Triumf bývalého důvěrníka Francoise Hollanda je často vnímán jako triumf pro Evropskou unii. Ale bude tomu skutečně tak? A co udělá Macron s Poláky a Maďary?

Jak opadá první dávka místy nekritického nadšení z vítězství Emmanuela Macrona, ukazuje se, že je Francie v hodně zoufalé situaci. Třetina voličů nepřišla vůbec, účast byla nejnižší za posledních padesát let. Značná část lidí volila pro Macrona jen proto, aby nevyhrála Le Penová. A skoro polovina elektorátu se rozutekla na kraje spektra, když v první polovině hlasovalo přes dvacet procent lidí jak pro nacionalistku Le Penovou, tak pro radikálního levičáka Jeana-Luca Mélenchona.

Nejnáročnějším chodem na Macronově degustačním menu bude ekonomika. Dlouhodobě pomalý růst a vysoká nezaměstnanost zapříčinily, že tři ze čtyř Francouzů jsou nespokojení se svou ekonomickou situací (srovnejme s Německem, kde je to úplně naopak). A to má Francie druhou největší ekonomiku eurozóny. Hrozí navíc reálné riziko, že Macron nakonec neprosadí nic velkého. Dlouhé roky politiků s velkými sliby, kteří selhali na plné čáře, zanechaly hořkou pachuť. Pokud Macron nepodá heroický výkon, stane se jedním z nich.

Nový prezident slibuje liberálnější ekonomickou politiku, ale zatím nemá mandát ji prosazovat. Jeho mladé hnutí En Marche by nejdřív muselo přesvědčivě vyhrát volby, což zatím není vůbec jisté.
I kdyby nakonec Macron získal v parlamentu většinu, musel by se potýkat s bojovnými odbory. Je otázka času, kdy Francouzi vyrazí do ulic. Třeba ostrouhání byrokratického aparátu nebo uvolnění pravidel na propouštění zaměstnanců určitě neudělají odborům radost, ačkoli jde o smysluplné reformy rigidního francouzského systému.

Charles Wyplosz, profesor mezinárodní ekonomie z univerzity v Ženevě, prorokuje Macronovi velké stávky jako za éry Margaret Thatcherové, která vedla válku proti „vnitřnímu nepříteli“. „Pokud Macron ustoupí, jeho prezidentství je u konce,“ avizuje Wyplosz. Spousta Macronových voličů s jeho ekonomickým programem nesouhlasí a považuje ho za příliš neoliberální. „Absolutně s ním nesouhlasím. Macron je kandidát globalistů a bankéřů a jeho politika povede k jasnému vítězství Le Penové za pět let,“ glosoval státní úředník Thierry Levasseur, který rozdával pamflety spojené fronty PROTI Marine Le Penové. To byl vlastně takový leitmotif letošních francouzských voleb, volit pro Macrona, ale proti jeho programu, volit pro Macrona, proti Le Penové. A to není dobré znamení do budoucna.

Zatočím s Maďary a Poláky!

Další konfliktní plocha čeká nového prezidenta na evropské půdě, lépe řečeno při vyjednávání s Německem. Hodně se mluví o tom, že Macron bude podporovat dvourychlostní Evropu. Země, které platí eurem, by provázala ještě silnější integrace. Ostatní země, včetně České republiky, by se ocitly ve svízelné situaci a musely by si vybrat, jakou roli hrají chtějí hrát na evropské půdě. Pokud by se Česko rozhodlo zůstat stranou, očekávalo by se tiché přitakávání či alespoň absence „držkování“. Nota bene vezmeme-li v potaz, jak ostře se Macron těsně před volbami vyjádřil na adresu Maďarska a Polska, které osočil z toho, že zneužívají podmínky evropských sociálních příspěvků a zároveň porušují základní principy Evropské unie. „Nemůžete mít Evropskou unii, která se dohaduje kvůli každé desetinné čárce v otázce rozpočtů každé země a ve které zároveň máte členy, kteří se chovají jako Polsko nebo Maďarsko v otázce univerzit a vzdělávání nebo uprchlíků nebo základních hodnot a nic se proti tomu nedělá. Když nejsou práva a hodnoty Evropské unie respektovány, chci, aby byly přijaty sankce,“ prohlásil Macron.

Nein, nein, nein

Jenže volání po silnější integraci eurozóny se ozývá z Elysejského paláce už mnoho let a ustavičně naráží na skoupý německý odpor. Na tom ztroskotal i Hollande. Podle některých komentátorů by se tedy měl Macron poučit, oprostit se velikášských vizí a soustředit se na jednu politiku, pro jejíž prosazení udělá maximum. Třeba bankovní unii, která by zabránila tomu, aby banky kupovaly dluhopisy národních států, kteréžto se tak stávají na těchto bankách víceméně závislé.

Zatím to ale nevypadá, že by Němci byli z Macrona vyloženě v extázi. Deník Bild se už ptá „Kolik nás bude Macron stát?“ „Macron nechce německé peníze, ale solidaritu. Německo musí konečně přijmout více zodpovědnosti za Evropu. Odmítavý postoj německé vlády povede k další krizi, pokud se konečně nezavedou tolik potřebné reformy Evropské unie,“ oponuje Marcel Fratzscher šéf ekonomického institutu DIW v Berlíně a oblíbenec bývalého šéfa sociálních demokratů Sigmara Gabriela, který žádá změnu německého postoje na evropské scéně.

Zatím ale šéfuje kancléřka Angela Merkelová, a ta už vzkázala, že francouzský prezident musí nejdříve nakopnout domácí reformy. Následující pětiletka bude proto klíčová a hodně záleží na tom, zda Macron skutečně nastartuje francouzsko-německou ekonomickou mašinerii, ať už bude jednat s Merkelovou, nebo Martinem Schulzem (jež se na podzim utkají ve volbách o post spolkového kancléře). Sociální demokraté se mezitím snaží využít Macronova nástupu proti Merkelové, aby ustoupila od přísné mezinárodní fiskální politiky. Merkelová dala jasně najevo, že třeba sdílení dluhu eurozóny nepřichází pro Němce v úvahu. Macron a Merkelová se mají setkat už příští týden.

Macrona čeká téměř sisyfovská práce. Ultimátum pro nejmladšího francouzského prezidenta všech dob je neúprosné: Pokud neprojeví během následujících pěti let mimořádnou odvahu, odhodlání a vytrvalost a odejde jako další prezident selhání, vítězství Marine Le Penové v roce 2022 už nejspíš nikdo neodvrátí. A odpůrcům nacionalismu, populismu a krajní pravice značně prořídnou argumenty, proč je tomu tak špatně.