Starou gardu ve Francii definitivně nahradila nová. V Macronově nástupu a jeho efektu na francouzskou politiku je určitá naděje. Francouzům dal pocit, že se mohou zbavit politiků, kteří symbolizovali starý systém plný korupce, slabého ekonomického růstu, vysoké nezaměstnanosti, sociálních tenzí a tak dále. To také udělali.

Skepticismus je nicméně navzdory, zejména kvůli nízké volební účasti, která byla v druhém kole ještě nižší, volit přišlo žalostných 43,5 procenta Francouzů. Pro kandidáty Macronovy partaje tak ve skutečnosti hlasovalo jen 15 procent ze všech registrovaných francouzských voličů. Získal také nakonec „jen“ 350 mandátů, ačkoli to po prvním kole vypadalo, že bude atakovat 400 křesel v Národním shromáždění. Pro stranu, která ještě před 14 měsíci neexistovala, je to ale hodně slušný výsledek.

Během pár dní by měl sestavit vládu a pustit se naplno do reforem, které Francie zoufale potřebuje. Macron není žádný mesiáš, jak se nás snaží přesvědčit některá evropská média. Francouzi sice definitivně zúčtovali se starým systémem extrémně nepopulárního socialistického prezidenta Françoise Holllanda, ale Macron taky nepřišel odnikud, byl sám důležitou součástí oněch nenáviděných struktur. Ještě před pár lety dělal v Hollandově vládě ministra hospodářství. Poté se chytře odstřihl od pupeční šňůry socialistické partaje, která byla předurčená k naprostému rozkladu.

Na jeho tažení do Elysejského paláce a následné většině v Národním shromáždění je přece jen něco výjimečného a poutavého. Vždyť ještě loni v dubnu o něm málokdo něco věděl. Nemluvě o tom, že je to nejmladší vrcholný představitel Francie od doby Napoleona. Nový vládce Francie má ohromnou zodpovědnost zamezit výraznější polarizaci země, ať už jde o ekonomické podmínky, islámský radikalismus či nacionalistický populismus.

Pomoct by mu měl výrazně obměněný parlament, vymění se 75 procent křesel, což je novodobý rekord. Ze 577 poslanců zvolených v minulých volbách v roce 2012 do lavic už znovu nezasedne 424 lidí. Francouzský analytik Christophe Barbier žertoval, že Francouzi si přáli nové tváře tak moc, že by volili i zvíře. „Kdyby se o poslanecký post ucházela koza s Macronovou podporou, tak by ho dostala,“ glosoval Barbier.

Macronovi fanoušci jsou rádi, že prezident dostal mandát. Spousta jeho poslanců ale nemá absolutně žádnou zkušenost s politikou (kandidují i bývalý toreador či bojový pilot), francouzští politologové proto varují před absolutní mocí nového prezidenta, nezkušení poslanci mu nejspíš nebudou klást kdovíjaký odpor. Ale to je voličům Macronovy partaje v tuto chvíli celkem jedno. „Touha po změně je velká, lidi nemají problém hlasovat pro někoho neznámého,“ řekl jeden z voličů Romain Perron (kterou středoevropskou zemi vám to připomíná?).

Kritici se obávají Macronovy hegemonie a jeho věrných poslanců, kteří udělají cokoli, aby si zajistili znovuzvolení. Varují před narušením demokratických principů. Podle serveru The Local například někteří lidé volili Macrona v prezidentském klání, ale v parlamentních volbách dali přednost jiné partaji, aby zajistili Macronovi protipól.

V Národním shromáždění také zasedne také více žen než kdy dříve. Z 577 zvolených poslanců je 223 žen, které tak tvoří něco přes 38 procent parlamentu. V minulém shromáždění bylo 155 žen, což odpovídá 27procentnímu zastoupení. Poslanci jsou také mladší a etnicky rozmanitější než kdy dříve.

Jak už se mnohokrát napsalo, největší test čeká Macrona na poli domácí ekonomiky, zatím se nedostal do konfliktu s mocnými francouzskými odbory, ale to se nejspíš brzy změní, kvůli jeho plánovaným liberálním ekonomickým reformám. Macron plánuje ztenčit byrokratický aparát o 120 tisíc úředníků a během své pětileté vlády ušetřit 60 miliard eur. Kromě toho plánuje ulehčit najímání (ale i propouštění) nových zaměstnanců. Pokud mu odboráři jeho reformy odkývají a nikdo nebude házet zápalné lahve, Macron vstoupí do historie páté republiky.

Je také zajímavé, že turecký vládní deník Daily Sabah nedávno vydal článek, který Macronův nástup ve Francii přirovnal k nástupu tureckého prezidenta Recepa Tayyipa Erdogana a jeho Strany rozvoje a spravedlnosti v roce 2002. „Nový vládce, nové výzvy a nové příležitosti,“ napsal turecký list, který obvykle papouškuje nacionalistickou rétoriku Erdoganovy vlády. Bude velmi zajímavé sledovat, jak si mladý prezident povede, až dojde na skutečné problémy. Je to šance, která by se nemusela opakovat.