezident nepřímo zkritizoval za to, že váhá s dodávkami střel Taurus Ukrajině. „Mnoho lidí, kteří dnes říkají ‚nikdy, nikdy‘, byli ti samí, kteří před dvěma lety říkali ‚nikdy tanky, nikdy letadla, nikdy rakety dlouhého doletu‘,“ prohlásil Macron se zjevnou narážkou na německého kancléře Scholze. Ten se od počátku války stavěl proti dodávkám zbraní na Ukrajinu, zpravidla však musel ustoupit po tlaku spojenců ve vládní koalici i v zahraničí.
„Platí to, co mezi námi bylo dohodnuto od začátku: tedy že na ukrajinské půdě nebudou žádní vojáci vyslaní evropskými státy nebo zeměmi NATO,“ sdělil Scholz novinářům hned v úterý 27. února. Jeho zelený vicekancléř vzápětí Francii doporučil, aby se raději zaměřila na zvýšení vlastních dodávek pomoci, které za těmi německými podle mnoha odhadů výrazně zaostávají. Francie se brání, že je velká část jejích dodávek neveřejná a také s odkazem na to, že Německo spíše slibuje do budoucna, než aby konkrétně dodávalo.
Funguje francouzská strategie?
Interpretace důvodů, proč Macron přišel s takto výbušným a evidentně spojenci nepříliš vřele přijetým prohlášením, se různí. Podle některých analytiků se jednalo o předem nepromyšlené výroky, které dnes prezident nemůže vzít zpátky. Jiní v nich vidí snahu vyvolat v Rusku jakousi „strategickou nejistotu“ z toho, jak Evropa zareaguje v případě dalších vojenských úspěchů a stupňující se agrese.
„Macron chtěl Rusku ukázat sílu, aby však mohlo fungovat odstrašení, musí působit věrohodně,“ domnívá se Jana Puglierinová, šéfka think tanku Evropská rada pro zahraniční vztahy (ECFR). „Místo toho prezident vnesl do NATO další potenciální konfliktní bod. To není způsob, jakým podporovat evropskou jednotu a sílu.“
Součástí strategie francouzského prezidenta zároveň zřejmě bylo vyvinout další tlak na Německo, které váhá s dodávkami střel Taurus. Ty by mohly Ukrajině v boji proti Rusku výrazně pomoci zejména kvůli svému dlouhému doletu. „Jsou to střely schopné zasáhnout nepřístupná stanoviště nepřátelských letadel, raketových systémů nebo muničních skladů,“ vysvětluje jejich výhody Ivan Havryliuk, náměstek ukrajinského ministerstva obrany. „Mají také větší dolet než jiné rakety, které jsme již obdrželi, a jsou odolné proti elektronickému boji.“
Vyslání raket Taurus požadují v Německu koaliční Zelení a Svobodní demokraté (FDP) i opoziční křesťanští demokraté (CDU), proti tomu se ovšem staví sociální demokracie v čele s kancléřem Scholzem. Ten argumentuje obavou, že by mohly být střely použity k zasažení cílů na Krymu, nebo dokonce přímo v samotném Rusku. Kancléř navíc tvrdí, že by střely na místě museli navádět němečtí vojáci, což považuje za zcela nepřijatelné.
„Je to zbraň s velkým dosahem. A to, co v případě kontroly cílů a podpory cílů dělají Britové a Francouzi, nelze v Německu provést,“ prohlásil Scholz. Nepřímo tak naznačil, že britští a francouzští vojáci pomáhají Ukrajincům navádět jimi dodávané střely, což vyvolalo s oběma spojenci další nepříjemnou diplomatickou roztržku. Kancléřův komentář popudil zvláště Brity, kteří ho označili za „hrubé zneužití zpravodajských informací“. Bývalý britský ministr obrany Ben Wallace, za něhož byly na Ukrajinu loni poprvé dodány střely Storm Shadow, dokonce Scholze označil za „špatného člověka ve špatnou dobu na špatném místě“.
Naděje i špatné zprávy
Zatímco se nejdůležitější evropské země navzájem osočují, americkému prezidentovi Bidenovi se ve Spojených státech stále nedaří protlačit Kongresem klíčový balíček vojenské pomoci ve výši 60 miliard dolarů (v přepočtu zhruba 1,4 bilionů korun). Příslušný zákon sice schválil Senát, jeho projednání ve Sněmovně reprezentantů však doposud nepřipustil její republikánský předseda Mike Johnson. Důvodem je zejména odpor Trumpovy části Republikánské strany, podle které by měly být peníze raději využity na boj proti nelegální imigraci na hranici s Mexikem.
Pozitivním směrem se naopak vyvíjí česká iniciativa pro získání 800 tisíc kusů munice pro Ukrajinu ze zemí mimo Evropskou unii za zhruba 1,5 miliardy dolarů (v přepočtu zhruba 35 miliard korun). K plánu už se otevřeně připojily Francie, Nizozemsko, Belgie, Dánsko či Kanada – a celkem by podle českého premiéra Fialy mělo jít až o patnáct zemí. Zdroje financování zatím nejsou zcela jasné, například nizozemský premiér Mark Rutte už oznámil, že jeho země pro tyto účely poskytne celkem 250 milionů eur (6,3 miliardy korun), Belgie pak přislíbila finanční spoluúčast ve výši 200 milionů eur (5,1 miliarda korun).
Právě nedostatek dělostřelecké munice v tuto chvíli pro Ukrajinu představuje zřejmě vůbec nejzávažnější problém a podle samotných Ukrajinců v posledních týdnech přispěl k úspěšnému ruskému postupu na frontě včetně dobytí symbolicky i strategicky významné vesnice Avdijivka. Státy EU původně do března napadené zemi přislíbily dodat milion dělostřeleckých granátů, dosud ale podle vyjádření ukrajinského prezidenta Volodymyra Zelenského poslaly méně než třetinu.
Naopak Rusku se podařilo výrazně navýšit domácí výrobu a zároveň získat obrovské množství munice a dalších zbraní ve spřátelených totalitních režimech. Kupříkladu Severní Korea poskytla Putinovu režimu od září podle jihokorejských odhadů více než tři miliony kusů dělostřelecké munice, za což od Ruska obdržela dodávky jídla a surovin potřebných k výrobě zbraní. Írán pak Rusku dlouhodobě dodává útočné bezpilotní letouny a od ledna i stovky balistických střel, které mohou zasáhnout cíle ve vzdálenosti až 700 kilometrů.
