Je to svým způsobem i jakási úleva. Člověk může na chvíli zapomenout na vlastního prezidenta a věnovat se pro jednou cizímu. Za běžných okolností by to ovšem bylo neslušné – ať si Francouzové uklízejí před vlastním prahem. Ve chvíli, kdy díky velkorysosti současného francouzského prezidenta máme i překlad jeho poselství členům EU k příštím volbám, je přípustná i domácí kritická reakce.

Tedy především: tolik frází na jednom krátkém dokumentu lze sotva někde spatřit. Našinec, který se domnívá, že každý Francouz saje s mateřským mlékem schopnost psát duchaplné eseje, bude asi notně zklamán. Ostatně, co je to fráze? Bezmyšlenkovitá kostra obalená masem velkohubých slov. Je nám líto, ale těmito výrazy musíme počastovat Macronovu proklamaci.

Prezident a jeho fake news

Ale věcně: zabývá-li se velká část české žurnalistiky a politologie lživými zprávami a jejich šířením, což je ostatně módní záležitost, může aktuálně zkoumat i pololživé či polopravdivé (laskavý čtenář si může vybrat) informace z francouzského předvolebního pamfletu.

Celá pravda o poválečné Evropě spočívá nejen ve tvrzení, že je na kontinentě mír díky evropskému projektu, ale díky železné oponě a důsledné obraně proti komunistické rozpínavosti, za niž vděčí Evropané USA.

Celá pravda o euru je ta, že je to produkt nejen ekonomického, ale politického rozhodnutí, což je jeho největší slabina; nehledě k evidentnímu a doložitelnému faktu, že euro dnes někomu škodí a někomu prospívá.

Celá pravda o nacionalismu je v tom, že to není jen destruktivní, ale konstruktivní dějinný faktor.

Celá pravda o boji za příznivé klima je v tom, že to není jen vědecky odůvodněný návrh na potřebné změny, ale i ideologický projekt, který může vést k likvidaci některých liberálních svobod.

Celá pravda o brexitu není jen v tom, že je výsledkem neuvážených politických her a „slepou uličkou“, ale výsledkem oprávněné a legitimní kritiky unijní politiky více než poloviny britských občanů. A tak dále a tak podobně.

Opět vstříc světlým zítřkům

To, že se v textu objevují i některé správné akcenty (zvýšení výdajů na obranu, ochrana hranic, jistá forma podpory domácích výrobců před globalizací), jen zvýrazňuje vnitřní rozporuplnost celého textu. Znalcům francouzské kultury, například válečných listů G. Bernanose a dalších perel francouzské morálky a vzdělanosti, zbývají pouze oči pro pláč.

Ale budiž, našinec by si mohl říci, že jde pouze o levicové řečnické figury, které sice neodpovídají realitě, ale že nakonec výzva k jistému evropskému sebevědomí a hrdosti nezaškodí. To, co mne však nakonec nejvíce zarazilo a přesvědčilo, že jde o zcela nešťastnou pozici, je důraz na ideu pokroku v dějinách i přítomnosti, pokroku, který údajně povede národy k lepším zítřkům. Slovo pokrok by totiž žádný opravdový evropský vzdělanec a politik neměl vzít do úst dříve, než se zamyslí nad jeho rozporuplností a konkrétními škodami, které pokrokářské vize natropily ve dvacátém století. Vadí-li někomu termín nacionalismus, proč mu nevadí termín pokrok?

Situace je opravdu vážná. Má-li být toto ideový a politický program pro nejbližší evropskou budoucnost, pak je zřejmé, že mají pravdu ti, kteří ve střední Evropě i jinde mluví o vyprázdněnosti současných elit, které EU nyní vedou. A k budoucím volbám se dá říci jediné: Je už pět minut po dvanácté. Musí přijít změna.

A ještě návrh. Francouzi místo této nepodařené předvolební propagandy do evropských jazyků mohli nechat přeložit raději nějaký článek svého filozofa Alaina Finkielkrauta, kterého honí žluté vesty pařížskými ulicemi.